Knihovna jako supermarket
Včera jsem vracel knihy do jedné z poboček pražské městské knihovny a byl svědkem toho, jak několik seniorek zápasí s novým výpůjčním systémem. Zatímco dříve musel každou jednotlivou knihu, kterou jste si chtěli půjčit, „odpípnout“knihovník čtečkou, od minulého roku je půjčování automatické. Tedy automatické: musíte sami komunikovat s automatem a provést asi šest přesných úkonů s průkazkou a půjčovanými knihami. Pokud jste senior, celé vás to dost stresuje, zvláště když se za vámi po chvíli začne tvořit fronta dalších lidí. Nevíte si rady a musíte zavolat na pomoc knihovnici – a ta zjistí, že je potřeba doplnit do stroje papír. A když si již myslíte, že máte vše úspěšně za sebou, začne u vchodu poplašně červeně blikat bezpečnostní rám... Ne, nejste zlodějka knih, jen jste asi jednu u nich špatně načetla.
Pražskou Městskou knihovnu mám upřímně rád, s žádnou jinou institucí jsem nenavázal trvalejší vztah. Vzpomínám si, jak jsem si chodil před více než čtyřiceti lety půjčovat dětské knihy do dnes již neexistující pobočky u kina Ořechovka. Dost dlouhou dobu, tak do poloviny 90. let, se výpůjčky vyznačovaly do průkazu a zároveň na kartu vlepenou do knihy datumovým razítkem – z něj se dalo vyčíst třeba to, že si knihu od roku 1965 půjčujete jako druhý čtenář. To dnes již nezjistíte.
Na Městskou knihovnu můžeme být hrdi, je to jedna z těch mála pražských institucí, jež fungují úplně skvěle. V některých čtvrtích sice chybí její pobočky (například v Karlíně či Libni), rozčilovat nás může její neblahý zvyk se v létě na několik dlouhých týdnů uzavřít, ale to jsou jen drobné vady na kráse.
Knihovny, zvláště ty „lidové“, by měly zůstat ostrůvky klidného setkávání lidí s lidmi. Měly by vycházet vstříc potřebám všech svých uživatelů, tedy i těch starších, kteří si s moderní technikou moc nerozumějí.
Knihovna tvrdí, že zavedením automatizovaného sytému výpůjček se knihovníkům uvolní ruce pro důležitější úkoly a budou mít více času na čtenáře. To je ale dost relativní: čtenář, který nepotřebuje odbornou pomoc a přišel si jen vypůjčit knihu, teď musí pracovat za knihovníky. Je to podobné jako v některých super- a hypermarketech, kde zavedli samoobslužné pokladny. Práci za pokladní musí vykonat sám zákazník. Zatímco ale v obchodech stále existuje možnost volby, v knihovně musí ke stroji všichni.
Knihovny, zvláště ty „lidové“, by měly zůstat ostrůvky klidného setkávání lidí s lidmi. Měly by vycházet vstříc potřebám všech svých uživatelů, tedy i těch starších, kteří si s moderní technikou moc nerozumějí. „Pokud by knihovna měla být jen jiným typem hypermarketu,“píše v nadsázce historik umění Pavel Kalina ve své knize Hluboké město, „pak by snad bylo lepší knihovny zapálit.“