Blob zakryl otázky

Praha potřebuje Národní knihovnu pro 21. století

Říká se, že historie nezná žádná kdyby. Že nemá smysl ani kontrafaktuální historie – co by se stalo, jak by svět vypadal, kdyby to či ono dopadlo jinak. Ale někdy to člověku nedá. Například: Jak by dnes fungovalo půjčování knih, kdyby v Praze na Letné stála budova Národní knihovny podle projektu Václava Kaplického?

Možná by to fungovalo tak, jak iniciátoři slibovali. Zájemce by vylezl z metra, šel by kus cesty parkem a v knihovně by mu vzápětí vydali tu publikaci, kterou potřebuje. Možná by to fungovalo trochu složitěji. Jisté je, že přesvědčit se nemůžeme, neboť tam nic nestojí. Moderní Národní knihovna fungující podle požadavků a parametrů 21. století nevznikla ani jinde v metropoli, a to za celou dekádu od chvíle, kdy byl projekt na Letné „zaříznut“.

K těm hypotetickým otázkám vyzývají problémy s Národní knihovnou v Klementinu. Nic proti ní, její barokní architektuře, památkovému rázu ani proti jezuitům, kteří ji založili, a jejich důrazu na vzdělání (nikoliv náhodou z Klementina pochází nejdelší souvislá řada meteorologických záznamů na světě). Leč faktem je, že Klementinum nemůže splnit požadavky na technologii knihovnictví 21. století. A přidá-li se probíhající rekonstrukce, je na problém zaděláno. Posilují ho i vzdálené depozitáře, které schraňují i žádané knižní novinky.

Takže opět: Proč Národní knihovna s parametry 21. století v Praze není? Proč nevzniká ani deset let po krachu projektu na Letné? Těžko najít univerzální odpověď, ale vtírá se i tato. Když se o Národní knihovně na Letné začalo mluvit, debata se rychle stočila na rovinu osobní (za koho Kaplický „kope“?), emoční (z blobu se stal chrchel) i byrokratickou (pozdě se přišlo na to, že nebyly zajištěny pozemky). Vášně vytěsnily zásadní systémové otázky: Potřebuje Praha moderní Národní knihovnu, jež se obejde bez vzdálených depozitářů? S tím větší naléhavostí na ně teď upozorňují poměry při rekonstrukci historického Klementina.