Nepařil, nefetoval, hrál. Ivan Král
Dokázal to, o čem ostatní čeští muzikanti jen sní – prosadil se v zahraničí, hrál s legendami, jako jsou Patti Smith nebo Iggy Pop, má na kontě několik světových hitů. Ivan Král zemřel 2. února 2020 ve věku jedenasedmdesáti let.
Tu písničku složil Bruce Springsteen. Na koncertech si ji jeho publikum rychle oblíbilo a refrén „Because the night belongs to lovers, because the night belongs to us“si lidé zpívali po celých Spojených státech. Na chystanou desku se ale skladba Springsteenovi nehodila, a tak ji nabídl kamarádce, která zrovna nahrávala ve stejném studiu. Patti Smith se do písničky s kapelou nadšeně pustila, zkoušeli ji pojmout všemi možnými způsoby, ale pořád tomu něco chybělo. Až jednou basista dostal nápad, popadl odloženou kytaru a vymyslel výtečné sólo a především několikatónovou gradaci mezi mezihrou a refrénem. Skladba dostala úplně jiný náboj a dál už to šlo rychle – Because the Night se stala prvním celosvětovým hitem Patti Smith Group, skupina zamířila z klubů do velkých hal či na stadiony a z newyorské nové vlny se stala celosvětově populární záležitost. Mimochodem, sám Springsteen od té doby tu pasáž hraje většinou úplně stejně.
Oním basistou, který se takhle nenápadně a přitom výrazně zapsal do rockových dějin, byl samozřejmě Ivan Král. Emigrant z komunistického Československa do party postpunkových intelektuálů a rebelů zapadl díky svým hráčským schopnostem a vkusu, méně už svou osobností – sám ve skutečnosti žádný velký rebel nebyl. Spíš introvert, který stál vždycky tak trochu stranou, občas mu trvalo déle, než se k něčemu rozhoupal, ale když se do toho pak pustil, nepovolil a pracoval za tři.
Takhle se to s ním táhlo celý život. Nikdy si nevybíral lehká řešení. Ač to na první pohled nebylo znát, v Patti Smith Group stál tak stranou, že po jejím obnovení v devadesátých letech jako jediný nedostal od šéfové pozvánku k návratu, ač o to podle všeho dost stál. Patti si dokonce údajně vymínila, že na festivalu v Trutnově bude hrát jiný den než on. Jiný příklad: jeden čas to vypadalo, že se Král opravdu stane doživotně uznávanou rockovou hvězdou. Hrál s Iggym Popem na velkých pódiích, vytvořil si solidní osobní fanklub, a jeden čas dokonce doprovodné kapele šéfoval. Jenže Iggy ho tlačil do rockového života se vším všudy, což Krále stále nelákalo, navíc se místy rozcházeli i v hudebních představách, a tak spolupráce skončila. A něco podobného se pak opakovalo i v 90. letech u nás – když dosáhl hvězdného statusu jako producent i muzikant, raději začal vydávat tiché, nenápadné desky, třeba s tematikou intimních fotografií Františka Drtikola.
Bylo to vlastně jednoduché
Už jeho emigrantský status je vlastně trochu sporný – když se řekne emigrant z komunistické země, většinou si člověk vybaví někoho, kdo s pár hadříky v kufru utíkal ze zájezdu, pokud tedy rovnou nevolil dramatický úprk přes dráty. Jenže rodina Králových se v New Yorku v roce 1966 ocitla zcela legálně, Ivanův otec tam pracoval v OSN. Čerstvý maturant Ivan s bratrem původně přijeli jen na prázdniny, a když je rodiče začali přemlouvat, aby zůstali a zkusili americkou vysokou školu, Ivan byl zpočátku hodně proti – doma měl kamarády a kapelu Saze, která zrovna slavila první úspěch v rozhlasové hitparádě Houpačka. Ale tatínek si postavil hlavu a Ivan jako hodný synek poslechl. A po osmašedesátém, když Král starší odsoudil ruskou okupaci, už žádná cesta zpátky nevedla.
Pak už čas plynul po typicky emigrantském způsobu – Král vystudoval na univerzitě v Geneseo na severu státu New York a do toho dělal, co se naskytlo, třeba na stavbě, ve stánku s hamburgery nebo na benzince. K tomu cvičil na kytaru a na koncertech zíral na hvězdy, které by v Praze viděl leda na fotkách, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by v hudbě mohl prorazit. Jenže v roce 1970 získal kancelářskou práci u společnosti Apple – tehdy to samozřejmě ještě nebylo synonymum počítačů a elektroniky, ale gramofirma, kterou si v Londýně založili o pár let dříve Beatles. Král později často žertoval, že nejslavnější kapele světa dělal poslíčka, zároveň se ovšem dostal do kontaktu se spoustou talentovaných muzikantů. A pak věci nabraly spád. Po nepříliš úspěšném pokusu o vlastní kapelu Luger pronikl do novovlnné komunity, chvíli zkoušel s kapelou Blondie a odtamtud už to k Patti Smith nebylo daleko, v začátcích obě party vystupovaly ve slavném klubu CBGB.
Samotný nástup do Patti Smith Group v roce 1974 byl typicky „královský“– celoživotnímu kytaristovi oznámili, že jeho nástroj má v kapele na starosti Lenny Kaye, ale že by mohl zkusit konkurz na hráče na baskytaru. Tu v rocku sedmdesátých let, před nástupem funky a reggae, mnozí brali jako podřadný nástroj – kytaristé byli oslavováni jako mytičtí hrdinové, basisté stáli skromně vzadu. Král pokrčil rameny, koupil si basu Gibson a během týdne se na ni naučil tak, že ho okamžitě přijali. „Bylo to jednoduché, zvlášť když hrajete popové nebo bluesové akordy,“zhodnotil to lakonicky v knize Neuvěřitelný Ivan Král od Honzy Vedrala.
Dělejte si, co chcete
Zpívající básnířka Patti Smith se svou kapelou newyorskou novovlnnou scénu okamžitě nadchla – měla v sobě punkovou energii i intelektuální hloubku, její texty se (podobně jako písně Loua Reeda, Jima Morrisona a samozřejmě i písničkářského gurua Boba Dylana) daly číst jako samostatná poezie s kořeny u francouzských prokletých básníků, zároveň to byl pořádný hudební nářez a skvělá zábava. Tedy v případě, že se koncert podařil – a to po hudební stránce nebylo zrovna pravidlem. Když si člověk z různých bootlegů nebo z YouTube pustí dochované záznamy, občas to docela šlape, jindy slyší veselý chaos, jindy jen chaos a někdy je úroveň natolik tristní, že nezbývá než nahrávku po dvou třech písních vypnout. Kolektivní posunuté vědomí zkrátka nad muzikou často vítězilo – s jedinou výjimkou, což je Králova basa, později stále častěji kytara (k basování býval občas odsouzen Kaye, případně se basových partů ujal klávesista Richard Sohl).
Podle dochovaných svědectví s Králem bývala, co se večírků týkalo, pěkná nuda, pil minimálně a drogy mu nic neříkaly, ale zato většinou zahrál dobře. Jako jediný tak po několikaleté existenci Patti Smith Group bez větších problémů zvládl přesun na stadiony, což zbytek kapely rozložilo až k finálnímu zániku.
A v téhle době se poprvé prosadil také autorsky. Už na druhé desce – Radio Ethiopia – měl dva dodnes hrané hity, Ask the Angels a Pissing in the River, a působivou Ain’t It Strange. Na průlomovém albu Easter se zase podepsal pod hudbu ke Space Monkey a 25th Floor. Vrchol přišel na poslední desce Wave. Zase trochu paradoxně – desku už měli za hotovou, jenže byla moc krátká, a tak se na ni na poslední chvíli dostala Králova Dancing Barefoot. A z mollové skladby ve středním tempu s textem o svobodě a nespoutanosti se stal hit jako hrom – z originálních písní Patti Smith Group se asi žádná dodnes nehraje víc, coververze pořídili třeba U2, The Mission nebo Pearl Jam.
Během hraní s Patti zkoušel Král i jiné projekty – například s legendárním Johnem Calem z Velvet Underground. Jenže to nedopadlo, Cale se zrovna, jako mnoho jiných, zajímal víc o podpůrné prostředky než o hraní. A tím pádem Krále okamžitě přestal zajímat. Jak Ivan popisuje ve zmíněné Vedralově biografii, když dospěl k názoru, že ze spolupráce nic nebude, prostě se sebral a odešel, legenda nelegenda.
Kariéra Patti Smith Group skončila stylově punkově – po několika zpackaných stadionových koncertech v Itálii během září 1979 Patti kapelu prostě z hodiny na hodinu rozpustila a vzkázala muzikantům po manažerce, ať se nějak dostanou domů a dělají si, co chtějí. Krále to zdrtilo, na rozdíl od ostatních byl na postup do vyšší ligy připraven a těšil se na něj. A jako jediný z kapely také hned v muzice pokračoval dál – tentokrát u ještě slavnějšího Iggyho Popa. Nahrál s ním desky Soldier a Party, odjel několik turné a podílel se na velkém hitu Bang Bang, který proslavil David Bowie. Jenže osmdesátá léta divokému garážovému rocku zdaleka nepřála tak jako předchozí desetiletí a po odchodu od Iggyho se Ivan z hudební scény postupně vytratil. V druhé polovině desetiletí se s manželkou Lynette přestěhoval do Seattlu a otevřel si restauraci s palačinkami – údajně na ně rádi chodili mladíci jako Kurt Cobain nebo Eddie Vedder.
K muzice se vrátil na přelomu dekády s triem Native, kde hrál i další emigrant, Zbyněk Pavlíček. A protože mezitím komunistický režim v Československu padl, mohli se pánové s novou kapelou podívat i do staré vlasti, kde na Krále čekaly kluby plné fanoušků natěšených na kytaristu od Patti a Iggyho. Dodnes vzpomínám na jeden z prvních koncertů v Roxy v roce 1993 – kapela zněla tvrdě a garážově, spíš jako staří Stooges, s nimiž kdysi Iggy Pop začínal, než jako rozevlátá Patti Smith Group. Během dvouhodinového nářezu nechal člověk na parketu několik litrů potu. Praha se zkrátka mohla po Královi utlouct, což předznamenalo mnohé věci příští. A ještě jedna perlička: v Roxy za barem tehdy točila pivo sympatická mladá černovláska, v níž pár zasvěcenců poznalo zpěvačku z alternativní kapely Sluníčko. Dva roky poté stála s Králem na pódiu strahovského stadionu a společně otevírali koncert Rolling Stones pro 130 tisíc lidí, největší hudební akci v dějinách Česka. Jmenovala se Lenka Dusilová.
Profesionál každým coulem
Na Strahově hráli Král a Dusilová jako hosté (nebo spíš externí členové) Lucie, nejpopulárnější tuzemské popové kapely těch časů. Král produkoval její desku Černý kočky mokrý žáby, což byla ve zdejším hudebním světě docela událost – místní hvězdy si podaly ruce s rockerem, který to ve světě dotáhl z Čechů nejdál. A zase to byla ryzí „královina“– lehce znervóznělí muzikanti se dozvěděli, že se ve studiu tentokrát nebude popíjet a pracovat po nocích, ale pořádně makat už od rána. Takže když třeba kytarista Robert Kodym neposlechl a po mejdanu dorazil až někdy po poledni, zjistil, že jeho party už mezitím nahrál sám producent. Ten na desku přispěl i dvěma hity (Šťastnej chlap a Sen) a deska měla veliký úspěch, což dodnes dráždí progresivní mladé kritiky – vidí v ní počin party sexistů a zhýčkaných popařů, kterým trochu nepochopitelně pomáhal někdejší souputník uznávané Patti Smith.
Stejně jako partnerství s Ivem Pospíšilem, kterého zrovna vyhodila jeho domovská Garáž. Název Pospíšilovi zůstal, dali se s Králem dohromady a v roce 1994 stvořili skvělou bezejmennou desku.
Výtečně dopadlo i album Jiřího Suchého Znám tolik písní a samozřejmě i Královy sólové desky: od ztišené Nostalgie až k poslední Colors z roku 2018, která zní trochu jako lepší alba Toma Pettyho. Občas slavil úspěch před plnými sály, občas hrál pro pár desítek lidí v klubu, ale jako by mu to bylo jedno – až do své smrti minulou neděli zůstal muzikantem, který chce prostě hrát, ať už mu to přinese cokoli. Kvůli tomu také neváhal občas jen tak sednout do letadla a přiletět z Ameriky do Česka, protože ho o to prostě někdo požádal.
U koncertu na rozloučenou s Václavem Havlem o Vánocích 2011 se to dalo pochopit snadno, ale jindy lidem jeho ochota vyrážela dech, třeba v pětadevadesátém na venkovním festiválku v Řevnicích u Prahy. „Doteď nechápu, jak parta sedmnáctiletých kluků dokázala Ivana přesvědčit, aby přiletěl a zahrál – bez nároku na honorář,“vzpomíná organizátor akce, dnes známý fotograf Jakub Joachim. Jenže ke Královi to patřilo.
Bude tu hodně chybět.