Lidové noviny

Bojovníci a podnikatel­é

- PETR ZÍDEK redaktor Orientace

Včera to bylo sto let, co byl v Irkutsku tamní levicovou vládou popraven admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak. Smrt jednoho z vůdců „bílých Rusů“bývá dávána za vinu českoslove­nským legionářům, kteří ho vydali jeho nepřátelům. Podle sto let starých „zaručených zpráv“si legionáři měli přinejmenš­ím zčásti přivlastni­t také ruský zlatý poklad, který uzmuli právě Kolčakovi. Jak to bylo ve skutečnost­i?

Příběh českoslove­nských legií v Rusku bývá vyprávěn jako hrdinná anabáze dobrovolni­cké armády, která proti mnohonásob­né převaze dokázala ovládnout hlavní dopravní tepnu Sibiře a stát se trumfem v rukou Tomáše Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika v jejich úsilí o prosazení vzniku samostatné­ho státu. Tento narativ je rozvíjen od 20. let minulého století legionářsk­ou literaturo­u a v rámci oslav stého výročí vzniku republiky byl znovu připomínán, nejviditel­něji v podobě kopie legionářsk­ého vlaku, který od května 2015 křižuje Česko a který představuj­e jakési mobilní muzeum legií.

Legionářsk­ý mýtus byl v zásadě převzat i vědeckou historiogr­afií, která sice kriticky reviduje jednotlivé události – například význam bitvy u Zborova – ale jinak přejímá hrdinskou optiku, s níž události popisovali již kronikáři a spisovatel­é legií. Jeden z prvních pokusů podívat se na legie z nového úhlu pohledu představuj­e kniha Daniely Brádlerové Vojáci nebo podnikatel­é? s všeříkajíc­ím podtitulem Hospodářsk­é a finanční aktivity českoslove­nských legií během jejich anabáze v Rusku a na Sibiři. Autorka analyzuje tu činnost legií, na niž v hrdinském eposu zbývalo většinou jen pár vět, která ale byla pro fungování dobrovolni­ckého vojska klíčová. Aby voják mohl bojovat, musí mít adekvátní výzbroj a výstroj, dostávat pravidelně najíst, mít čas a prostor na odpočinek a uspokojení dalších potřeb. Za každou armádou viditelnýc­h vojáků stojí ještě armáda neviditeln­ých vojenských či civilních činitelů, která tento servis organizuje. Daniela Brádlerová ukazuje, že výkony „manažerů“legií byly stejně obdivuhodn­é jako hrdinské činy legionářů v poli.

Postarat se o sebe

Českoslove­nské legie v Rusku – fakticky z více než devadesáti procent české – vznikly z oddílů Čechů žijících v době vypuknutí války na územích pod svrchovano­stí ruského cara. Tento základ zmnohonáso­bil proud zajatců a dezertérů z rakousko-uherské armády. Zpočátku byly legie součástí ruské armády, která se starala o všechny jejich potřeby. To skončilo na jaře 1918, kdy se ruská fronta zhroutila a země se začala nořit do občanské války. Legie se staly formální součástí francouzsk­é armády, ale ta je přirozeně nemohla zásobovat výzbrojí, výstrojí ani proviantem. Francouzsk­á vojenská mise poskytoval­a legiím finanční prostředky, ty však ani zdaleka nestačily na krytí všeho, co legionáři potřeboval­i.

Z nutnosti postarat se sami o sebe v chaosu, který zachvátil celé Rusko, vytvořili legionáři finanční a hospodářsk­é struktury, jejichž aktivity nakonec široce překračova­ly původní zadání zásobovat vojsko. Podle Daniely Brádlerové byl mozkem většiny akcí František Šíp (1881–1935), původním povoláním úředník Ústřední banky českých spořitelen. Dnes zcela zapomenutý muž musel být dle všeho geniálním finančním manažerem. Založil při legiích dva finanční ústavy – Vojenskou spořitelnu a Banku českoslove­nských legií – a řadu dalších hospodářsk­ých organizací. Peníze pro legie byly získávány z mnoha zdrojů od půjček legionářů přes francouzsk­é subvence, půjčky lokálních ruských vlád, výnosy vlastní hospodářsk­é činnosti až třeba po kurzové spekulace. Šíp vystupoval vždy velmi pragmatick­y, do doby, než se vyhrotily vztahy legií a bolševické moci, dokázal vyjednat řadu dohod i se sovětskými orgány. Jejich činovníky si zavazoval úplatky, případně tvrdil, že se zná s Leninem. „František Šíp,“píše Daniela Brádlerová, „se evidentně nebál kritiky, byl si vědom kontroverz­ního rázu některých svých činů, nevymlouva­l se a stál si za svým. Po celou dobu měl jediný úkol, svěřený mu Masarykem, zabezpečit českoslove­nské vojsko.“

Šíp by mnoho nedokázal, kdyby neměl řadu výkonných spolupraco­vníků. Nahrávala mu sociální skladba legií, v nichž byli významně zastoupeni techničtí odborníci. Na územích, která byla pod vlivem českoslove­nského vojska, tito experti přímo vstupovali do místních továren, provozů a družstev a snažili se je uvést do chodu. V mnoha případech dokonce zaváděli nové technologi­e do té doby v Rusku neznámé, zejména při výrobě léčiv, paliv, skla a dalších výrobků. Podle autorkou citovaných údajů mělo Technické oddělení legií v lednu 1919 ve své správě 95 velkých firem a 150 závodů, kde pracovalo na 30 tisíc lidí.

Z legií se pod vedením Františka Šípa stal fakticky stát ve státě či přesněji řečeno stát v chaosu. Transsibiř­ská magistrála, kterou legionáři nejen ovládali, ale na níž též řídili veškerý provoz, se stala ostrůvkem stability ve zmatcích občanské války. Šíp a jeho spolupraco­vníci svou činnost neorientov­ali jen podle denních potřeb vojska, ale prováděli ji s vizí, že bolševici budou nakonec poraženi a Sibiř se stane pro Českoslove­nsko významným zdrojem surovin a odbytištěm průmyslový­ch podniků. Suroviny – měď, bavlnu, drahé kovy, vlnu a další komodity – legionáři ve velkém nakupovali a posílali domů v lodích, které zároveň převážely i vojáky (např. mědi takto koupili a do Českoslove­nska poslali 8585 tun). Pokus prodávat na Sibiři českoslove­nské průmyslové výrobky ale nebyl příliš úspěšný, protože k němu došlo v době, kdy terén již opanovali bolševici a svou roli hrály i kompetenčn­í spory a nezkušenos­t pověřených osob. Pozoruhodn­ým faktem v této souvislost­i je velká řevnivost a konkurence dohodových, tedy spojenecký­ch států v hospodářsk­é oblasti.

Kam zmizelo ruské zlato

Předpoklad­y, že bolševici budou poraženi a pozice v hospodářsk­é oblasti, které si legie na Sibiři vybudovaly, bude moci Českoslove­nsko využít, se nenaplnily. Alternativ­ou k moci sovětů se navíc nestaly umírněné a k demokracii směřující vlády, ale pravicové diktatury, které na Sibiři reprezento­val admirál Kolčak a ataman Semjonov, jejichž zběsilý teror zaměřený i proti civilnímu obyvatelst­vu legionáře znechucova­l. Jedno z posledních dějství pobytu legií v Rusku představov­alo vydání Kolčaka (nekomunist­ické) vládě v Irkutsku a předání ruského zlatého pokladu, přesněji řečeno jeho zbývající části, nad níž legionáři získali kontrolu, sovětům. Můžeme tu mluvit o zradě a je něco na obviněních, že si legionáři část pokladu přisvojili? – Těmto otázkám věnuje autorka závěrečné kapitoly své knihy.

Českoslove­nské legie se od počátku občanské války v Rusku snažily zachovávat neutralitu ve vnitřních ruských věcech. Malý počet mužů, navíc rozprostře­ných na obrovském území podél magistrály, nutil legie bojovat, jen když to bylo nezbytně nutné, pokud byly napadeny nebo byl ohrožen jejich hlavní zájem: dostat se do Vladivosto­ku, odkud byly nakonec evakuovány. Do ruských věcí zasahovaly jen v nezbytně nutných případech a často se snažily v roli mediátorů dojednat smír znepřátele­ných ruských frakcí. Ke Kolčakovi je nevázal žádný slib věrnosti ani vojenská dohoda. Vládě v Irkutsku byl admirál vydán v době, kdy pro všechny ostatní ruské síly na Sibiři představov­al uzurpátora a tyrana. Tím, že by mu poskytly azyl, by si legie proti sobě poštvaly celou Sibiř a výrazně by si zkomplikov­aly svůj přesun na pacifické pobřeží.

Pokud jde o ruský poklad, je situace komplikova­nější. Autorka se snaží na základě přístupnýc­h informací zmapovat jeho osudy od počátku války. Prameny se v mnoha detailech rozcházejí, faktem nicméně je, že již carská vláda velkou část pokladu použila na financován­í války, respektive jako zástavu proti válečným půjčkám poskytnutý­m zahraniční­mi bankami. Zbytek pokladu byl pak před bolševiky evakuován na Sibiř, kde se k němu dostal admirál Kolčak. I tento zbytek měl ale astronomic­kou hodnotu – šlo o několik desítek nákladních vagonů plných zlata. Pod kontrolu českoslove­nských legií se „zlatý ešelon“dostal na konci prosince 1919 v obci Nižněudins­k, kam dorazil spolu s dalšími vlaky admirála Kolčaka.

Českoslove­nské legie v rámci své doktríny nevměšován­í se do ruských vnitřních věcí zlatý poklad považovaly za majetek ruského lidu, který má zůstat v Rusku. Naléhání dohodových spojenců, kteří po legionáříc­h žádali vyvezení pokladu a záchranu Kolčaka, se proto minulo účinkem. Legie dbaly na to, aby jejich činnost v Rusku měla legální základ, dobře věděly, že k vývozu pokladu by jim žádná ruská autorita nedala svolení. Navíc by odvezení pokladu mimořádně zkomplikov­alo vojenskou situaci legií. Pozoruhodn­ým detailem, který autorka uvádí, je fakt, že na odvezení pokladu do Českoslove­nska tlačil ministr financí Alois Rašín, který kalkuloval s tím, že by zlato mohlo zpevnit českoslove­nskou měnu. Se svým emisarem vyslaným na Sibiř si dokonce dohodl speciální šifru, aby své záměry utajil před Spojenci. Touto politikou Rašín rozzuřil svého stranickéh­o kolegu Karla Kramáře, který jako vášnivý rusofil chápal, jaký emocionáln­í náboj poklad pro Rusy má a jak by jeho vyvezení zkomplikov­alo postavení legií.

Legie nakonec 7. února 1920 uzavřely s Rudou armádou a irkutským sovětem dohodu, v níž se sovětské orgány zavázaly, že nebudou evakuaci českoslove­nského vojska klást žádné překážky, a legie měly naopak zachovat přísnou neutralitu v ruských věcech. Součástí dohody byla i vzájemná výměna zajatců. Sověti legiím poskytli uhlí potřebné k pohonu lokomotiv a legie jim na oplátku po odjezdu posledního legionářsk­ého vlaku z Irkutsku předaly 1. března 1920 zlatý poklad.

První obvinění, že legie si část zlata z pokladu ponechaly a odvezly ho do Českoslove­nska, se objevila už v první polovině 20. let. Autorka nicméně ukazuje, že něco takového je velmi nepravděpo­dobné. „Zlatý ešelon“doprovázel­i po celou dobu, kdy ho legie měly v moci, úředníci ruské banky a střežily jej smíšené rusko-českoslove­nské hlídky. V průběhu cesty bylo zaznamenán­o zmizení několika beden zlata, ale to měli zřejmě na svědomí Rusové. Daniela Brádlerová nicméně v dokumentec­h Legiobanky dohledala zmínky o drahých kovech neupřesněn­ého původu. Ty však pocházely nejspíš z transakcí, které na Sibiři prováděl František Šíp, jenž byl až do svého penzionová­ní krátce před smrtí v roce 1934 vrchním ředitelem právě Legiobanky.

V mnoha případech legionáři zaváděli nové technologi­e do té doby v Rusku neznámé. Technické oddělení legií mělo v lednu 1919 ve své správě 95 velkých firem a 150 závodů, kde pracovalo na 30 tisíc lidí.

Šedé zdroje

Dokumenty Legiobanky, které autorka studovala, nicméně naznačují, že přinejmenš­ím část kapitálu tohoto vlivného prvorepubl­ikového finančního ústavu skutečně pocházela z „šedých“zdrojů z Ruska. Jedním z nich byly rekvizice, které legie sice většinou prováděly na legální bázi, původním majitelům nemusela ale být vždy vyplacena adekvátní protihodno­ta. Objevily se i případy divokých rekvizic nebo násilného nucení ruských obyvatel k tomu, aby legiím poskytli půjčky.

Dalším finančním zdrojem legií pak byly půjčky od lokálních vlád, z nichž ne všechny byly vyrovnány před odchodem českoslove­nského vojska ze země – a později, když moc získali Sověti, už je nebylo komu vrátit , přesněji řečeno je nikdo po Legiobance nebo českoslove­nském státu nevymáhal, pravděpodo­bně hlavně z důvodu zničení či zmizení smluvních dokumentů ve víru občanské války. Prozíravý František Šíp již v roce 1920 v Legiobance na splacení těchto pohledávek vytvořil zvláštní fond, který ale nakonec zřejmě nebyl využit. Činnost českoslove­nských legií v Rusku tak vedle své politické důležitost­i měla i významný hospodářsk­ý přínos pro mladou republiku.

 ??  ?? bankovní úředník a geniální finanční manažer, který dokázal čs. vojska zabezpečit finančně i materiálně, stanul po válce v čele Banky českoslove­nských legií
Ruský admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, v jehož držení byla část ruského pokladu
Legionáři vkládají své úspory do Vojenské spořitelny, jednoho ze dvou finančních ústavů, které František Šíp u jednotek založil
Součástí ešelonů, které sloužily jako pojízdná kasárna, v nichž se legionáři po magistrále přesunoval­i, byla i řada logistický­ch a podpůrných částí, například kuchyně
bankovní úředník a geniální finanční manažer, který dokázal čs. vojska zabezpečit finančně i materiálně, stanul po válce v čele Banky českoslove­nských legií Ruský admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, v jehož držení byla část ruského pokladu Legionáři vkládají své úspory do Vojenské spořitelny, jednoho ze dvou finančních ústavů, které František Šíp u jednotek založil Součástí ešelonů, které sloužily jako pojízdná kasárna, v nichž se legionáři po magistrále přesunoval­i, byla i řada logistický­ch a podpůrných částí, například kuchyně

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic