Mám strach, aby se to zase nezvrtlo
Přiznává ohledně posledního vývoje v Památníku Lidice Jaroslava Skleničková. Ráda by se dožila toho, že to tam bude lepší Poslední lidická žena
Spor mezi svobodným historickým bádáním a pietním účelem Památníku Lidice nemá černobílé kontury. Zatímco osm tzv. lidických dětí se od památníku vedeného Martinou Lehmannovou loni distancovalo, poslední žijící lidická žena Jaroslava Skleničková (93) se za v lednu odvolanou ředitelku postavila.
LN Kolem Památníku Lidice se v posledních měsících strhla nepřehledná bouře. Jak situaci vnímáte?
Nová paní ředitelka měla na vedení památníku jiné požadavky, než na které byly dosavadní zaměstnankyně zvyklé, a většina z nich bydlela v Lidicích. A tak se stalo, že jedna po druhé dávala výpověď. Ředitelka celkem rychle obsadila prázdná místa vysokoškolskými zaměstnanci se znalostí cizích jazyků. Něco vám ukážu. Tady na stránkách Českého svazu bojovníků za svobodu (ukazuje na tabletu) je poděkování ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi. Je pod ním podepsaná Jana Bobošíková. A na stránkách obce je úplně stejný text podepsaný zastupitelstvem obce.
Víte, starostou nebo starostkou obce vždy byli potomci Lidických. Současná starostka je třeba vnučkou jedné z lidických žen. Totéž v Českém svazu bojovníků za svobodu. Tam, když se někdo přijímal do vedení, obyčejně byl potomkem někoho, kdo přišel o život nebo byl zavřený. Ale kolik jich tam zůstalo, v čele s předsedou Jaroslavem Vodičkou, kdo jsou potomky nebo přeživší? Divím se, že jej stát neustále podporuje. Přičemž už má zakázáno řečnit v Lidicích.
LN Vy jste ze svazu společně se svou sestrou Miloslavou Kalibovou a Miladou Cábovou v roce 2015 vystoupila na protest proti zvolení Jany Bobošíkové do čela lidické buňky. Proč?
Tehdy mě pozvali na schůzi svazu, ale neřekli přitom, že to budou volby. Poněvadž bych jim řekla, aby mi pomohli se tam s vozíkem dopravit. Já se jinak venku nemůžu pohybovat. A tak jsem tehdy zůstala doma. Ani jsem nevěděla, že tam šla sestra, která už špatně slyšela. Ale snacha s ní šla. Míla byla pro Lidice velmi angažovaná. Když se vrátila, zašla ke mně a povídá: „Představ si, oni tam volili, byly volby.“A koho zvolili? ptám se jí. „Bobošíkovou.“A já jí říkám: „Mílo, já vystupuji.“A ona vystoupila taky.
Mám za sebou koncentrák Ravensbrück. Bylo mi tehdy šestnáct a jako mladá jsem tam do všeho postupně pronikala. A začínala jsem v lágru poznávat charaktery. Viděla jsem, že některá myslí jen na sebe a ostatní ji nezajímají. Naopak některé pomáhaly, aniž by mě znaly. Kamarádila jsem hodně s Polkami, naučila se polsky. Jedna doktorka z Brna, dodnes nevím její jméno, mě zachránila od plynové komory. V roce 1943 jsem si při těžké práci vykloubila kyčel a chodila jsem s velkými bolestmi. Doktor SS mi dal kartičku „jen sedavá práce“. Byla jsem ráda, než jsem se od jedné doktorky dozvěděla, že je to kartička do plynu. Maminka se toho zhrozila, a ač nás doktorka neznala, riskovala slibem, že se pokusí dostat se do kanceláře a kartu zničit. To se jí povedlo. Více jsem se s ní už nesetkala. Díky tomu, že riskovala, tady dnes sedím. Tak se poznávaly charaktery.
S paní Bobošíkovou mám opačný pocit. Když jsem vystoupila ze svazu, někteří se na mě obořili, jak si to představuji. Že jsem byla zmanipulovaná. Tak jsem jim vzkázala, že mi to ještě myslí a paměť mám dobrou. Dříve tu bylo komunistické vedení. A já mám strach, aby se to zase nezvrtlo.
LN Proč jste se v dopise, který jste zaslala ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi, postavila jako jediná za dnes už bývalou ředitelku Památníku Lidice Martinu Lehmannovou?
Podle mého to měla rozjeté dobře. Rozuměly jsme si, když jsme diskutovaly. Sehnala z celého Německa dobrovolné studenty, kteří chtěli přijet. Přivedla mi je domů, měla jsem jich tu patnáct. Chtěla, abychom to udělali i pro Poláky, Rakušany a Maďary. A zviditelnili Lidice.
LN Dopis jste napsala sama?
No ano, kdo by mi jej měl psát? Jen jsem se pak přes e-mail poradila s dcerou.
LN Co vám ministr odepsal?
Chtěl mě ujistit, že mu nejde o nic jiného, než aby památník dobře plnil své poslání a choval se ke všem přeživším stejně. Psal, že mu osm lidických dětí napsalo dopis, kde vyjadřují nespokojenost s ředitelkou Lehmannovou. Když si s ní o tom promluvil, řekla mu, že jsou zmanipulovaní – to já tvrdím také – a že nevědí, co podepsali a zda to četli. Se všemi lidickými dětmi se ministr sešel a věcně mu podle jeho slov líčily, proč s památníkem spolupracovat nechtějí. Vypálené Lidice ale pamatují jen tři z nich. Ostatní přeživší lidické děti byly tehdy dětmi do jednoho roku. Dopis končí ujištěním, že on sám nepodléhá žádným politickým tlakům a že nechce bránit bádání památníku.
LN Jaký máte názor na reportáž, kterou odvysílala loni v červnu Česká televize a v níž historik Vojtěch Kyncl hovoří o tom, že měla lidická žena Alžběta Doležalová udat nacistům svou židovskou podnájemnici? Okolnosti zasáhly její dceru Marii Šupíkovou a rozpoutaly neshody.
Druhý historik Vojtěch Šustek zase tvrdí, že její židovství prozradil četník z Buštěhradu. Reportáž byla ale nevhodně načasovaná během výročí vypálení Lidic. Neměli jí to dělat. Vojtěch Kyncl to Marii Šupíkové už dříve ukázal ve své knize. Neměl to takto uveřejnit a rozeštvat lidi. Židovka Štěpánka Mikešová ještě předtím bydlela i u nás, ale více jsem o tom nevěděla, protože jsem tehdy bydlela v Hradci Králové. A ředitelka Lehmannová reagovala tak, že je to historik a takto to zjistil, čímž si to pokazila.
LN Ve vzpomínkách píšete o soudržnosti v lágru, situace kolem památníku i vzájemné vztahy mezi Lidickými ale vypadají, že se vytratila.
Když nás svolal ministr Zaorálek, seděli jsme s „lidickými dětmi“v kruhu a přihlásila jsem se o slovo. „Něco vám řeknu. To, o čem se tady dohadujete, je pryč. Dohadovat se, kdo Židovku udal, se mělo v roce 1945. Dnes jsou všichni, kdo by mohli dosvědčit, jak to bylo, mrtví. Když jsme byli v lágru, drželi jsme jako jedna rodina. Tak proč nestojíme pořád při sobě, když je nás taková trocha?“Takto jsem jim to řekla.
200 lidických žen a ještě 70 dalších Češek jsme v lágru bydlely na tři patra postelí v jedné místnosti. Celá vesnice. Byly jsme tam velmi semknuté. Pomáhaly jsme jedna druhé. Nenapadlo vás lehnout si tak, abyste měla pohodlí a nemusela nikam vysoko lézt. Koukalo se na staré ženy, aby ony měly největší pohodlí. A nikdo nám to nepřikazoval. Snažily jsme se pomáhat. A jednou za měsíc jsme mohly psát a dostávat dopisy. Německy. Psala je vždy v neděli moje sestra Míla, která uměla výborně německy. Obyčejně se ženy ptaly: „A psal vám už Frantík? A co děti?“Protože my jsme nevěděly, že nežijí. V dopisech bylo, že muži jsou na tom podobně jako my a děti píší z Polska. A můj tatínek byl šéfkuchař, byla jsem tak přesvědčená, že někde vaří pro SS. Někdo také psal: Byli jsme ve vaší zahradě a třešně zrovna dozrávají. Takové nesmysly psali, proto jsme si všechny myslely, že vesnice stojí.
LN V koncentráku před vámi smrt mužů i dětí tajili celé tři roky.
Češky, které přišly po nás, byly upozorněny ostatními: jsou tady Lidické. Nic jste neslyšely, o Lidicích nic nevíte. Nikdy nebylo ani nic v rádiu. Byly jsme díky tomu klidné. Hodně mi pomáhala také Hanka Housková, ač byla komunistka. V lágru je totiž vedla Jožka Jabůrková (levicová novinářka, spisovatelka, umučena v Ravensbrücku – pozn. red.) takovým stylem, že jí to začala vyčítat i Milena Jesenská (novinářka, také zabita v Ravensbrücku – pozn. red.). Řekla jí, že vytváří další hradbu mezi českými vězni. Protože jak se chodilo po příjezdu do sprch, hned mezi dveřmi zjišťovala: „Máš knížku?“A když jí dotyčná řekla, že ano, opáčila, ať se nebojí, že se o ni postarají. Komunistky si zařídily lepší místa, třeba pracovaly ve skladu dek.
LN Jak to bylo po válce, když jste se vrátily z Ravensbrücku?
Komunistky, které byly v lágru, aniž nám tam nějak pomohly, najednou viděly, že je o Lidice zájem a budou něco znamenat. Tak za námi přišly a říkaly: Holky, vezměte to tady, starostování a podobně dělejte vy, my vám budeme radit. Bohužel jsem si dodělávala zkoušky ve škole a pak nastupovala do práce, Míla nastupovala hned po osmi dnech na Kladně. Protože na nás do Lidic chodily peníze. Míla nechtěla, aby na nás lidé peníze sbírali, říkala, že nastoupí do práce a bude nás zatím živit, než mamince vypočítají důchod po tátovi. Zůstaly jsme bydlet v Praze, bývalý tatínkův zaměstnavatel nám nabídl malý byt po Němcích. V nově postavených Lidicích bylo smutno. To už si ale na nás Lidičtí ukazovali, že se Suchánkovic odloučily a odstěhovaly do Prahy. Vrátila jsem se do Lidic až na důchod, sestra žila v domku vedle.
LN Jak jste se se vším vypořádávala? Druhou knihu jste napsala, protože vás zážitky tížily ve snech.
Od jedenácti let jsem chtěla být učitelkou v mateřské škole. A když jsem byla v lágru, říkala jsem, že se vykašlu na obchodní školu, zjistím si, co musím mít, a udělám si učitelskou školu. Kvůli mým poškozeným kyčlím to ale nakonec nešlo. Když jsme se z lágru vrátili, bylo mi devatenáct, dodělávala jsem obchodku a o kluky jsem neměla zájem. Spolužačky mi říkaly, ať jdu s nimi do kavárny, kde byly telefony u stolů a kluci s holkami si telefonovali. Ptala jsem se, co tam dělají. A ony že si dělají blázny z kluků. A proč? nechápala jsem. Z lágru jsem se vrátila na jednu stranu s rozumem jako šestnáctiletá, nevyzrálá, protože jsem přeskočila pubertu. Ale s životem, který jsem prožila a znalostmi, co je to život, jsem se vrátila jako pětatřicetiletá. Mlátilo se to ve mně. A přestože jsem viděla hrob tatínka, místo abych šla po práci domů, vyrážela jsem v Praze do ulic a hledala ho. Byla jsem zralá na psychiatra, ale ti tenkrát nebyli. Srovnala mě až kolegyně, která byla o devět let starší. Dokonce
Jaroslava Skleničková se narodila
27. března 1926 v Lidicích. 10. června 1942, kdy jí bylo 16 let, byl při vyhlazení Lidic nacisty zastřelen u Horákova statku spolu s ostatními její otec. S matkou a starší sestrou Mílou (zemřela loni v prosinci) přežila koncentrační tábor Ravensbrück i pochod smrti. Ze 143 lidických žen, které se dočkaly konce války, je dnes jedinou přeživší. Po návratu v roce 1945 dostudovala a začala v Praze pracovat jako úřednice. 15. 3. 1951 se vdala a založila rodinu. Pečovala o nemocnou matku a kromě svých dvou dětí se starala i o dvě sestřiny. Počátkem 70. let nastoupila do Telexportu Československé televize jako referentka. Zpět do Lidic se vrátila na důchod v osmdesátých letech. jsem si pořídila pistoli a chtěla se ve sklepě naučit střílet, naše máti to ale zatrhla. Nezajímali mě chlapi, ale chtěla jsem si z nalezince vzít dítě. Máti trnula hrůzou, že domů nějaké přitáhnu. Ale byl tehdy nedostatek dětí. Prodělala jsem po válce operace kyčlí a říkali mi, že bych neměla děti mít. „Vždyť jsem se dala operovat, abych je mít mohla!“povídala jsem jim. Chtěla jsem aspoň čtyři děti, nakonec jsem měla dvě.
LN Smířila jste se někdy se ztrátou otce, kterého v Lidicích zastřelili?
Dodnes ne.
LN Cítíte dnes ještě nějakou zášť nebo křivdu?
Když jsem přednášela a byly to americké děti, sesedly si přímo ke mně do prvních řad. Když přišli Češi, sedli si do zadních lavic, vepředu prázdno, musela jsem jim říct, ať jdou blíž. Němci se mě zase na konci na nic nezeptali. Jednou se mě český student zeptal, jak se dnes dívám na Němce. Povídám mu: „Záleží na které. A jak se díváš na Čechy, kteří vraždili? Horákovou a další také zabili.“Nemůžu odsuzovat, vždyť já mám v Německu plno známých.
LN Co by se mělo v lidickém památníku změnit, aby mohl nejlépe sloužit svému účelu?
Měl by se zrušit Český svaz bojovníků za svobodu. Zaslechla jsem, že vojenský historik Eduard Stehlík uvažuje o vedení památníku. Ten zná Lidice lépe než já. Když psal své dvě knihy, všechny ženy i selky ještě žily, obcházel je a bavil se s nimi. Chtěla bych se dožít toho, že to tady bude lepší.