Nakopeme těm chlapům zadky
Film Birds of Prey s podtitulem Podivuhodná proměna Harley Quinn se celkem přirozeně zařadil do nově vznikajícího subžánru komiksových snímků, které se zaměřují na silnou ženskou hrdinku. Je jich v posledních letech dost a dost: časy, kdy superhrdinům vévodili Batmanové a Supermanové, jsou dávno pryč. Ostatně jako celá éra, kdy komiksovkám vládlo studio DC, z jejichž stáje pocházejí nejen oba zmínění hrdinové, ale i Flash nebo Aquaman. V současnosti je zcela zastiňuje Marvel Studio, jehož propojené univerzum loni vyvrcholilo velkolepým týmovým počinem ve snímku Avengers: Endgame.
Legendy z DC tak vedle Iron Mana, Thora nebo kapitána Ameriky zůstávají upozaděné. Jejich tvůrci proto dobře vědí, že na rozmlsané diváky musejí jinak. Pokusili se o to právě Sebevražedným oddílem, kdy vedle sebe postavili tým „superpadouchů“a nechali ho (jak také v komiksech jinak) zachraňovat svět, nebo důrazem na vyšší R-rating (což znamená, že na film smí mládež do 17 let jenom v doprovodu dospělé osoby, protože ve filmu je trochu víc násilí a brutality než ve standardních snímcích pro celou rodinu). Úspěch pořád nikde: jistou cestu snad naznačuje jenom velmi příznivé přijetí loňského Jokera, který však vůbec není komiksovým filmem, jen vychází z postavy známého Batmanova protivníka a popisuje jeho temné „zrození“. Je ale cesta točit komiks bez komiksu?
Poptávka po silných ženách
A tak se v případě Birds of Prey tvůrci rozhodli spojit výše uvedené ingredience s dalším současným fenoménem, který lze označit jako „zrození silných žen“. Filmovému průmyslu totiž poslední dobou dominují právě takové emancipační filmy, ukazující vymanění žen z mužského (jakkoli mnohdy dobře míněného) područí. A jak se zpravidla stává, každá dobrá myšlenka se někdy překroutí – křiklavým příkladem budiž na Oscara navržená Akta Pentagon, vyprávějící o vydavatelce novin Washington Post a zveřejňování důkazů o lžích během vietnamské války. Třebaže celou práci na případu, stejně jako v aféře Watergate, oddřel tým šéfredaktora Bena Bradleeho a vydavatelka pouze kývla na to, že informace zveřejní, její postava v podání Meryl Streepové se dočkala následného slavnostního korza mezi špalírem dalších žen, které dávaly najevo, jak ji bezmezně obdivují za to, že to těm chlapům natřela... Ale i to k časům #MeToo patří.
A tak mohl vzniknout samostatný film o Harley Quinn, která ještě donedávna patřila k hlavním Batmanovým nepřátelům. Jenže časy se mění: už v Sebevražedném oddílu její postava v podání australské herečky Margot Robbieové zaujala mnohem víc než předpokládaná hlavní hvězda Will Smith. V roce následujícím po uvedení do kin se žádný maškarní nebo halloweenský večírek neobešel bez žen a dívek s blond culíky a stejným, lehce psychopatickým nalíčením. Harley Quinn se tak mohla konečně vtěsnat do panteonu superhrdinek, které do té doby, když nebyly mužskými heroji upozaděny, byly jednoznačně kladné.
Studio DC to zkusilo už s Wonder Woman a díky solidnímu úspěchu, zapříčiněnému hlavně její představitelkou Gal Gadotovou, si to letos v černu zopakuje podruhé. Marvel potřebu silných hrdinek pochopil také, ve dvojici s Ant-Manem vypustil do kin vosu Wasp, letos se na plátna chystá „černá vdova“Black Widow
a loni věnoval samostatný film hrdince s patrně nejvíce superschopnostmi ve filmu Captain Marvel (je z toho mimochodem vidět, jak je čeština ošidná: přestože by to po jazykové stránce bylo naprosto správné, našim distributorům se zjevně nechtělo vypustit do kin snímek s názvem Kapitánka Marvel, nebo dokonce Marvel(ová) a titul ponechalo ve verzi v angličtině).
To vše se mohlo stát jenom s posunem myšlení ve společnosti. Ne že by tu doteď superhrdinky nebyly, ke všem těm mužským dobrodružstvím se vždycky přimotala nějaká dáma jako Batgirl nebo Catwoman, ale jejich samostatné filmy dopadly katastrofálně. Třeba Catwoman (2004) s Halle Berryovou v titulní roli posbírala všemožná antiocenění jako nejhorší film roku a o propadáku s názvem Supergirl (1984) se ani nemá cenu zmiňovat – jejím jediným přínosem kinematografii (a to i té béčkové) je fakt, že na základě této postavy vznikla celá řada pornografických parodií.
Je to jízda
Ve světle výše zmíněného je pak celkem jedno, že aktuální kinonovinka Birds of Prey je čistě z filmového hlediska vlastně ne úplně vydařený snímek. Třeba už jenom tím, že navzdory stopáži o délce 109 minut vlastně nemá žádný děj: na začátku se divák dozví, že se Harley Quinn rozešla se svým partnerem Jokerem, tudíž se pro všechny další padouchy v Gothamu stala lovnou zvěří. Zvlášť pro Romana Sionise alias Black Mask (Ewan McGregor), po Jokerovi asi druhém muži v pořadí zločinecké hierarchie ve městě. A taky tam jde o diamant, který Sionisovi lidé ukradli a jimž ho na ulici šlohla malá kapsářka Cassandra, takže všichni chtějí dostat nejen Harley, ale i ji. A to je vlastně celé. Že se do příběhu zamotají další hrdinky, lovkyně lidí s kuší Huntress (Mary Elizabeth Winsteadová), zpěvačka s mimořádným hlasem Black Canary (Jurnee Smollet-Bellová) nebo odstrkovaná policistka (Rosie Perezová), je z hlediska tohoto filmu celkem irelevantní. Může se to hodit jen pro případné pokračování, protože právě tyhle tři vytvoří úderný tým lovící padouchy s názvem Birds of Prey. Pro samotný příběh „napravené padoušky“Harley Quinn ale nemají žádný smysl.
Moc se nezdařil ani výběr hlavního záporáka. Dokud si Roman Sionis drží roztančenou podobu lehce ulítlého majitele nočního klubu a milovníka umění, mezi nímž a jeho hlavním zabijákem to až podezřele jiskří, ještě se to dá vydržet. Když se ovšem Ewan McGregor snaží reálně nahánět strach jako psychopatický úchyl se zálibou ve stahování kůže z obličejů svým obětem, je zoufale nevěrohodný.
`A propos, násilí. Tolik proklamovaný vysoký R-rating se ve filmu taky nijak výrazně neprojevuje, jsou tam všehovšudy dvě násilnější scény, přičemž se ale cudně odehrávají zcela mimo záběr kamery. Sofistikované publikum už totiž hyenou ukousnutá a ohlodávaná noha zvrhlého zaměstnance zvířecího útulku dojmout nemůže, zvlášť když je většina takových scén podávaná s obrovskou porcí komiksové nadsázky.
A v tom jsou právě Birds of Prey nakonec filmařsky nejsilnější: v ohromném vizuálu, který se nijak netají tím, že se ani trošku nebere vážně, střílí si sám ze sebe a z rukávu sype množství popkulturních odkazů od všemožných klišé o suspendovaných policistech z každé druhé kriminálky po kreaci Margot Robbieové ve stylu Marilyn Monroe při zpěvu Diamonds Are a Girl’s Best Friend ve svérázné variaci na snímek Páni mají radši blondýnky.
K tomu je nutno připočíst, že jelikož se ve filmu vlastně nic moc neděje, celé je to jen sled akčních scén, jejichž choreografie za doprovodu našlapaného soundtracku naprosto bere dech. Je z nich hodně znát, že Margot Robbieová se při natáčení rozhodně vyblbla: vedle rolí, v nichž byla spíš jen na ozdobu (jako v Tenkrát v Hollywoodu nebo Vlk z Wall Street) či si střihla vážnou, seriózní úlohu (Sbohem, Kryštůfku Robine nebo Já, Tonya, za kterou se dokonce dostala do oscarových nominací), se při ztvárnění Harley Quinn mohla odvázat a její výkon hraničí až s dětskou radostí za účinkování v něčem tak rozpustilém.
Velmi zjednodušeně se tak dá říct, že nejenže se vizuál snaží zakrýt nedostatek obsahu – na to jsme ostatně zvyklí, stává se to nejen komiksovým filmům –, ale v tomto případě ho naprosto spolehlivě překrývá. Birds of Pray nejsou ničím víc ani ničím míň než úžasně cool popcornovou jízdou. A jako taková funguje spolehlivě.
Ženy od žen (a pro ženy)
Podivuhodná proměna Harley Quinn si připsala prvenství ještě v jedné věci: nepřekvapivě to není jenom film, který připravily ženy (režisérka Cathy Yanová a scenáristka Christina Hodsonová, která napsala scénář i pro připravovanou Batgirl, jejíž realizace se prozatím odsunula na rok 2025 poté, co z projektu vycouval režisér Joss Whedon), ale dokonce je to první komiksový superhrdinský snímek, který režírovala Asijka. Mladičká Cathy Yanová, pro niž se film Birds of Prey stal teprve druhým celovečerním a prvním americkým filmem, pochází z Číny, část života strávila v Hongkongu a jen těžko si lze představit někoho jiného v hlavní roli v současném, po diverzitě volajícím Hollywoodu: emancipovaná žena s jiným než bílým původem... takovým se dnes otevírají dveře dokořán.
Dlužno ovšem dodat, že je to dobře. Samy tyhle dámy totiž mají dost soudnosti, aby chápaly, že být ženou je výsada, ne už tak zásluha, jak se celá řada genderových aktivistů (paradoxně především z řad mužů) snaží tvrdit, a pojímají to po svém. Jak se do obhajování ženské síly pustí chlap, zavání to průšvihem. Jeden kinematografický příklad za všechny: režisér Paul Feig a jeho Krotitelé duchů (2016). Snímek by se čistě z logiky věci měl jmenovat Krotitelky duchů (ovšem na tento překlad názvu si český distributor opět netroufl).
Feig si dovolil dost: nejenže se pustil do remaku klasické komedie z 80. let, kde excelovali geniální komici Bill Murray, Dan Aykroyd a Harold Ramis, ale do hlavních rolí obsadil samé ženy – a aby to genderově vyvážil, tradičně sexisticky pojímanou postavu tupé krásné sekretářky obsadil mužem. Výsledek? Zpotvořenina, na kterou se nedá dívat. Feig se tolik snažil o obhajobu síly ženství, až nechal čtyři elitní americké komičky v čele s Melissou McCarthyovou nebo Kristen Wiigovou jenom ječet, koulet očima a rádoby legračně padat. Tak se to vážně nemá dělat.
A právě v tom jsou Birds of Prey důležití. Není vůbec podstatné, že nemají děj nebo že když skončí akce a dialogy mají nastínit sbližování postav, moc to nedává smysl. Mnohem zajímavější je, že je lze chápat jako velmi svéráznou variaci na téma, jak si poradit s rozchodem: navzdory řečem, jak jí rozpad vztahu s Jokerem nevadí, Harley brečí a cpe se na gauči sladkostmi, stejně jako se to děje v každém romantickém filmu. Pak se rozhodne postavit se na vlastní nohy, najít si kamarádky... vlastně to vůbec nezní jako superhrdinský film. A právě v tom je zajímavý.
Mělo to být jenom pokračování. Spin-off, jak se říká filmům, které na původní dílo navážou dalším osudem jedné z postav. V Sebevražedném oddílu (2016) celý tým vyvrhelů zastínila postava Harley Quinn, z producentského pohledu tak bylo logické, že se vlastního snímku dočká právě ona. Vzniklo ale něco víc.
Birds of Prey tvůrci spojili s fenoménem „zrození silných žen“. Filmovému průmyslu poslední dobou dominují emancipační filmy, ukazující vymanění z mužského jha.