Durynská historická lekce
„Durynský případ“nejenže oživuje vzpomínku na vzestup nacismu, ale přináší i zásadní otázku: Co s AfD?
Výsledek durynských zemských voleb zatřásl celoněmeckou politikou. Krajně pravicová AfD vytvořila společně s křesťanskými demokraty CDU v jeden okamžik hlasovací většinu, jež vynesla Thomase Kemmericha z liberální FDP do čela Durynska. Poprvé od druhé světové války byl zemský premiér zvolen s podporou strany obecně považované za pravicově populistickou, v Durynsku ovšem ještě s extrémnějším odstínem.
Liberální komentátoři mluví o úpadku německé demokracie a počátku „zahnízďování“extremistů v systému. Problém CDU, pro niž byla spolupráce s AfD dosud tabu, se přenesl i do Berlína. Vůdkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauerová reagovala váhavě – obecně sice vyloučila jakoukoliv spolupráci s krajní pravicí i levicí, ale proti volbě přímo nezasáhla.
To udělala až kancléřka Angela Merkelová a vahou své autority se postavila proti výsledku hlasování. První odstoupil Kemmerich, aby jej následovali zmocněnec německé vlády pro nové spolkové země Christian Hirte a nakonec i kancléřské ambice Kramp-Karrenbauerové, jež oznámila, že již nebude usilovat o pozici v čele CDU.
Návrat k dějinám
Součástí kritiky CDU byl i poukaz na historický precedent, jenž se odehrál v témže Durynsku přesně před devadesáti lety. Tehdy voliči v zemských volbách vybírali strany pod stále temnějším stínem hospodářské krize. V lednu 1930 již bylo registrováno 3 210 000 nezaměstnaných, 14 procent práceschopné síly. Postižení dělníci, drobní řemeslníci i zemědělci nabyli přesvědčení, že je systém nechal na holičkách. Tento pocit se stal podle historika Iana Kershawa živnou půdou pro komunisty a hlavně nacisty, jež si podle historika Joachima Festa pečlivě budovali pověst nejradikálnějšího protestního hlasu na pravici.
Jejich vůdce Adolf Hitler těžil ze svých kontaktů s vlivnými konzervativci a průmyslníky, kteří se netajili svou nechutí k levici i výmarské demokracii. Jejich finanční podpora umožnila nacistům vrhnout se do zemských voleb, jež jim přinesly na konci roku 1929 důležité průlomy především v Prusku. V Bádensku získali v říjnu sedm procent, v Durynsku v prosinci 11,3 procent, a to především na úkor zavedených liberálních a konzervativních stran.
Matematika durynského výsledku byla dle historika Volkera Ullricha jasná. Pokud chtěli liberálové a konzervativci vládnout bez levice, museli do „party“přizvat nacisty. I Hitler však stál před rozhodnutím – mají se nacisté poprvé podílet na vládě, nebo se i nadále od systému distancovat? Zvolil první možnost, obával se totiž, že opakované volby by již pro jeho stranu nemusely být tak příznivé. Podobně ale uvažovaly i pravicové strany – Hitlera „nemusely“, ale strach z posílení levice v nových volbách byl ještě větší.
Hitler si byl vědom síly svých procent a požadoval posty vnitra a vzdělávání. Jak napsal, ten, kdo je kontroluje a nelítostně v nich prosazuje svoji moc, může dosáhnout „…mimořádných věcí“. Jeho kandidát Wilhelm Frick byl nejprve odmítnut, neboť byl dříve obviněn z vlastizrady pro svoji účast na mnichovském „pivním puči“. Hitler ale ultimativně a nakonec úspěšně na Frickovi trval.
Hitlerovo vítězství
Když byla 30. ledna 1930 jmenována nová vláda, znepokojující bylo, že se rozhodla v rámci údajně „nouzového stavu“vládnout pomocí zmocňovacích nařízení s platností zákona. Největší pozornost na sebe poutal právě
Frick a ukázal, jak bude jeho strana postupovat na celostátní úrovni. Uvedl se čistkami, propouštěl levicově orientované úředníky i učitele. Zaváděl povinné modlitby ve školách, aby se podle jeho slov zabránilo „marxistům a Židům nadále obelhávat národ“. Zakazoval údajně pacifistické filmy jako Na západní frontě klid. Na jenské univerzitě otevřel novou pozici zkoumající rasovou problematiku, do výmarské Akademie umění a architektury dosadil své sympatizanty, jež začali odstraňovat z městských sbírek modernistická díla.
Většinu jeho iniciativ říšské ministerstvo vnitra blokovalo a 1. dubna 1931 se liberálové a konzervativci připojili k sociálním demokratům a Frickovo
„panování“ukončili. To ale nebylo z Hitlerova pohledu podstatné. Durynský průlom nacisty elektrizoval. Najednou byli všude vidět a pronikali do republikou „unavených“středostavovských bašt německého venkova a maloměst. V listopadu 1932 získala NSDAP v celostátních volbách 33 procent a z durynského Fricka, jenž stál i v čele Protektorátu Čechy a Morava (1943–1945) a po válce byl popraven jako válečný zločinec, se v lednu 1933 stal říšský ministr vnitra. Konzervativci měli rychle pochopit, že jejich taktika – využít nacisty proti levici, přizvat je k moci a tím odhalit jejich neschopnost vládnout – k poklesu voličské podpory NSDAP nevedla.
Čím déle se oba tábory snaží AfD izolovat, tím větší podporu AfD získává a úspěšně se prezentuje jako oběť systému, s níž se identifikuje stále více nespokojených voličů
Jak zacházet s krajní pravicí? V německé politické kultuře, jež je na historické analogie s nacismem mimořádně citlivá, tak „durynský případ“otevírá nejen staré rány, jako je spoluvina liberálů a konzervativců na vzestupu nacismu, ale i nové problémy. Nechtějí-li se „špinit“koalicí s AfD, mají jen omezené možnosti – buď vládnout menšinově s ad hoc dohadovanou podporou, nebo formovat u voličů ne příliš populární velké či duhové koalice. Problémem také může být, že čím déle se snaží AfD izolovat, tím větší podporu AfD získává a úspěšně se prezentuje jako oběť systému, s níž se identifikuje stále více nespokojených voličů.