Neústrojný kravál kolem Zaorálka
Ondřej Horák se vyřítil na ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který, ano, udělal „chybu“(Sice papaláš, ale náš… LN 30. 1.). Jenže konanou i samými dějinami, které tvoří mýty a legendy. Dělo se tak od sv. Václava přes Husa, Masaryka až k těm Lidicím. Oslavujeme nikoli pravdu o květnu ’45, ale mýtus osvobození od nacistické okupace, rudoarmějce vítané šeříky i objímané, konec nacistické poroby. A pravda o květnu? Tři roky k porobě více než čtyřicetileté. Stalinem a Gottwaldem zaděláno na únor ’48. Němci bezprávně vyhnáni. Zrušeny mnohé prvorepublikové strany. Socializující Benešovy
dekrety… I umění je mýtotvorné. Pravda o sv. Václavovi je socha Schnirchova, Myslbek na Václavském je o něm mýtus.
Celý podobný proces postavit mýtus nad pravdu je hodný podivu i obdivu, neboť v gruntu není snaha lhát, ale posilovat. Malé a otloukané národy to dělají k vyztužení, ty mocné, aby se vypínaly ještě bojovněji. Ale kravál pana Horáka kolem ministra Zaorálka je tedy neústrojný. Lidický případ paní Lehmannové byl jenom spouštěčem jeho žlučovitosti.
Všechny strany po roce ’89 používají obě duchovně orientovaná ministerstva – školství a kultury – jako vycpávku do počtu ministerských křesel. Pateticky tvrdit, že „sociální demokracie za jmenování Staňka by měla zmizet z povrchu“, je tedy jen povrchní politický manévr.
Jako dlouholetý člen Fondu kultury ČR a několikerý jeho předseda jsem byl v kontaktu se všemi ministry od Pavla Dostála. Troufám si říct, že Zaorálek má ambici být ministrem kultury toho křesla hodným. A pro háklivý úřad přínosným. I jeho čin postavit legendu o Lidicích nad realitu o nich je státotvorný – neboť ochránce mýtu.
Vysvětlit kauzu Lidice neumí, zato urážet ministra ano
O názorové nesoudržnosti Ondřeje Horáka svědčí invektivy o prezidentovi Miloši Zemanovi: nesourodé, banální, bulvárně už vykřičené.
Všimněme si autorovy slovníkové vyprázdněnosti, s níž použije nadávkovou signaturu „papaláš“snad jenom ke zvukomalbě. Podobně, s jakousi přibližností, manévruje se slovy, když nesourodě použije argument o Vyšehradském nádraží proti Zaorálkovi.
Ani na dalších místech nepasují slova, kontext, smysl, směřování jeho glosy. Prostě slova a myšlení se mu rozbíhají. Do zóny mých otazníků nad textem patří i Horákova vsuvka o udané Židovce a Janě Bobošíkové. To vše drží pohromadě jen špatné úmysly pana Horáka; čtenáři přesně úderně věc vysvětlit neumí, Zaorálka očernit ano. Představa pana Horáka, jaký by měl být ministr kultury, abychom si ho vážili, je naivní, zcela mimo přesvědčivost.
Mnoho dalšího textu o Zaorálkovi je jen hořkost a skepse k němu: Zaorálek nebude dobrý ministr, nepatří tam, nestačil by ani na vedení lidického památníku. Pitvorné a nechtěně zábavné je zastavení nad jménem ministra Karla Havlíčka… Snaha po duchaplnosti se tady proměňuje v duchadutost. A svůj pamflet korunuje perfidním obrazem, že si snad „pánové Staněk a Zaorálek postaví dvojdomek v Brixenu“.
P. S. Prosím příště pana Horáka: Zkuste méně exklamací – více empatie a analýzy.