Vítejte ve světě stagflace
Jedinou léčbou je snižování regulací a zjednodušování podnikání
Stagnující ekonomika nemá mnoho přátel. Snad jen opozičního politika, který by ji prý řídil lépe, anebo snad specialistu na restrukturalizaci firem. Ten má však plné ruce práce i v době růstu. Stejně tak málo přátel má inflace. Vydělává na ní jen dlužník, který své dluhy může splácet znehodnocenými penězi. Naštěstí co svět světem stojí, většinou tato neštěstí přicházejí o samotě.
My však nyní, podle nejnovější aktualizace dvou nejsledovanějších indikátorů zdraví ekonomiky, vstupujeme do poměrně vzácného stavu: zažíváme najednou stagnaci i inflaci – neboli stagflaci.
Na unáhlené závěry ze dvou čísel je samozřejmě ještě brzy. Když byl tento fenomén poprvé pojmenován, trvala v Británii stagflace po většinu 70. let minulého století. Ta naše jistě tak dlouhá nebude, ale je škoda, že jsme se do ní vůbec dostali.
Stagflace je, když…
Na rozdíl od poměrně přesně definované hranice hospodářské recese (snížení HDP ve dvou po sobě následujících kvartálech), stagnace úplně pevnou hranici nemá. HDP nemusí zrovna klesat, stačí, že nijak zásadně neroste.
A o stagnaci nyní opravdu hovořit můžeme. V posledním kvartále roku 2019 narostlo HDP o pouhé dvě desetiny procenta. To je obrovské zpomalení z předchozích tří kvartálů. Vždyť za celý rok 2019 narostlo hospodářství o poměrně stále úctyhodná 2,4 procenta. Pokud bychom však nadále rostli tempem posledního kvartálu, srazili bychom skokově roční růst pod jedno procento.
A to jen pokud bychom toto zpomalení dokázali alespoň zakonzervovat a již by se neprohlubovalo. Když je růst nízký, je samozřejmě každý kvartál mnohem větší nebezpečí, že sklouzne pod nulu, a tak jsme se stagnací přiblížili skokově i skutečné hospodářské recesi. Inflace bývá často vyvolána spíše hospodářským růstem než stagnací, hospodářský pokles naopak. A inflace? Ta nyní skokově narostla – z 3,2 v prosinci na 3,6 procenta v lednu. Máme tak zatím stále třetí nejvyšší inflaci v EU. V Maďarsku a snad také v Rumunsku
jsou však již náznaky zpomalování jejich čtyřprocentních inflací. Ještě před prvním jarním dnem bychom se tak mohli stát nejinflačnější ekonomikou EU.
Lednový obří skok inflace lze jen částečně vysvětlit zdražováním kvůli zvýšeným sazbám daní vyhlášeným v samém závěru roku. Ceny alkoholu a tabáku sice skokově vzrostly, ale jejich síla ve spotřebním koši není dostatečná na vysvětlení rozdílu mezi lednem a prosincem. Rostou také ceny potravin. A samozřejmě bydlení, neboť jsme nijak nezprůchodnili náš podle dat Světové banky nejhorší systém stavebních povolení z celého vyspělého světa.
Stagnace a inflace jsou jako autobusy MHD. Za normálních okolností přijíždějí po jednom. Pak se ale něco stane, a nemáte ani jedno, jako u nás do roku 2017, kdy jsme slušně rostli za nulové inflace. A potom přijedou dva autobusy najednou. Růst skončil a inflace dál stoupá. Co s tím?
Z běžné stagnace se vlády většinou snaží „vyutrácet“. Zvyšují svoje výdaje a doufají, že se hospodářská kola zase roztočí – ať už přímo vládními zakázkami, nebo poptávkou od lidí, jimž vláda zvýší příjmy. Pouze ta nejosvícenější vláda si uvědomuje, že nejsnáz lidem zvýší příjmy tím, pokud jim sníží daň z příjmů. Většinou vlády spíš zvyšují platy státním zaměstnancům a zvyšují důchody. A to naše vlády činí již dlouho.
Pokud namísto vlády proti inflaci zasáhne ČNB a zvýší úrokové sazby, ty zase podvážou růst a zhorší stagnaci
Uvolnit zaseklé soukolí ekonomiky
Ale když vám do toho zároveň bují inflace? Jakékoli další utrácení vlády situaci ještě zhorší, ještě zrychlí růst cen. Zvláště v naší současné situaci. Několik let nám rostou platy rychleji, než je součet inflace a hospodářského růstu. A platy ve státním sektoru rostou ještě rychleji než v soukromém. Když si vláda takto „nakoupí lidi“, cena lidí dál poroste, zvýší se výrobní náklady – a s nimi inflace.
Máme tak nákladovou i poptávkovou inflaci zároveň: je dražší cokoli vyrobit, výroba často nestíhá, protože „nejsou lidi“, ale bohatnoucí zaměstnanci zároveň chtějí víc a víc zboží. Tento nesoulad mezi tím, co lze a co lidi chtějí, je nutno nějak vyřešit. Komunismus jej řešil všudypřítomnými frontami: spotřebovávali jen ti, kdo byli dostatečně vepředu nebo měli známého v Kotvě. V normální společnosti se tento nesoulad srovnává rostoucími cenami.
Pokud namísto vlády proti inflaci zasáhne Česká národní banka a zvýší úrokové sazby jako na svém posledním zasedání, ty zase podvážou růst a zhorší stagnaci. Léčba tak není jednoduchá.
Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že jedinou léčbou je uvolnit zaseklé soukolí ekonomiky zmenšením regulací a zjednodušením podnikání. Pokud přestaneme zesložiťovat daňový systém a povinná hlášení, můžeme zlevnit výrobu a uspokojovat tak zákazníky bez vyšších cen. Baťovský sen o podnikání se pak podaří realizovat rostoucímu, nikoli klesajícímu počtu lidí.
Do té doby však budeme, zdá se, žít se stagflací. Ale jsou i horší věci. A alespoň zaměstnancům rostou platy rychleji než ceny, takže jim spotřeba stále zlevňuje.