Bojovníci a podnikatelé
Včera to bylo sto let, co byl v Irkutsku tamní levicovou vládou popraven admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak. Smrt jednoho z vůdců „bílých Rusů“bývá dávána za vinu československým legionářům, kteří ho vydali jeho nepřátelům. Podle sto let starých „zaručených zpráv“si legionáři měli přinejmenším zčásti přivlastnit také ruský zlatý poklad, který uzmuli právě Kolčakovi. Jak to bylo ve skutečnosti?
Příběh československých legií v Rusku bývá vyprávěn jako hrdinná anabáze dobrovolnické armády, která proti mnohonásobné převaze dokázala ovládnout hlavní dopravní tepnu Sibiře a stát se trumfem v rukou Tomáše Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika v jejich úsilí o prosazení vzniku samostatného státu. Tento narativ je rozvíjen od 20. let minulého století legionářskou literaturou a v rámci oslav stého výročí vzniku republiky byl znovu připomínán, nejviditelněji v podobě kopie legionářského vlaku, který od května 2015 křižuje Česko a který představuje jakési mobilní muzeum legií.
Legionářský mýtus byl v zásadě převzat i vědeckou historiografií, která sice kriticky reviduje jednotlivé události – například význam bitvy u Zborova – ale jinak přejímá hrdinskou optiku, s níž události popisovali již kronikáři a spisovatelé legií. Jeden z prvních pokusů podívat se na legie z nového úhlu pohledu představuje kniha Daniely Brádlerové Vojáci nebo podnikatelé? s všeříkajícím podtitulem Hospodářské a finanční aktivity československých legií během jejich anabáze v Rusku a na Sibiři. Autorka analyzuje tu činnost legií, na niž v hrdinském eposu zbývalo většinou jen pár vět, která ale byla pro fungování dobrovolnického vojska klíčová. Aby voják mohl bojovat, musí mít adekvátní výzbroj a výstroj, dostávat pravidelně najíst, mít čas a prostor na odpočinek a uspokojení dalších potřeb. Za každou armádou viditelných vojáků stojí ještě armáda neviditelných vojenských či civilních činitelů, která tento servis organizuje. Daniela Brádlerová ukazuje, že výkony „manažerů“legií byly stejně obdivuhodné jako hrdinské činy legionářů v poli.
Postarat se o sebe
Československé legie v Rusku – fakticky z více než devadesáti procent české – vznikly z oddílů Čechů žijících v době vypuknutí války na územích pod svrchovaností ruského cara. Tento základ zmnohonásobil proud zajatců a dezertérů z rakousko-uherské armády. Zpočátku byly legie součástí ruské armády, která se starala o všechny jejich potřeby. To skončilo na jaře 1918, kdy se ruská fronta zhroutila a země se začala nořit do občanské války. Legie se staly formální součástí francouzské armády, ale ta je přirozeně nemohla zásobovat výzbrojí, výstrojí ani proviantem. Francouzská vojenská mise poskytovala legiím finanční prostředky, ty však ani zdaleka nestačily na krytí všeho, co legionáři potřebovali.
Z nutnosti postarat se sami o sebe v chaosu, který zachvátil celé Rusko, vytvořili legionáři finanční a hospodářské struktury, jejichž aktivity nakonec široce překračovaly původní zadání zásobovat vojsko. Podle Daniely Brádlerové byl mozkem většiny akcí František Šíp (1881–1935), původním povoláním úředník Ústřední banky českých spořitelen. Dnes zcela zapomenutý muž musel být dle všeho geniálním finančním manažerem. Založil při legiích dva finanční ústavy – Vojenskou spořitelnu a Banku československých legií – a řadu dalších hospodářských organizací. Peníze pro legie byly získávány z mnoha zdrojů od půjček legionářů přes francouzské subvence, půjčky lokálních ruských vlád, výnosy vlastní hospodářské činnosti až třeba po kurzové spekulace. Šíp vystupoval vždy velmi pragmaticky, do doby, než se vyhrotily vztahy legií a bolševické moci, dokázal vyjednat řadu dohod i se sovětskými orgány. Jejich činovníky si zavazoval úplatky, případně tvrdil, že se zná s Leninem. „František Šíp,“píše Daniela Brádlerová, „se evidentně nebál kritiky, byl si vědom kontroverzního rázu některých svých činů, nevymlouval se a stál si za svým. Po celou dobu měl jediný úkol, svěřený mu Masarykem, zabezpečit československé vojsko.“
Šíp by mnoho nedokázal, kdyby neměl řadu výkonných spolupracovníků. Nahrávala mu sociální skladba legií, v nichž byli významně zastoupeni techničtí odborníci. Na územích, která byla pod vlivem československého vojska, tito experti přímo vstupovali do místních továren, provozů a družstev a snažili se je uvést do chodu. V mnoha případech dokonce zaváděli nové technologie do té doby v Rusku neznámé, zejména při výrobě léčiv, paliv, skla a dalších výrobků. Podle autorkou citovaných údajů mělo Technické oddělení legií v lednu 1919 ve své správě 95 velkých firem a 150 závodů, kde pracovalo na 30 tisíc lidí.
Z legií se pod vedením Františka Šípa stal fakticky stát ve státě či přesněji řečeno stát v chaosu. Transsibiřská magistrála, kterou legionáři nejen ovládali, ale na níž též řídili veškerý provoz, se stala ostrůvkem stability ve zmatcích občanské války. Šíp a jeho spolupracovníci svou činnost neorientovali jen podle denních potřeb vojska, ale prováděli ji s vizí, že bolševici budou nakonec poraženi a Sibiř se stane pro Československo významným zdrojem surovin a odbytištěm průmyslových podniků. Suroviny – měď, bavlnu, drahé kovy, vlnu a další komodity – legionáři ve velkém nakupovali a posílali domů v lodích, které zároveň převážely i vojáky (např. mědi takto koupili a do Československa poslali 8585 tun). Pokus prodávat na Sibiři československé průmyslové výrobky ale nebyl příliš úspěšný, protože k němu došlo v době, kdy terén již opanovali bolševici a svou roli hrály i kompetenční spory a nezkušenost pověřených osob. Pozoruhodným faktem v této souvislosti je velká řevnivost a konkurence dohodových, tedy spojeneckých států v hospodářské oblasti.
Kam zmizelo ruské zlato
Předpoklady, že bolševici budou poraženi a pozice v hospodářské oblasti, které si legie na Sibiři vybudovaly, bude moci Československo využít, se nenaplnily. Alternativou k moci sovětů se navíc nestaly umírněné a k demokracii směřující vlády, ale pravicové diktatury, které na Sibiři reprezentoval admirál Kolčak a ataman Semjonov, jejichž zběsilý teror zaměřený i proti civilnímu obyvatelstvu legionáře znechucoval. Jedno z posledních dějství pobytu legií v Rusku představovalo vydání Kolčaka (nekomunistické) vládě v Irkutsku a předání ruského zlatého pokladu, přesněji řečeno jeho zbývající části, nad níž legionáři získali kontrolu, sovětům. Můžeme tu mluvit o zradě a je něco na obviněních, že si legionáři část pokladu přisvojili? – Těmto otázkám věnuje autorka závěrečné kapitoly své knihy.
Československé legie se od počátku občanské války v Rusku snažily zachovávat neutralitu ve vnitřních ruských věcech. Malý počet mužů, navíc rozprostřených na obrovském území podél magistrály, nutil legie bojovat, jen když to bylo nezbytně nutné, pokud byly napadeny nebo byl ohrožen jejich hlavní zájem: dostat se do Vladivostoku, odkud byly nakonec evakuovány. Do ruských věcí zasahovaly jen v nezbytně nutných případech a často se snažily v roli mediátorů dojednat smír znepřátelených ruských frakcí. Ke Kolčakovi je nevázal žádný slib věrnosti ani vojenská dohoda. Vládě v Irkutsku byl admirál vydán v době, kdy pro všechny ostatní ruské síly na Sibiři představoval uzurpátora a tyrana. Tím, že by mu poskytly azyl, by si legie proti sobě poštvaly celou Sibiř a výrazně by si zkomplikovaly svůj přesun na pacifické pobřeží.
Pokud jde o ruský poklad, je situace komplikovanější. Autorka se snaží na základě přístupných informací zmapovat jeho osudy od počátku války. Prameny se v mnoha detailech rozcházejí, faktem nicméně je, že již carská vláda velkou část pokladu použila na financování války, respektive jako zástavu proti válečným půjčkám poskytnutým zahraničními bankami. Zbytek pokladu byl pak před bolševiky evakuován na Sibiř, kde se k němu dostal admirál Kolčak. I tento zbytek měl ale astronomickou hodnotu – šlo o několik desítek nákladních vagonů plných zlata. Pod kontrolu československých legií se „zlatý ešelon“dostal na konci prosince 1919 v obci Nižněudinsk, kam dorazil spolu s dalšími vlaky admirála Kolčaka.
Československé legie v rámci své doktríny nevměšování se do ruských vnitřních věcí zlatý poklad považovaly za majetek ruského lidu, který má zůstat v Rusku. Naléhání dohodových spojenců, kteří po legionářích žádali vyvezení pokladu a záchranu Kolčaka, se proto minulo účinkem. Legie dbaly na to, aby jejich činnost v Rusku měla legální základ, dobře věděly, že k vývozu pokladu by jim žádná ruská autorita nedala svolení. Navíc by odvezení pokladu mimořádně zkomplikovalo vojenskou situaci legií. Pozoruhodným detailem, který autorka uvádí, je fakt, že na odvezení pokladu do Československa tlačil ministr financí Alois Rašín, který kalkuloval s tím, že by zlato mohlo zpevnit československou měnu. Se svým emisarem vyslaným na Sibiř si dokonce dohodl speciální šifru, aby své záměry utajil před Spojenci. Touto politikou Rašín rozzuřil svého stranického kolegu Karla Kramáře, který jako vášnivý rusofil chápal, jaký emocionální náboj poklad pro Rusy má a jak by jeho vyvezení zkomplikovalo postavení legií.
Legie nakonec 7. února 1920 uzavřely s Rudou armádou a irkutským sovětem dohodu, v níž se sovětské orgány zavázaly, že nebudou evakuaci československého vojska klást žádné překážky, a legie měly naopak zachovat přísnou neutralitu v ruských věcech. Součástí dohody byla i vzájemná výměna zajatců. Sověti legiím poskytli uhlí potřebné k pohonu lokomotiv a legie jim na oplátku po odjezdu posledního legionářského vlaku z Irkutsku předaly 1. března 1920 zlatý poklad.
První obvinění, že legie si část zlata z pokladu ponechaly a odvezly ho do Československa, se objevila už v první polovině 20. let. Autorka nicméně ukazuje, že něco takového je velmi nepravděpodobné. „Zlatý ešelon“doprovázeli po celou dobu, kdy ho legie měly v moci, úředníci ruské banky a střežily jej smíšené rusko-československé hlídky. V průběhu cesty bylo zaznamenáno zmizení několika beden zlata, ale to měli zřejmě na svědomí Rusové. Daniela Brádlerová nicméně v dokumentech Legiobanky dohledala zmínky o drahých kovech neupřesněného původu. Ty však pocházely nejspíš z transakcí, které na Sibiři prováděl František Šíp, jenž byl až do svého penzionování krátce před smrtí v roce 1934 vrchním ředitelem právě Legiobanky.
V mnoha případech legionáři zaváděli nové technologie do té doby v Rusku neznámé. Technické oddělení legií mělo v lednu 1919 ve své správě 95 velkých firem a 150 závodů, kde pracovalo na 30 tisíc lidí.
Šedé zdroje
Dokumenty Legiobanky, které autorka studovala, nicméně naznačují, že přinejmenším část kapitálu tohoto vlivného prvorepublikového finančního ústavu skutečně pocházela z „šedých“zdrojů z Ruska. Jedním z nich byly rekvizice, které legie sice většinou prováděly na legální bázi, původním majitelům nemusela ale být vždy vyplacena adekvátní protihodnota. Objevily se i případy divokých rekvizic nebo násilného nucení ruských obyvatel k tomu, aby legiím poskytli půjčky.
Dalším finančním zdrojem legií pak byly půjčky od lokálních vlád, z nichž ne všechny byly vyrovnány před odchodem československého vojska ze země – a později, když moc získali Sověti, už je nebylo komu vrátit , přesněji řečeno je nikdo po Legiobance nebo československém státu nevymáhal, pravděpodobně hlavně z důvodu zničení či zmizení smluvních dokumentů ve víru občanské války. Prozíravý František Šíp již v roce 1920 v Legiobance na splacení těchto pohledávek vytvořil zvláštní fond, který ale nakonec zřejmě nebyl využit. Činnost československých legií v Rusku tak vedle své politické důležitosti měla i významný hospodářský přínos pro mladou republiku.