V klimatické depresi
Osobní výběr ze světového tisku
Při pohledu z okna v únoru, který se tváří jako duben, na mě dopadá klimatická deprese, reflektující obavy z nevratných změn naší planety a jejich dopadu na život lidstva. Těžko se s ní vyrovnává člověk sám, notabene má-li potomka, který se do negativně se vyvíjejícího světa narodil a zdědí planetu v krizi.
Tato otázka zjevně trápila i Caitlin Gibsonovou, novinářku amerického deníku The Washington Post, a proto vyzpovídala několik odborníků na klimatické změny, co si o výchově dětí v nepříznivé době myslí. Tito experti sami mají děti, a mohou tak mluvit z vlastní zkušenosti.
V souvislosti s propadem Země do nejen klimatické, ale i společenské deprese (polarizovaný svět, zamrzlé i nově vznikající konflikty a obecně zhoršující se vztahy mezi lidmi) se totiž objevilo i hnutí, které doporučuje se v zájmu lidstva i planety nerozmnožovat.
V době, kdy na Zemi žije sedm miliard lidí a vědci předpovídají další nárůst obyvatelstva, je podle příznivců tohoto hnutí nezodpovědné mít děti. Proč? Už tak je nás tady dost, mít děti je neekologické, a nadto je vrháme do světa, v němž vyrůstat je spíš za trest.
Oslovení klimatičtí odborníci to však vidí jinak. Jak říká jedna z expertek a matka šestiletého syna Sarah Myhreová ze Seattlu, nemůžeme zachránit lidskost tím, že se jí vzdáme. Takový přístup navíc podle ní poškozuje ty děti, které už na světě jsou, protože je jim vštěpováno, že jsou zhoubou planety.
Ale jak to udělat, když sami máme obavy? Podle Myhreové je úkolem rodičů pomoci dětem představit si budoucnost, která je šťastná a bezpečná, a předat jim naději a zodpovědnost za lepší svět. Nejdřív však musí zpracovat vlastní pocity strachu a ztráty a smířit se s tím, že se náš život tak, jak jsme ho znali, mění. Jinak přenesou úzkost i na své děti.
Když její kolegyně z New Yorku Kate
Marvelová loni s tříletým synem nastoupila do vagonu metra v potisku korálového útesu, trhla s sebou při představě, že toto je možná to nejpodobnější skutečnému korálovému útesu, co její syn kdy uvidí. Strach ale nemá. Podle ní je důležité, co děláme v daný okamžik, a to nedává člověku žádný prostor ani čas pro sklíčenost. Podobně to vidí i Myhreová – důležité je radovat se z každého dne.
Není ale takové carpe diem jen únikem od beznadějné situace? Asi ano. Ale jak jinak má člověk nalézt sílu žít? Jak dodává profesor environmentálního práva z Kolumbijské univerzity v New Yorku a taktéž otec pětiměsíčního syna Jedediah Britton-Purdy, je třeba mít na paměti, že život je pomíjivý, že krása, změna a ztráta jdou ruku v ruce a je chybou propadat nostalgii za vysněný svět, který nikdy neexistoval.
***
Překonat strach a dělat to, co člověka děsí, je mimochodem jedním z předpokladů toho, aby se člověk posouval v životě dál. Své o tom ví i astronautka americké NASA Christina Kochová, která se začátkem února vrátila zpět na Zemi jako žena, jež strávila nejvíce dní ve vesmíru – celkem 328. Nastávajícím astronautům poradila na tiskové konferenci po návratu právě toto: Dělejte to, čeho se bojíte.
Jí nyní Země připadá jako krásné místo a žije právě přítomným okamžikem. První, co po návratu udělala, bylo, že si užívala pocit být doma, znovu se shledala se svým psem, jedla svá oblíbená jídla a s rodinou vyrazila na pláž, aby se mohla bosá projít v písku. Podle ní „prvních šest dní zpátky na Zemi bylo stejně udivujících a vzrušujících jako rok ve vesmíru“, citoval ji server americké televize CNN.
A aby jí ve vesmíru nebylo smutno, soustředila se na to, jak výjimečná je její mise, spíš než na to, co pozemského jí „tam venku“chybí. Myslela naopak na to, co bude postrádat, až její mise skončí. Díky tomu si prý udržela pozitivní myšlenky.
Pobyt na vesmírné stanici jí ale přišel úžasný a na pocit, kdy prvně uviděla rodnou planetu z vesmíru, prý nikdy nezapomene. Vykřikla „Ó můj bože!“, než si uvědomila, jak by mohla být její reakce vykládána na Zemi, a upřesnila: „Všechno je v pořádku. To je jen Země.“
Po návratu řekla: „Žijeme na nádherné planetě a je skvělé být zpátky.“Jistě, Kochová by mohla propadat depresi kvůli tomu, jak se lidstvo k Zemi chová, hlavně si ale užívá to, že může být součástí toho mikroskopického okamžiku v historii vesmíru, který existence naší planety zabírá.
Možná by všichni měli letět do vesmíru, aby Zemi ocenili. Možná by se k ní pak i chovali lépe, aby zůstala výjimečným místem i pro další generace.
Možná by všichni měli letět do vesmíru, aby Zemi ocenili. Možná by se k ní pak i chovali lépe, aby zůstala výjimečným místem i pro další generace.