Už jdeme po vlastní cestě
Přední česká bluegrassová kapela Malina Brothers slaví deset let od založení. Právě jede narozeninové turné, na YouTubu je k zhlédnutí dokument Kluci od Metuje, 27. února v pražském divadle Hybernia pokřtí koncertní dývídýčko. Dost důvodů popovídat si s jedním z bratří Malinů Lubošem – naší banjovou jedničkou – známým i z mnoha dalších projektů včetně Druhé trávy.
LN Legenda praví, že Malina Brothers vznikli jako víceméně náhodný důsledek hospodských jamů.
Vlastně ano. Někdy v roce 1982 jsme se s bráchou Pavlem, tátou a pár kamarády začali vždycky na první svátek vánoční scházet v takové hospůdce u Metuje. Tak to pokračuje až do dnešních dnů, já sám jsem ani jednou nevynechal. Vždycky jsme si zamuzicírovali a někdy asi před třinácti lety nás tam začali přesvědčovat, abychom s bratry udělali regulérní kapelu a odehráli koncert.
LN To, co jste tam hrávali, bylo to, co máte v repertoáru jako kapela dnes?
Ne. Hráli jsme staré Greenhorny, Matuškovy písničky, Pavla Bobka... Když jsme poprvé vystoupili před deseti lety na Hronovském slunci, hráli jsme podobný repertoár, ale už jsme zařadili víc písniček od našich kamarádů, hlavně od Mirka „Skunka“Jaroše. To je člověk, který žil ve Dvoře Králové, já jsem se s ním potkával koncem 70. let na osadě Rabiš. On potom v roce 1979 emigroval a zůstal v Německu až do dnešních dnů. Ale jeho písničky tady zůstaly, šířily se ústním podáním a zlidověly. Například Montgomery, Rychlejší koně nebo Quantanamo.
LN Proč se středobodem vašeho repertoáru staly zrovna tyhle písničky?
Ztotožňuji se s Mirkovým vkusem. Jak s jeho výběrem písniček, ke kterým píše české texty, tak se způsobem, jakým je píše. Mají obrovskou energii, i když jsou jednoduché a někdy třeba i trochu sentimentální.
LN Dávají vám osobně Malina Brothers hudebně něco, na co nemáte prostor v Druhé trávě?
Takhle to nelze úplně říct, protože ve Druhé trávě mohu mít prostoru, kolik chci. Ale uvědomuji si, že některé věci se do Druhé trávy prostě nehodí. Například by mě nikdy nenapadlo tam přijít s některými instrumentálkami, protože Druhá tráva je trošku jinde. K Malina Brothers naopak patří.
LN Na pódiu nebo ve studiu jste se setkal s řadou hvězd americké hudební scény. Od koho z nich jste se něco podstatného naučil nebo dozvěděl?
Mám několik zásadních příhod týkajících se přístupu k živému hraní. Jedna je s harmonikářem Charliem McCoyem (slavný nashvillský hudebník, který spolupracoval mj. s Bobem Dylanem, Elvisem Presleym nebo Johnnym Cashem – pozn. aut.). Když byl poprvé na turné s Druhou trávou, hráli jsme v severních Čechách koncert pro nějakého pořadatele, který nezvládl propagaci, a přišlo jen asi čtyřicet lidí. Já z toho byl zdrcený a před Charliem jsem se styděl. Ale on mi řekl: „Mě nezajímají ti, kdo nepřišli. Já přece budu hrát pro ty, co přišli.“To je myslím dobrá filozofie. A podobnou situaci jsem zažil s Peterem Rowanem (bluegrassový písničkář, bývalý spolupracovník mj.
Billa Monroea či Jerryho Garcii – pozn. aut.). Jednou jsem ho doprovázel na nějakém koncertě v Německu, kde bylo publikum rozdivočelé místní dupavou country kapelou, která hrála před námi. Když Peter Rowan začal hrát svoje balady, bylo znát, že na to ti Němci nejsou moc zvědaví. Já z toho byl dost otrávený, ale Peter se na mě otočil a říká: „Buď v klidu, zahrajem si sami pro sebe. Hlavně aby se to líbilo nám dvěma.“Na něco takového jsem tehdy vůbec nebyl zvyklý, pro mě vždycky byla prvořadá reakce publika. Tím neříkám, že by pro Petera nebyla důležitá, ale dokázal se povznést nad nezájem.
LN S Malina Brothers a hlavně s Druhou trávou jste procestoval mnohokrát Ameriku. Hrají obě kapely na stejných štacích?
U Druhé trávy to mělo vývoj. Začali jsme tam jezdit v roce 1993 a pak jsme tam jezdili každoročně až do roku 2015, kdy jsme to víceméně sami zabalili.
LN Proč?
Hodně to stojí a padá s tím, najít si v Americe dobrého manažera. A to se nám za celou tu dlouhou dobu nepodařilo. Druhý důvod byl v podstatě naše vina. Když jsme tam vyjeli poprvé, byli jsme newgrassová kapela bez bicích a v našem žánru jsme vzbudili docela rozruch. Měli jsme úžasný start, hráli jsme na známých festivalech, dostali jsme se do velkých médií, v Nashvillu nám vyšly desky. Ale když jsme začali koncem 90. let hrát s bicími, nějak to nedopadlo. Ztratili jsme hodně fanoušků a už se nám to nikdy nepodařilo nahodit zpátky. Nejdřív čeští bubeníci s kapelou našeho typu neuměli hrát, a když vyrostla nová generace, která to umí, už se nám nepodařilo dostat na ta pravá místa, kde by to mohli ocenit.
LN A jak to jde v Americe Malina Brothers?
Byli jsme tam zatím dvakrát, turné nám připravovala stejná manažerka, která předtím spolupracovala s Druhou trávou, takže jsme hráli na podobných místech, ale i na místech, kde Druhá tráva nikdy nebyla. Všude jsme se setkali s příjemným ohlasem.
LN Zpíváte v Americe česky?
Je to tak půl na půl. Ale když je to písnička v češtině, tak se snažím říct, o čem je text. Už od Druhé trávy vím, že Američanům český zpěv nevadí, dokonce to mají myslím vyloženě rádi. Asi proto, že si mohou za text dosadit nějaký vlastní nekonkrétní pocit.
LN Jaké v tuhle chvíli mají Malina Brothers ambice?
Malina Brothers vlastně nikdy žádné ambice neměli. Neplánujeme nijak dlouho dopředu, ale něco vymyšleno máme. Například chceme natočit takové zvláštní album barokních nápěvků z doby hraběte Šporka z Kuksu. Náš kamarád, historik Stanislav Bohadlo, tyhle nápěvky vyhledal v archivu a vydal je knižně. Je jich asi pětadvacet. A přišel za námi, jestli je nechceme zkusit zaranžovat pro naše obsazení. Udělali jsme jich nejprve sedm, zahráli je na barokním festivalu v Kuksu a docela se nám to zalíbilo. Takže vznikne takové speciální album mimo naši hlavní linii. A jinak píšeme vlastní věci, hlavně brácha Pepa začal psát písničky, které se mi moc líbí, takže už náš repertoár není postavený jen na hraní převzatých věcí, ale jdeme i po vlastní cestě.