Hon na atomové špiony
Američtí historici Harvey Klehr a John Haynes odhalili čtvrtého sovětského agenta, který z laboratoře v Los Alamos vynášel tajné informace Sovětům. V síti působili další špioni, jejichž identita je dodnes tajemstvím.
Před sedmdesáti lety se na začátku února 1950 vyplnily nejčernější obavy sovětských výzvědných služeb. Fyzik Klaus Fuchs, jenž vedl jedno z oddělení britského atomového výzkumu, během druhé světové války spolupracoval s USA na vývoji atomové zbraně v rámci projektu Manhattan a zároveň předával Moskvě důležité informace, byl zatčen a obviněn ze špionáže. Rychle se přiznal a stejně rychle byl i odsouzen na 14 let vězení. Následně byl zatčen i další atomový špion – David Greenglass a byla odhalena špionážní síť, již organizoval Julius Rosenberg.
V té době se jistí Stuart a Oscar Seborerové rozhodli opustit USA. Když byl Julius Rosenberg v dubnu 1951 odsouzen k trestu smrti, měli již koupený lístek do francouzského Le Havru, kam dopluli v červenci téhož roku. Cestovali po Evropě a z Vídně stačili poslat do USA pár pohlednic. Pak se po nich na mnoho let slehla zem. Jak se podařilo minulý rok prokázat historikům Harveymu Klehrovi a Johnovi Haynesovi v časopise Studies in Intelligence (září 2019), právě Oscar Seborer byl s největší pravděpodobností oním dlouho hledaným čtvrtým sovětským špionem, jenž přímo z Los Alamos vynášel informace o americké atomové bombě Sovětům.
V sovětských archivech
Sledovat oba historiky, jak poslední čtvrtstoletí skládali dohromady zdaleka ještě ne kompletní obraz sovětské špionáže v USA během 30. až 50. let 20. století, je svým způsobem stejně napínavé jako samotný předmět jejich zájmu. Na cestu za odhalováním vazeb amerických komunistů a dalších prosovětských sympatizantů na Moskvu se vydali na začátku devadesátých let 20. století, kdy v Moskvě získali jako jedni z prvních přístup do téměř kompletního archivu Komunistické strany USA (CPUSA). Výsledkem byly knihy The secret world of American communism (1995), kterou napsali společně s F. I. Firsovem, respektive The Soviet World of American Communism (1998), jejímž spoluautorem byl Kyrill M. Anderson. V nich jejich autoři popsali, jak američtí komunisté cestovali do Moskvy a referovali o situaci v USA i o své činnosti před orgány Komunistické internacionály – Kominterny. Ta zase měla v USA několik stálých zástupců, kteří zase americké komunisty kontrolovali a úkolovali. Poté, co byla Kominterna v roce 1943 oficiálně rozpuštěna, převzaly její americké „kontakty“z velké části sovětské tajné služby.
Další střípky do skládačky pomohlo Klehrovi s Haynesem vyplnit několik tisíc telegrafických zpráv, které si sovětští špioni vyměňovali s moskevskou centrálou a jež se podařilo Američanům zachytit a rozluštit v rámci projektu Venona. Ten byl sice ukončen již v roce 1980, ale teprve po tlaku historické obce i některých politiků byl v červenci 1995 v centrále CIA v Langley oficiálně odtajněn. Výsledkem byla nejen další kniha dua Klehr–Haynes Venona: Decoding Soviet Espionage in America (2000), ale i potvrzení některých do té doby ne zcela jasných či zpochybňovaných skutečností. Například že špionáž pro Moskvu byla pro americké komunisty víceméně běžnou součástí jejich aktivit nebo že Komunistická strana USA udržovala své tajné, ilegální křídlo, které se zabývalo přímo špionáží. Depeše také potvrdily vinu Julia Rosenberga a odhalily totožnost třetího atomového špiona, mladého fyzika Theodora Halla.
Atomových špionů bylo ale mnohem více. Nové objevy přinesly tzv. Vasiljevovy poznámky. Aleksandr Vasiljev byl původně příslušníkem KGB, z nějž v roce 1990 odešel a stal se novinářem. Poté přijal nabídku této služby, respektive její ruské nástupkyně Služby vnější rozvědky Ruské federace (SVR), aby společně s americkým badatelem Allenem Weinsteinem napsal knihu o operacích KGB v USA. Otevřelo se unikátní „okno“do archivů bývalého KGB. Vasiljev zvláště studoval operační svazek zaměřený na americká atomová tajemství. V podmínkách tohoto unikátního rusko-amerického projektu, zaštítěného SVR, ovšem stálo, že Vasiljev si nemohl studované dokumenty kopírovat, ale jen si z nich dělat ručně poznámky. Ty navíc mohl použít jen pro svoji potřebu a nesměl je sdílet se svým americkým spoluautorem. Výsledkem měly být jakési „výcucy“klíčových témat, bez možnosti identifikovat jména agentů či jejich zdrojů. Teprve poté výbor SVR texty schválil k publikaci.
Jenže knižní vydání se zkomplikovalo – původní americké nakladatelství v roce 1995 zrušilo z ekonomických důvodů kontrakt a změnila se také politická situace. SVR ztratila o pokračování projektu zájem a samotný Vasiljev se stal terčem útoků ze strany bývalých agentů KGB. Rozhodl se proto opustit Rusko a usadit se v Londýně. Za hranice si s sebou vzal na discích jen schválené sumáře svých zápisků. Původní zápisky pak propašovali z Ruska jeho přátelé v roce 2001. Klehr a Haynes pak zajistili překlad poznámek do angličtiny a ve spolupráci s Vasiljevem vydali na jejich podkladě další společnou knihu Spies. The Rise and Fall of the KGB in America (2009). Vasiljevovy poznámky pak byly digitalizovány a nyní jsou volně přístupné badatelům v rámci projektu Cold War International History Project.
Bratři agenti
V dokumentech KGB se Klehrovi s Haynesem mimo jiné odkryla síť, s jejíž pomocí se sovětská tajná služba snažila v letech 1947 a 1948 obnovit své kontakty po sérii „provalů“a dezercí sovětských důstojníků, po nichž se museli sovětští operativci stáhnout nebo své kontakty hlouběji zakonspirovat. Ve zprávě z roku 1947 se hovořilo o skupině agentů, kteří z různých důvodů, ať již proto, že se skrývali v obavě z prozrazení, nebo byli přeřazeni na jiné místo, přerušili své kontakty s řídícími důstojníky.
Opakovaně se objevovala jména agentů, pravděpodobně bratrů s krycími jmény Kmotr (Godfather), Příbuzný (Relative) a Požehnaný (Godsend), z nichž ten posledně jmenovaný měl pracovat v Los Alamos a předávat svému sovětskému řídícímu důstojníkovi informace o atomové bombě. Posledním zdrojem, jenž nakonec Klehra s Haynesem dovedl až k Oscaru Seborerovi, byla operace FBI pod názvem Solo, k níž oba historici získali přístup až v roce 2012. Američtí agenti v 50. letech 20. století získali jako své informátory členy Komunistické strany USA (CPUSA) bratry Morrise a Jacka Childsovy, kteří se pro ně po mnoho let stali klíčovými zdroji informací o americkém komunistickém hnutí. Morris Childs byl důležitým styčným „důstojníkem“mezi stranickým vedením a Moskvou, a FBI tak měla solidní přehled o činnosti amerických komunistů.
Porovnáním všech dostupných informací nakonec Klehr s Haynesem odhalili, že Požehnaný je Oscar Seborer (1921) a Příbuzný s Kmotrem jsou jeho bratři Max (1903) a Stuart (1918). Patřili k druhé generaci židovských přistěhovalců z východní Evropy. Všichni tři získali solidní vysokoškolské vzdělání a výrazně si polepšili v šancích na společenský vzestup. Názorově tíhli k levicovým myšlenkám a brzy se dostali do kontaktu s komunistickou sítí napojenou na sovětskou ambasádu. Stuart nebyl nijak aktivním a otevřeným komunistou a v roce 1941 nastoupil do statistického oddělení ministerstva financí, kde, jak dodávají Klehr s Haynesem, pracoval pod řadou později usvědčených sovětských špionů, jako byl například Harry Dexter White. Oženil se komunistickou sympatizantkou Miriam Zeitlinovou a v roce 1942 vstoupil do armády, kde to dotáhl až na hodnost kapitána.
Oscar Seborer vstoupil do armády ve stejný rok jako jeho bratr a vzhledem k tomu, že měl technické vzdělání, byl přidělen jako inženýr na několik míst spojených s projektem Manhattan – nejprve pracoval v laboratořích Oak Ridge a od roku 1944 do roku 1946 přímo v Los Alamos v Novém Mexiku. Konkrétně měl být členem skupiny, která monitorovala v červenci 1945 seizmologické účinky atomového výbuchu.
Oscarovy vazby na komunistické prostředí mu však po skončení války stále více komplikovaly profesní uplatnění v armádě, neboť pro něj bylo stále těžší – v kontextu rostoucí opatrnosti amerických kontrarozvědných orgánů – získat bezpečnostní prověrku. O jeho špionáži pro Moskvu se ale FBI dozvěděla až po jeho útěku ze země v polovině padesátých let. Jejich informátor v rámci operace Solo Jack Childs se dostal do kontaktu mimo jiné i s představiteli Komunistické strany Kanady a na schůzce s jedním z nich, Paulem Phillipsem, jenž se vrátil z Moskvy, padlo poprvé jméno Seborer. FBI zbystřila a postupně se dozvěděla, že Oscar měl předat Sovětům „tajemství atomové bomby“a že společně se svým bratrem Stuartem, jeho ženou Miriam a její matkou Annou Zeitlinovou uprchli nejprve do východního Německa a pak do SSSR. Nemělo tak již cenu Seborerovi stíhat či veřejně odhalit, protože byli již mimo dosah amerických orgánů, a navíc by tím FBI ohrozila svoji dlouhodobou operaci.
FBI se proto snažila získat o bratrech Seborerových co nejvíce informací. Na začátku šedesátých let měli pracovat v Moskvě v Akademii věd a dostávat plat kolem 300 rublů. Oba byli podle svědectví kanadských komunistů již kompletně „rusifikováni a sovětizováni“, Oscar byl navíc v roce 1964 oceněn prestižním Řádem rudé hvězdy. Vrátit se nechtěli, neboť se domnívali, že by jim za to, co udělali, hrozil trest smrti. Jenže v roce 1961 se Stuart se svojí ženou Miriam rozvedl a ta se se svojí matkou i synem, jenž se Seborerovým narodil již za železnou oponou, vrátila v roce 1969 nečekaně do USA. FBI ji ihned vyslechla a mimo jiné se dozvěděla, že Seborerovi žili od 1952 do 1957 nedaleko východoněmeckých Drážďan a pak byli přestěhováni do SSSR. Miriam však odmítla, že by cokoliv věděla o špionáži svého již bývalého manžela, a tak nemohla být stíhána, přestože se později ukázalo, že i ona patřila do sítě Příbuzných.
Stopy bratrů šlo sledovat i nepřímo. Například Stuart Saborer pod jménem Stewart Smith publikoval v roce 1974 knihu s názvem Americký neokolonialismus v Africe, která byla vydána i v ruštině a jako taková bylo mimo jiné přístupna i českým čtenářům v Národní knihovně. V roce 1987 publikoval další knihu v ruském jazyce pod všeříkajícím názvem Zbraně a dolary – zdroje americké zahraniční politiky. Operace Solo pokračovala i v sedmdesátých letech, ale pak začaly úřadovat „přirozené“příčiny – v roce 1975 zemřel Childsův hlavní zdroj i sovětský kontakt Gibby Needleman, o tři roky později Max Saborer, jenž své bratry za železnou oponu nenásledoval a vrátil se z evropského „výletu“domů, a o pět let později i sám Childs. V dubnu 2015 zemřel v Moskvě také Oscar Seborer a na jeho poslední cestu ho podle očitých svědků vyprovodil nejen zástupce Federální služby bezpečnosti (FSB), ale i na invalidní křeslo upoutaný bratr Stuart. Toho se pokusili historici využít a pověřili svého kolegu, uznávaného historika Marka Kramera, aby se v Moskvě pokusil Stuarta Seborera osobně kontaktovat. Když ale v roce 2018 zazvonil na Oscarově poslední známé adrese, nikdo mu neotevřel.
Oscar Seborer byl v roce 1964 v Sovětském svazu oceněn Řádem Rudé hvězdy. Vrátit se nechtěl, neboť se domníval, že by mu za to, co udělal, hrozil trest smrti.
Otázky, které zůstávají
Otazníků nad sovětskou atomovou špionáží je stále ještě dost. Zbývá například zjistit, jaké informace vlastně Seborer Sovětům předal. Byl sice „jen“technik, ale i ti mohli mít přístup k citlivým informacím a materiálům. V zatím odtajněných depeších a dokumentech existují pouze zmínky o tom, že Sovětům předal vzorec atomové bomby. Problém podle Klehra s Haynesem zůstává, že ani v roce 2019 FBI neodtajnila kompletní výsledky svého interního vyšetřování o tom, co vlastně Oscar v Los Alamos dělal a co mohl Moskvě prozradit. Jak sdělil Klehr v rozhovoru pro deník The New York Times, dalším vodítkem by mohlo být to, že Oscar asi pracoval pro sovětskou vojenskou, a ne civilní rozvědku, takže detaily jeho případu by mohly být ukryty i v dosud nedobytných archivech této služby.
A pak jsou tu ještě další, dosud neznámí špioni. Například v dubnu 1943, jen měsíc po zahájení projektu Manhattan, se na sovětském konzulátu v New Yorku objevila žena, která Sovětům předala dopis s důležitými informacemi o atomovém projektu. O měsíc později se objevila znovu – odmítla se identifikovat a jen prohlásila, že je prostředníkem svého švagra, jenž pracuje jako vědec na atomovém projektu v Hanfordu ve Washingtonu. Spojka dostala krycí jméno Olivia, vědec Mar. Jeho identitu se s jistotou nepodařilo odhalit ani Sovětům, ani Američanům, tehdy ani nyní, a dodnes zůstává badatelskou výzvou ve stále nedokončeném příběhu amerických atomových špionů.