Unaveni válkou

Po historickém podepsání dohody s Talibanem čeká Afghánce úkol uvést mír do praxe

Ten starý obrázek mám ještě stále před sebou jako živý. V zapadlé vesnici na severu Afghánistánu sedíme s místními obyvateli u televize, všichni hltají zprávy kábulské televize o mírových jednáních mezi USA a Talibanem. Od této chvíle uplynulo osm let a dohoda USA versus Taliban je na světě. A s ní i naděje, že se po čtyřiceti letech v této zemi přestane bojovat, život se vrátí k normálu a zahraniční jednotky se postupně vrátí domů. Týkat se to bude i Česka, které tato mise stála čtrnáct životů a ve společnosti i u politiků slábne ochota posílat do této vzdálené země další vojáky.

Samotných Afghánců padlo či zemřelo kolem dvou až pěti milionů, tedy množství srovnatelné s oběťmi evropských národů za druhé světové války. Čtyřicet let bojů počínajících sovětskou invazí v prosinci 1979 zemi prakticky uvrhlo do středověku a miliony lidí vyhnalo do zahraničí.

Afghánské podání rukou

Přitom mimořádně kruté byly roky po odchodu sovětských vojsk (1989) a pádu prosovětského režimu Muhammada Nadžíbulláha mezi lety 1992 a 2001, kdy v zemi fragmentované etnicky a politicky začali válčit sami Afghánci mezi sebou. To vedlo ke vzniku Talibanu, pozvání pro al-Káidu, útokům 11. září 2001 a příchodu Američanů a NATO, kteří rovněž svou roli úplně nezvládli.

Poslední únorový den si v katarském Dauhá vedle sebe stoupli Američané v sakách a šéfové Talibanu v černých turbanech a dlouhých košilích. Byl to doslova historický obrázek, protože zakladatel Talibanu a dlouholetý vůdce Mula Muhammad Umar (zemřel v dubnu 2013) se s nemuslimskými cizinci potkávat odmítal a v rigidním souladu s pravidly islámské víry se nikdy nenechal fotografovat. A nyní současný lídr povstalců Mula Abdul Ghání Baradar dokonce na tiskovce mluví do mikrofonu.

Zajímavým detailem je, že smlouvu za americkou stranu nepodepsal ministr zahraničí Mike Pompeo, ale zvláštní vyslanec pro Afghánistán Zalmaj Chalilzad, který je sám afghánského původu. Ruku si tak podali dva afghánští Paštuni Chalilzad s Baradajem, byť každý reprezentující jiné zájmy.

I to mělo svůj symbolický význam v tom, že teď berou osud země do svých rukou sami Afghánci. Dohoda USA versus Taliban je totiž pouze krokem A, zatímco B je vyjednávání Talibanu s afghánskou vládou a dalšími segmenty společnosti, C pak další dohoda vymezující pravidla zcela nového afghánského státu. Teprve pokud se toto podaří, zahraniční jednotky se stáhnou, zatím je na to vymezený čas 14 měsíců.

Jak stmelit rozpolcený stát

A tady se dostáváme k největšímu problému současného Afghánistánu, jímž je etnická, klanová i politická rozpolcenost. Už za války proti Sovětům se stávalo, že protisovětští bojovníci se občas vraždili i navzájem, v devadesátých letech se tyto vášně projevily naplno a země se rozdělila na několik samostatných území, která válčila mezi sebou. Nejstrašnější boje včetně raketového ostřelování se odehrávaly mezi skupinami věrnými premiéru Gullbudínu Hekmatjárovi a prezidentu Burhanuddínu Rabbánímu přímo v metropoli Kábulu.

Frakční štěpení zadusil Taliban, který koncem devadesátých let postupně obsadil většinu země. Nikdy ji však nedobyl celou a v severovýchodním cípu a v horách se (i díky pomoci z Ruska a USA) drželi jeho protivníci z takzvané Severní aliance. Američané, kteří v roce 2001 svrhli Taliban, fakticky vše zakonzervovali do dnešních dnů.

Ukázalo se to v prezidentských volbách, které se konaly 28. září, výsledky však volební komise vyhlásila až 18. února, protože se nemohla shodnout o regulérnosti hlasování. Vyhrál současný prezident Ašraf Ghaní (50,6 procenta) před premiérem Abdulláhem Abdulláhem (39,5 procenta) a ten ihned dal najevo, že údajně zmanipulované hlasování neuznává, a začal vytvářet paralelní prezidentské struktury. A už máme blízko k situaci připomínající rok 1992, kdy se rozkmotřili premiér Hekmatjár s prezidentem Rabbáním…

Etnicky je Afghánistán složitá země. Ghání reprezentuje Paštuny, Abdulláh Tádžiky, dále v zemi žijí Uzbeci, Turkmeni, Nuristánci, Hazárové a další národy. Nábožensky jsou část obyvatel šíité (někteří ismailité), jiní sunnité. Ghání jako bankéř strávil značnou dobu v exilu, Abdulláh byl jedním z prominentů Severní aliance. Dohoda v tomto mixu nebude nic snadného a první problémy se už objevily, když Ghání odmítl splnit jednu z podmínek smlouvy a propustit pět tisíc zajatců z řad Talibanu.

Přesto buďme optimisty, protože těch, kteří mír v Afghánistánu potřebují, je hodně. I prezidentu Ghánímu se byť s kontroverzně potvrzeným mandátem povládne lépe, také prezident USA Donald Trump má na míru, tedy alespoň do listopadu, eminentní zájem. Hodlá „přivést své vojáky domů“a demonstrativně si s Talibanem podat ruce. A naději netrpělivě vyhlížejí i ti, kdo v kábulské televizi už přes osm let sledují zprávy o mírových jednáních. Čtyři desítky let už stačí na to, aby lidé byli unaveni válkou.

Mula Umar se v souladu s pravidly islámu nikdy nenechal fotografovat. Dnešní lídr povstalců dokonce na tiskovce mluví do mikrofonu.