Výhled z gynekologického křesla
GÖTEBORG
Tři sta šedesát filmů z osmdesáti devíti zemí světa, snímky artové i určené širšímu publiku, celovečerní i krátké, dokumenty i fikce, to je bilance letošního ročníku. Nenajdete zde třpytky ani červený koberec, a když si na zahájení zapomenete motýlka, nikdo vás nevyžene. A ač se přehlídka odehrává uprostřed velkoměsta, což trochu snižuje jeho viditelnost oproti typicky festivalovým destinacím typu Cannes nebo Karlovy Vary, je pro Švédy skutečně významnou kulturní událostí.
Závazek 50/50 splněn
Filmové projekce jsou doplněny přednáškami a setkáními s filmaři, přičemž letos byly v popředí především filmařky. Vedení festivalu se rozhodlo navázat na činnost hnutí Collective 50/50, které započalo svůj boj za rovnost pohlaví ve filmovém průmyslu na festivalu v Cannes v roce 2018. Jeho průkopnicí byla však už v roce 2016 ředitelka Švédského filmového institutu Anna Sernerová, která představila Vizi 50/50 do roku 2020 za přítomnosti švédské a francouzské ministryně kultury. Stala se tak ikonou boje za genderovou rovnoprávnost a svůj slib splnila – v roce 2020 dosáhla poměru 50/50 na prvním mezinárodním festivalu, a to právě v Göteborgu.
Práce na vyváženosti pohlaví není v tak rovnostářské společnosti, jako je Švédsko, složitá a už vloni měl festival v Göteborgu v tomto ohledu velmi úspěšná čísla. Ta letošní ukazují prakticky na vyvážený poměr žen a mužů v oblasti režie a produkce, více ženských postav v hlavních rolích, ale zároveň převahu mužů v profesích, jako je kamera a střih. Nejde tedy o slepé uplatňování kvót, ale spíš o obohacení tvorby a hledání různorodosti.
Festivalová znělka představuje jednodimenzionální brýle a 50/50 má být rozšířením vize právě o ženský pohled. Ženy točí často artovější, a tudíž spíše nízkorozpočtové filmy, a zde vyvstává další nerovnováha, vysoké finanční podpory jdou hlavně na tzv. blockbustery, které jsou především mužskou záležitostí. Ruben Östlund, držitel Zlaté palmy za snímek Čtverec, právě natáčí svůj rozpočtově nejnáročnější film Triangle of Sadness. Bude o modelingu – patrně jediné profesi, kde ženy vydělávají čtyřikrát více než muži...
Může žena natočit špatný film?
Kritici genderového přístupu se ohánějí možnou ztrátou kvality, ale nezdá se, že ta by na festivalu chyběla. Nová politika výběru má nicméně také svá úskalí a může být zdrojem frustrace. „Ženy si dříve stěžovaly, že jsme je nevybrali, protože jsou ženy. Teď si zase stěžují, že se do výběru nedostaly, protože ta kritéria neuplatňujeme. A vy jim nemůžete na rovinu říct, že jste film nevzali, protože je prostě špatný...,“říká ředitelka Švédského filmového institutu Anna Sernerová. Bývalá právnička ví, jak nalézt argumenty, ale také si je vědoma, že to bude ještě dlouhý boj, než se genderová vyváženost stane přirozeností a zasáhne i tak maskulinně orientované festivaly, jako je třeba Cannes. Přitom natáčení filmů se jako jedna z historicky prvních osob věnovala právě žena, Alice Guy-Blachéová, a to už v roce 1896. Jen se na ni trochu zapomnělo.
Letošní selekce v Göteborgu dala vyniknout intimně laděným psychologickým snímkům mladých švédských režisérek, věnujícím se rodinným dramatům, psychickým poruchám nebo vyrovnávání se s pocitem ztráty. Za zmínku stojí Charter Amandy Kernellové, Psychosis in Stockholm Marie Bäckové nebo formou silně experimentální Average Color of the Universe Alexandry-Therese Keiningové. Posledně jmenovaný snímek je pozoruhodnou sondou do duše ženy prožívající bolest a depresi skrze barvy a vesmírnou krajinu.
Další experimentální filmařka Mia Engbergová společně s americkou umělkyní Tessou Hughes-Freelandovou představila feministické porno, které se chce vymezit vůči klasicky „machistickému“pojetí sexu a erotiky. O největší senzaci se ale bezesporu postarala kontroverzní umělkyně Anna Odellová, která se ve Švédsku stala známou autobiografickým snímkem o sociální exkluzi teenagerů Třídní sraz nebo filmovanou simulací pokusu o sebevraždu. V konceptu Gynekologické křeslo představila dvanáct mužů švédského veřejného života a vedla s nimi rozhovor o rovnoprávnosti pohlaví a pocitu zranitelnosti. Poté jim položila otázku: „Jste ochotni posadit se na gynekologické křeslo a absolvovat vyšetření?“. Výsledek je překvapivý a divák se ho dozví pouze tehdy, pokud má odvahu si na gynekologické křeslo sám sednout.
Filmový festival v Göteborgu je největší filmovou událostí svého druhu ve Skandinávii. Jeho 43. ročník se odehrál ve znamení genderové vyváženosti, experimentálního přístupu a brazilské kinematografie.
Dobře využitá dovolená
Mezi progresivní filmařky patří i Mira Fornayová, která je podepsaná pod filmem česko-slovenské koprodukce s českým názvem
Žáby bez jazyka a znatelně provokativnějším mezinárodním titulem
Cook F**k Kill. Fornayová je festivalovému publiku známá svým předchozím snímkem Můj pes Killer, se kterým v roce 2013 vyhrála festival v Rotterdamu. Přesto říká: „Doufám, že můj film zůstane v Čechách a na Slovensku v kinech alespoň dva týdny. Je velmi těžké uspět ve své rodné zemi a moje snímky jsou hodně artové.“
Nezanedbatelné procento filmů vznikalo společnou prací žen a mužů. Za všechny jmenujme pozoruhodný snímek Colombia in My Arms finského filmařského páru Jussiho Rastase a Jenny Kivistö. Jussi a Jenny si vzali filmařské náčiní na svou dovolenou v Kolumbii jen „kdyby náhodou...“. A z náhody vzešel oceňovaný dokument o komplexitě politické situace a hledání míru v zemi, jejíž postkolonialistický odkaz je možná silnější, než se může zdát.