Smutné a znepokojivé výročí

Dnes vzpomínáme nejen tragického výročí komunistického převratu v roce 1948, ale také výročí sebeupálení Jana Zajíce, který 25. února 1969 následoval jako „pochodeň č. 2“Jana Palacha. Obě tyto události vždy vzbuzovaly mimořádné emoce. V té době jsem byl studentem prvního ročníku přírodovědecké fakulty a onu smutnou dobu si velmi živě pamatuji. Nějakou dobu jsme tehdy věřili, že tento Palachův a Zajícův čin skutečně dokážou probudit národ, který začal upadat do zoufalé apatie, že dokážou pohnout našimi tehdejšími politiky, kteří stále více opouštěli ideály pražského jara. Nic z toho se nestalo; tyto tragédie možná spíš většinu veřejnosti vyděsily, a přispěly tak k ještě rychlejší rezignaci („ať už je konečně pokoj, ať už nikdo nic takového neopakuje…“).

Od prvních chvil až do dneška přetrvávají diskuse o tom, jestli to byly akty hrdinského odporu, či spíše zoufalství, jestli je něco takového (demonstrativní sebevražda na podporu ušlechtilého cíle) například z hlediska křesťanské etiky ospravedlnitelné.

Před několika lety jsem slyšel na toto téma působivé kázání Tomáše Halíka. Ten dokazoval, že tyto činy nebyly sebevraždou, pohrdnutím životem, ale heroickou obětí pro druhé. Přirovnával je ke křesťanským mučedníkům, ba k oběti samotného Ježíše Krista. Kazatel ostře odsuzoval postoje některých tehdejších církevních představitelů, kteří je hodnotili nesouhlasně jako z křesťanského hlediska morálně nepřijatelné. Řekl cosi v tom smyslu, že „mnozí lidé, když byli v následujících letech vystaveni nejrůznějším tlakům a svodům komunistické moci, si vzpomněli na Jana Palacha

a řekli si – já se zkřivit nemohu, už kvůli němu ne“.

Ano, to je pravda… Je také pravda, že vzpomínka na Jana Palacha roznítila památný týden demonstrací na Václavském náměstí před třiceti lety (na který si také jako přímý účastník živě vzpomínám).

Tváří v tvář takovému naprosto výjimečnému činu je hrozně těžké k němu říkat něco kritického. Přesto to s těžkým srdcem udělám.

Palach a Zajíc?

Hlavně si je neberme za vzor Myslím, že všichni, kdo vyzdvihují Palachův a Zajícův čin jako akt sebeobětování pro nás ostatní, něco velmi důležitého ignorují.

To něco je strašlivé utrpení, které oba Janové způsobili svým rodičům a ostatním blízkým, kteří je milovali. A také to, že inspirovali několik dalších následovatelů. Každý z nich způsobil opět nesmírný žal a utrpení svým blízkým.

Srovnání takových demonstrativních sebevražd, jakkoli vedených těmi nejušlechtilejšími pohnutkami, například s hrdiny, respektive mučedníky, kteří položili svůj život za velké myšlenky a ideály, je podle mého názoru nesprávné – tito lidé nezemřeli vlastní rukou, ale rukama nepřátel těch vznešených ideálů. To samozřejmě platí i o samotném Ježíši Kristu. Jsem na rozdíl od Tomáše Halíka přesvědčen, že ten by s něčím takovým rozhodně nesouhlasil.

Když sleduji v médiích rozhovory věnované těmto smutným výročím, je pro mě často až nesnesitelné slyšet fráze o tom, jakým morálním vzorem by Jan Palach a Jan Zajíc měli být pro dnešní generace.

Ne! Děsím se toho, že takovéto řeči vezme nějaký mladík vážně a podobným způsobem bude protestovat třeba proti Zemanovi a Babišovi.

K těmto tragickým výročím by se spíše hodilo smutné ticho než často falešný mediální halas.