Můj táta léčil tyfus v Terezíně
S Karlem Raškou mladším o jeho otci, který dělal jméno československé medicíně ve světě, o zkoumání virů, včetně těch, které vyvolávají nádory, i o životě v USA.
přijet. Dali jim asi dva kilogramy DDT, takže alespoň bylo čím odvšivovat. Osmého května v noci kolem projela Rybalkova armáda, táta s nimi jel do Prahy, kde se mu podařilo setkat se s velitelem pražského povstání Karlem Kutlvašrem. Ten ale nejevil o problémy v Terezíně zájem, až o dva dny později se máma dostala k ministerskému předsedovi Zdeňku Fierlingerovi, který ji dostal k sovětskému generálu Pavlu Rybalkovi. Nakonec sovětská armáda poslala do Terezína pět polních nemocnic, a to situaci zachránilo, přesto se tam několik dobrovolníků nakazilo a zemřelo.
LN Co dělal váš táta po válce?
Z armády ho jako nepostradatelného uvolnili a budoval protiepidemiologickou službu. Řešil tehdy desítky epidemií, jako třeba nákazu břišním tyfem ve Slaném nebo rožňavskou epidemii klíšťové encefalitidy. Prokázal tehdy, že se nemoc přenáší mlékem. Zemědělci totiž v rámci nucených dodávek míchali kozí mléko do kravského a kozy vyháněli na pastvu do lesa. Tam se jejich mléko nakazilo od klíšťat a v místní mlékárně nefungovala pořádně pasterizace.
Vymyslel třeba taky šestidenní léčbu spály penicilinem, předtím to trvalo šest týdnů. Začátkem 60. let prosadil metodu epidemiologické bdělosti, kterou v roce 1968 přijala Světová zdravotnická organizace jako jednu ze základních metod veřejného zdravotnictví. Aplikace této metody například přispěla v USA k objevení nemoci AIDS, když se mezi homosexuály v New Yorku začaly objevovat pneumocystové zápaly plic.
LN Podílel se ale taky na likvidaci pravých neštovic ve světě. Jak se to stalo?
Když se v roce 1963 uvolnilo ve Světové zdravotnické organizaci místo pro člověka pověřeného bojem proti infekčním nemocem, nabídli ho tátovi. Jeho zájmem se staly neštovice. Přišel s novou metodou na základě epidemiologické bdělosti. Nikdo tomu moc nevěřil, otci ale povedlo dostat se do Bílého domu, kde přesvědčil administrativu prezidenta Lyndona B. Johnsona, aby ho podpořili. Bylo to těžké, protože Američané WHO nepovažovali za partnera a spoustu věcí dělali sami.
V té době USA pomáhaly s likvidací spalniček v Africe a táta jim navrhl spojit tyto aktivity s likvidací neštovic. Američané na to dali 65 milionů dolarů, v roce 1965 to byly obrovské peníze. Rozběhlo se to a v roce 1978 pravé neštovice zmizely jako nemoc na celém světě. Málo se ví, že se do boje proti nim zapojilo asi dvacet Čechů, normalizační režim to zazdil.
LN Vy sám jste začínal dvakrát, poprvé v Praze a podruhé v USA, po roce 1968. Jaký byl ten druhý začátek?
Měl jsem tři možnosti, a nakonec jsem vzal tu, do které se mi chtělo nejméně, tedy univerzitu v New Jersey. A jak se ukázalo, byla to skvělá volba. Od té doby se všechno hodně změnilo. Tehdy byla na amerických univerzitách spousta Evropanů, Švédů, Němců, Španělů či Italů, protože aby člověk mohl pracovat v akademické sféře, musel mít za sebou přinejmenším roční stáž v USA, Kanadě nebo alespoň v Austrálii. Dnes je to trochu jinak, místo nich tam jsou Číňané a Indové, evropská centra vědy jsou stejně dobrá,
LN V čem je dobrá česká věda?
V mnoha místech jí chybí správné vedení. To je asi nejdůležitější věc, jde o to, aby tu byl někdo, kdo přiláká mladé české vědce, kteří pracují v zahraničí, zpět do republiky. Špičková zařízení tu totiž jsou.
LN Není to tím, že česká věda neumí vědce pořádně zaplatit?
Podívejte se, v USA vyděláte víc, ale musíte investovat do vzdělání. Školné stojí v přepočtu dva miliony korun ročně, v Česku je vzdělání zadarmo. Jinak se tady dá žít velice slušně. Například můj syn má mnohem vyšší plat než by měl tady, ale za školné na děti musí ročně zaplatit 190 000 dolarů.
LN Žijete už padesát let s rodinou v USA. Cítí se vaše rodina ještě vůbec jako Češi?
Víte, když se mě ptali z Divadla Husa na provázku, kde že je to naše české moře, tak jsem jim odpověděl: žádné moře, ale jenom louže, které mohou rychle vyschnout. V USA je totiž hodně úspěšných Čechů, jen se neradi sdružují. Na rozdíl třeba od Slováků, kteří pořádají své kulturní dny. Ve škole je obrovský tlak na děti, aby se neodlišovaly od spolužáků, a proto se děti moc nevěnují češtině. My se jazyk snažíme držet, navíc snacha je polského původu. Moji vnuci tak mluví dokonale česky i polsky a jsou schopní plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého. Jednoznačně se ale považují za Čechy.