Agitkou po kebuli aneb Zpráva o ničem
Již podruhé v této sezoně poskytlo Divadlo Na zábradlí prostor mladým tvůrcům, nedávným absolventům DAMU. Po Adamu Skálovi se nyní dostalo na tandem Petr Erbes a Boris Jedinák. Provází je pověst zajímavých talentů, před dvěma lety také spoluzaložili umělecké uskupení 8lidí, které sestává z absolventů KALD. Oba tvůrci ve své nové inscenaci pro Zábradlí Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků určitě zůstali v intencích témat, která proklamují. Zajímají je problémy současné společnosti i historické souvislosti a chtějí se pohybovat na pomezí divadla, performance, instalace a happeningu. Mezi jejich projekty patří například Press paradox, zkoumající okolnosti údajné vraždy ruského novináře Arkadije Babčenka, a další premiérou bude La Moneda, Nežádoucí návrat Miguela Littína, vracející se k převratu v Chile v 70. letech 20. století.
Autorský kus, který vytvořili pro svůj debut na renomované pražské scéně, se jim ale poněkud vymkl z rukou a vznikla podivně splácaná agitka, která je místy až karikaturou sama sebe. Není třeba se z toho hroutit, určitě je pozitivní, že dramaturgie Divadla Na zábradlí chce dávat prostor mladým tvůrcům, kteří teprve ohledávají terén a nemusí pokaždé uspět. To je správný přístup, i když ne vždy se posléze setkává s vděkem. Zkoušet a riskovat prostě má smysl, opevňovat se v dosažených pozicích jako majitelé jediného možného stylu je slepá cesta a také je dobré, když se v divadle setkávají režiséři různého věku. Možná by ale měli být podrobeni zkušenému dohledu, korektiv dalšího oka je zvlášť v takovém případě žádoucí.
Fraška, umělé zuby a kotel pro hříšníky
Tolik na obhajobu dramaturgie. Kyjem po kebuli vychází z dopisů Augustina Strobacha, jezuitského misionáře, který odjel na Mariánské ostrovy a pokřtil zde podle vlastních slov více než čtyři sta divochů, sezdal na sto párů, naučil místní pěstovat kukuřici, a nakonec jej tito ubili kyjem. Řekněme, že autoři se pokouší tyto staré děje konfrontovat s projevy dneška a také si tak trochu přihřát českou polévku, zkrátka i Češi mají svou účast na plundrování nových světů. Anebo naopak ve jménu Krista konali dobro?
Jenže tentokrát se úsilí míjí účinkem a odpovědi na tyto otázky se nikdo nedozví. Inscenace vyhlíží částečně jako mystifikace, možná i perzifláž, ale obávám se, že je to naprosto vážně míněné poučování o zlém bílém muži, který byl od objevení Ameriky zkázou všude, kam přišel. To, že objevování nových světadílů Evropany doprovázelo vyvrácení civilizací a kruté drancování, nikdo nerozporuje, ale také to není žádná nově zjevená pravda, aby nás s ní tvůrci v tak protivné směsici zjevování banalit a karatelství mlátili po hlavě, pokud to ovšem svým titulem přímo nesledovali.
Také proklamují, že ke mši, která tvoří aspoň půlku inscenace, je inspirovala skutečnost, že v dnešní budově divadla působilo Tovaryšstvo Ježíšovo. Tím se prý hlásí k odkazu barokního divadla, a tak se divákům dostane repliky katolické mše s příslušnými atributy – od vůně kadidla až po farářovy výzvy ke zpěvu, pokyny se ovšem objevují na dvou obrazovkách, což má zřejmě působit komicky. Celá mše působí nuceně a překvapivě nedivadelně, ani pohrávání si se zcizovacím efektem moc nevychází. Poťouchlý kněz (Vojtěch Vondráček) se snaží od počátku zapojit diváky, nutí je povstávat, zdravit, modlit se a zpívat, což někteří ochotně činí, jiní nikoliv, ale celkově tento pokus o imerzivní charakter produkce vyšumí nějak do ztracena. Mše se promění v casting na nového misionáře, který má odjet na Mariánské ostrovy a jenž pochopitelně celou dobu sedí v hledišti. Farář ukazuje také nepěkné vlastnosti a tak podobně. Nastupují infantilní hrátky s uchazeči, kteří se o post derou. Ty jsou ještě vypodloženy postavou dominantní a ambiciózní matky jednoho z nich, kteréžto roli Magdalena Sidonová obětavě slouží. Svou schopností postihnout grotesknost figury a co nejvíc ji zdivadelnit se z „dokumentárního“deklamování ostatních herců dost vyděluje. Ovšem vyklube se z ní pěkný pokrytec, ledva synáček zmizí do džungle, věnuje se hříšnému životu a „prcání“. Na kazatelně ukazuje podprsenku a nepatřičně se rozvášňuje a útočí na syna. Na Mariánských ostrovech mezitím koloniální vojsko ohavně masakruje domorodce, vše se zvrhává do surreálné frašky, tak třeba kazatelna se mění v pekelný kotel pro hříšníky, a velký komický účin, zjevně částí diváků nadšeně přijatý, má mlácení do piana, přičemž pianista cení umělé upírsko-frankensteinovské zuby. Misionář je pověšen, klacek (kyj) se stane svatou relikvií a matka pronese na závěr plamennou řeč o bezuzdné exploataci světa. Je to sice banální přirovnání, ale přímo se nabízí: pánové Erbes a Jedinák to chtěli mít hodně dobré, a tak do svého dortu nastrkali ingredience stejně jako pejsek a kočička. V popremiérových debatách padala otázka, zda nejde o generační záležitost. Možná že vnímání humoru má každý věk jiné, ale neměl by být problém rozpoznat, zda inscenace dokáže něco relevantního sdělit. A o tom lze i přes všechen mladický zápal a nezvyklé téma s úspěchem pochybovat.
Petr Erbes, Boris Jedinák: Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků
Scéna: Jan Tomšů Kostýmy: Klára Fleková Divadlo Na zábradlí 21. 2.