O liberalismu
Sám sebe bych označil za „třídního přeběhlíka“. Pocházím z bývalých Sudet, regionu postiženého strukturální chudobou. Oba mí rodiče opustili vzdělávací systém hned po dokončení povinné školní docházky. Sociální předurčenosti k podobnému osudu se mi podařilo uniknout, ve školském stroji na reprodukci sociálních nerovností jsem nakonec vydržel až do dokončení doktorátu z filozofie na Karlově univerzitě. Vzhledem ke svému původu jsem ale nikdy nepochyboval o tom, že i v dnešní společnosti existují sociální třídy.
Stejně tak jsem se nikdy nezbavil některých třídních habitů, tedy v mládí osvojených způsobů vnímání, myšlení a jednání. Tyto dispozice k určitým postojům v člověku zůstávají, i když má ambici „své“sociální prostředí opustit a stát se někým jiným. Uvědomil jsem si je i tehdy, když jsem četl článek Jana Šterna My máme pravdu, ale jich je víc (LN 15. února).
Popisuje v něm dnešní liberální demokracii jako systém založený na individuální odpovědnosti člověka za svůj život. Nerovnost mezi lidmi plynoucí z jejich rozdílných schopností i rozdílného sociálního postavení se zde akceptuje jako přirozená. Společnost se dělí na schopné a neschopné, kdy schopní jsou zastánci liberální demokracie, zatímco neschopní volí podle identifikace s politikem.
Je pozoruhodně arogantní, když se lidové vrstvy označují za neschopné a kultura chudoby za přírodní danost. Liberalizace ekonomiky nepřinesla většině lidí zlepšení jejich sociálního postavení, a proto teď volí tak, že hlasovacími lístky vedou raději válku mezi třídami, než aby se podíleli na vytváření společenského konsenzu. Nesmíme si však namlouvat, že lidové vrstvy jsou přirozeně levicové či že názory člověka jsou dané jeho sociálním postavením. Marxismus je mrtvý a s ním i předpoklad, že dělníci budou volit komunisty. Dnes naopak tíhnou k pravici, k populistům a k extremistům. A klidně se nechají zastupovat i miliardářem.
A důvod? Jak tvrdí francouzský sociolog Didier Eribon, kategorie vnímání, které vedou k tomu, že se člověk začne považovat za politický subjekt, a které určují, jakou koncepci vlastních zájmů i volebních preferencí si vytvoří, jsou produktem promyšleného diskurzu politických stran. Jinými slovy, strany utvářejí určité životní styly, které teprve dávají smysl a formu konkrétním zkušenostem jednotlivců a tvoří třídní determinanty jejich sociálního chování. Jen jejich proměnou lze pak vysvětlit, že plebs mohl dříve tíhnout k levici, zatímco dnes má blíž k pravici.
Na této změně má přitom kardinální podíl i socialistická levice, když přistoupila k liberálnímu vzývání autonomního subjektu a umlčela všechny názorové proudy, které zohledňovaly historický a sociální determinismus.
Marxismus je mrtvý a s ním i předpoklad, že dělníci budou volit komunisty. Dnes naopak tíhnou k pravici, k populistům a k extremistům. A klidně se nechají zastupovat i miliardářem.