Írán vs. USA? Nikoli, sunna vs. šía
Je to už takový moderní trend: někde ve světě se „cosi“stane – a náhle se vyrojí miliony expertů s vysokou školou života. Nejinak tomu bylo i po americkém atentátu na vůdce íránských Revolučních gard Kásema Solejmáního, kdy debatě dominovala jednak neznalost empirie, jednak černobílá ideologičnost. K situaci se mnohdy vyjadřovali lidé, jejichž jedinou „kvalifikací“pro středovýchodní geopolitiku bylo vlastnictví perského koberce. O to více je třeba vyzdvihnout střízlivé a fundované analýzy či komentáře expertů, jako jsou Břetislav Tureček, Marek Čejka, Josef Kraus, Emil Aslan, potažmo Tomáš Pojar, který sice zastává vyhraněnou proamerickou (či lépe řečeno protrumpovskou) pozici, nicméně byl své postoje schopen podat formou prostou bezduché jednostrannosti a přezíravosti. A o to smutnější bylo sledovat komentáře většiny českých politiků považovaných za experty – smutným příkladem nám budiž na straně jedné Jan Zahradil, na druhé Lubomír Zaorálek.
Jak si Američané plácli se Saúdy Navzdory černobílému hodnocení je totiž skutečnost mnohem složitější a nejednoznačnější. Jakkoli se většina analýz soustředí primárně na USA jako klíčového aktéra protiíránské politiky v regionu Blízkého a Středního východu (dále jen BSV), celá záležitost má mnohem hlubší strukturu. O regionální vliv tam totiž soupeří především Írán a Saúdská Arábie. Jejich rivalita má celou řadu příčin, rovin a akcelerátorů, nicméně klíčové jsou náboženské rozdíly. Saúdská Arábie se vidí jako vůdce muslimů sunnitské větve, zatímco Írán je nezpochybnitelným lídrem šíitského islámu.
A aby to bylo ještě komplikovanější, v Saúdské Arábii je státním náboženstvím tzv. wahhábismus, což je zjednodušeně řečeno salafistická verze sunnitského fundamentalismu. A pro ideologické salafisty jsou šíité největšími nepřáteli. Ačkoli na úrovni běžné populace nejsou rozdíly mezi sunnity a šíity věroučně nijak zásadní, fungují jako základ pro skupinovou identitu – tak jako třeba v Evropě funguje etnikum a národ. A tuto identitu pak vrcholní politici používají k mobilizaci mas. Toto nábožensko-ideologické islámské schizma má následně dopad i na mapu celého regionu: v jednotlivých státech nacházíme různé demografické poměry sunnitů a šíitů a dané státy se podle toho orientují buď na Saúdskou Arábii (případně další sunnitské monarchie v Perském zálivu), nebo na Írán.
Saúdská Arábie má velkou výhodu, že právě na jejím území se islám zrodil a nachází se tam i hlavní svaté poutní místo tohoto náboženství, které je společné sunnitům i šíitům – Mekka. Ze symbolického hlediska je již jen tato skutečnost tlačí do pozice vůdčí země islámu. V této souvislosti byla nesmírně důležitá změna, ke které došlo v roce 1979, kdy šáha Rezá Pahlavího smetla islámská revoluce a ajatolláh Rúholláh Chomejní vytvořil v regionu nový typ státu, který bychom mohli nazvat revoluční teokracií, přičemž slovo revoluční používáme hlavně proto, že Chomejní měl explicitní snahy rozšířit šíitský teokratický typ státu i za hranice Íránu. A tato skutečnost Saúdskou Arábii velmi znepokojila.
Saúdská Arábie nicméně měla na své straně již tehdy nepochybně mocného spojence, a to USA. Historie jejich vztahů sahá hluboko do první poloviny 20. století, když ve 30. letech získali
Američané první koncese na průzkum ložisek a těžbu ropy, prezident Franklin D. Roosevelt dal vztahům strategickou důležitost a těsně před svou smrtí se v roce 1945 dokonce v Egyptě setkal s tehdejším saúdským králem Abd al-Azízem. Ostatně slavná Arabian American Oil Company (Aramco) byla firmami Standard Oil a Texas Oil Company (Texaco) a rodinou Saúdů spoluzaložena již v roce 1944. Saúdové ji plně ovládli skoupením všech podílů až v roce 1980 (nazvali ji Saudi Aramco). Americko-saúdské strategické vztahy překonaly následně i takové nepříjemné výzvy, jako byla jomkippurská válka a následné tzv. ropné šoky v roce 1973, když Saúdové zastavili prodej své ropy do USA, poněvadž Američané se v arabsko-izraelském konfliktu (opět) postavili na izraelskou stranu.
Z hlediska mezinárodní bezpečnosti USA Saúdskou Arábii chránily, bezpečnostní garance byly jednou z cen za nepřerušované a pravidelné dodávky ropy za stabilní, respektive předvídatelné ceny. Na druhou stranu do roku 1979 udržovali Američané dobré vztahy i s íránským šáhem, jehož režim měl navíc sekulární charakter. Dá se říct, že razili politiku dvou pilířů. To se však s vítězstvím Chomejního revoluce dramaticky změnilo a Saúdská Arábie se stala v regionu nejdůležitějším americkým spojencem (vyjmeme-li zde speciální případ Izraele). K dramatickému zhoršení vztahů bezesporu přispělo i obsazení americké ambasády v Teheránu, kde revolučně naladění studenti 444 dní zadržovali několik desítek rukojmích a americké speciální jednotce Delta Force se navíc katastrofálně nepodařila záchranná operace.
To všechno bylo umocněno i dalším geopolitickým otřesem, kterým byla sovětská invaze do Afghánistánu, čímž se komunistická supervelmoc se svojí obrovskou armádou nebezpečně přiblížila Perskému zálivu. USA na to zareagovaly zahraničně-politickou koncepcí, která vešla do dějin jako Carterova doktrína. Tento krok zatáhl Američany do záležitostí BSV naprosto zásadním způsobem a postavil je na sunnitskou stranu regionální rivality. Jimmy Carter svou strategii směřoval především proti SSSR. Postupem času se situace měnila, měnil se geopolitický kontext, přesto si každý další americký prezident našel argumenty, jak ospravedlnit a dokonce navýšit americkou vojenskou přítomnost v regionu. Jestliže Carterova doktrína měla původně bránit hegemonickým snahám jiných mocností, nakonec přinesla hegemonii americkou, přičemž hlavní argumentační linie operovala s tím, že tento „prokletý“region vlastně zachraňují.
Tahání za kratší konec
Proti hlavním tezím Carterovy doktríny nelze nic namítat a jsou velmi logické, ať již se jedná o zajištění volného transportu ropy (a to třeba i vojenskou silou), svobodnou námořní plavbu, či zabránění šíření zbraní hromadného ničení. Problém spočívá spíše v tom, že USA byly vždy poměrně nedůsledné ve vynucování dodržování zásad u svých spojenců. Například co se týče zbraní hromadného ničení, USA tento požadavek nikdy neuplatňovaly na Izraeli, což tedy nesli úkorně i američtí sunnitští spojenci. A zatímco Írán byl vždy pečlivě kontrolován mezinárodními agenturami, co se jaderného programu týče, Izrael je mimo jakoukoli mezinárodní kontrolu a ohledně jaderného programu se chová netransparentně.
Také je dlužno zmínit, že americká pomoc Saúdské Arábii umožňovala královskému režimu šířit radikální salafismus včetně podpory salafistických džihádistů a činit v tomto ohledu řadu kroků, které se vcelku logicky dočkaly íránské odpovědi. Nehledě na to, že celá řada saúdských aktivit v tomto ohledu přispěla, byť ne vždy za tím stál přímo rijádský trůn, k úspěšně provedeným teroristickým útokům na území západní Evropy, o útocích z 11. září 2001 nemluvě. I když se tehdy americko-saúdské vztahy hodně zkomplikovaly a v USA zavládly silné protisaúdské nálady, strategické spojenectví obou zemí neskončilo.
USA platí za svůj příklon k sunnitské frakci vysokou cenu. Je to ostatně předmět i silných vnitroamerických debat v politické, diplomatické, akademické i novinářské/publicistické branži. Jedná se především o reputační cenu. USA čelí skutečnosti, že Saúdové utrácejí na vojenské výdaje několikanásobně více než Írán, který je ekonomicky decimován americkými sankcemi. Mají přístup k nejmodernějším americkým zbraním, které nejsou dostupné ani celé řadě dalších amerických spojenců, přesto Saúdové nejsou schopni íránskému rivalovi efektivně čelit ani na zástupných bojištích v Sýrii, ani v Jemenu, kde se dokonce angažují přímo. Írán nepochybně v posledních dvou dekádách v regionu získal přes všechny výše zmíněné nevýhody a limity mnohem lepší postavení než Saúdská Arábie a její menší sunnitští spojenci (Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Bahrajn apod.). Umožnila mu to i chybná americká strategická rozhodnutí. Celé poslední dvě dekády jsou tedy příběhem zostření íránsko-saúdských vztahů, kde větší míru frustrace zažívá ten, kdo nestrádá žádnými sankcemi, požívá americké podpory a staví se do role reprezentanta sunnitské větve islámu, jež tvoří podle různých údajů téměř 80–90 % všech muslimů.
Ten hlavní střet na Blízkém a Středním východě neprobíhá mezi Araby a Izraelci, mezi Íránci a Američany ani mezi demokraty a teokraty. Hlavní bitva se vede mezi sunnitskými a šíitskými muslimy. Ačkoli těch druhých je pouhá desetina a jejich soupeře podporují USA, získávají šíité čím dál větší vliv.
Přestože rozdíly mezi sunnity a šíity nejsou nijak zásadní, fungují jako základ pro skupinovou identitu – tak jako se v Evropě lidé identifikují podle etnika a národa
Růst velmoci
Zlomovým krokem byla americká invaze do Iráku, kde populační většinu tvoří šíité (což znamená, jak už ostatně bylo řečeno výše, že není nijak moc podstatné, že jsou to z etnického a jazykového hlediska Arabové, nikoli Peršané jako v Íránu, a tedy by v těchto identitárních aspektech měli mít blíže k Saúdům).
Svržení Saddáma Husajna mělo dozajista své morální opodstatnění, ačkoli bylo znehodnoceno vylhanými argumenty pro zahájení invaze, nicméně Husajnův režim tvořil hlavní vojenskou protiváhu Íránu. Iráčtí šíité, kteří byli za vlády arabského národního socialisty (a „papírového“sunnity) Husajna jako demografická většina v podstatě odstaveni od moci, se jí v Iráku nakonec chopili. A ačkoliv tomu tak bylo především zásluhou amerických vojenských sil, jejich hlavním patronem se stal Írán.
Dalším velkým regionálním otřesem bylo arabské jaro, které na BSV vneslo vlnu nestability. Oba rivalové se při něm pokoušeli v otřásajících se zemích posílit svůj vliv, přičemž hlavními bojišti se staly Sýrie a Jemen.
Každopádně Íránu se díky aktivitám v Iráku, Sýrii a také tradičně v Libanonu podařilo za pomoci svých místních spojenců vybudovat pozemní koridor z vlastního Íránu až do Středomoří. Šíitská vláda a milice v Iráku, Asadův režim postavený hlavně na alávitské menšině (alávité jsou náboženská skupina mající blízko k šíitskému islámu) a libanonské šíitské hnutí Hizballáh pomohly Íránu etablovat se jako skutečná regionální mocnost navzdory americkým sankcím a podpoře sunnitských monarchií v čele se Saúdy.
Írán navíc sehrál klíčovou roli při porážce Islámského státu, což byl další případ jisté americké schizofrenie v blízkoa středovýchodní politice, kdy proti zásadní teroristické hrozbě bojoval především nepřátelský Írán, kdežto spojenecká Saúdská Arábie ji průkazně podporovala.
Iráčtí šíité, kteří byli za vlády arabského národního socialisty a „papírového“sunnity Husajna i přes většinu odstaveni od moci, se jí po jeho svržení konečně chopili
Jak je to správně?
Vyvstává tedy zásadní otázka, zda je americká konfrontační politika vůči Íránu a velmi velkorysá podpora sunnitským monarchiím v regionu strategie, která přináší Američanům dostatečné politické benefity a regionu onu proklamovanou stabilitu. Řada skutečností totiž ukazuje na pravý opak.
Sunnitské monarchie v čele se saúdským dvorem podporují salafistické džihádisty v čele s IS, masově porušují lidská práva, panují v nich tvrdě nedemokratické režimy, ve velkém vraždí civilisty v Jemenu, rozsekávají novináře na kousky na území cizího státu... A to všechno nakonec USA spolknou a dál razí teze o zásadním nebezpečí pocházejícím z Íránu.
Politika Obamovy administrativy v regionu byla plná přešlapů, nicméně její snaha uzavřít s Íránem klíčovou dohodu spjatou s jeho nukleárním programem byla nejlepším výsledkem jinak dílem naivní a dílem „pozérské“obamovské diplomacie. Diplomatické nástroje začaly přinášet své ovoce. Trumpův krok, podporovaný dílem Netanjahuovou vládou, dílem saúdským korunním princem Salmánem, který vedl k vypovězení této dohody, regionální stabilitě rozhodně neprospěl. Navíc ještě ukázal, že USA zkrátka na Blízkém a Středním východě roli mediátora ani balancéra plnit už dlouhou dobu nedokážou. Atentát na Solejmáního na území třetího státu budiž toho poslední ukázkou.