Osudový zápas proti všem
Husitská obrana Vítkova odolala náporu křižáků I tak získal Zikmund svatováclavskou korunu
Na říšském sněmu, který svolal Zikmund Lucemburský z titulu římského krále do slezského města Vratislavi, tvořila husitská otázka jedno z ústředních témat. Ostatně sama skutečnost, že se vrcholné říšské rokování konalo na teritoriu České koruny, bylo výjimečné i příznačné. Právě tady se Zikmund rozhodl vyřešit ožehavý husitský problém silou a zajistit si korunovaci na českého krále ve Svatovítské katedrále pod ochranou křižáckých zbraní. V době, kdy papeže žádal o vyhlášení křížové výpravy proti husitským kacířům, Tábor ještě neexistoval a Žižka pobýval v Plzni. To jen potvrzuje, jaký význam pacifikaci Českého království Zikmund přikládal. Ze svého pohledu zcela oprávněně. Čechy byly největší (54 000 km2), nejlidnatější, politicky nejdůležitější a díky kutnohorským stříbrným dolům i nejbohatší zemí celého českého státu, zabírajícího plochu asi 130 000 km2. Téměř 40 královských, respektive věnných měst představovalo významný zdroj příjmů a zároveň oporu panovnické moci.
Prvořadou roli mezi nimi hrálo pražské souměstí, odvěké politické, církevní, kulturní a hospodářské srdce království. Odtud pramenil Zikmundův zájem získat v průběhu bitvy a vojenských kampaní! Praha se po celý květen a červen připravovala na obležení s vědomím toho, že Pražský hrad i Vyšehrad kontrolují Zikmundovy posádky. Vyklidila Malou Stranu, vypudila nespolehlivé měšťany, zabavila domy katolickým exulantům a cíleně shromažďovala zásoby potravin. Na konci června přikázal Žižka vybudovat na strategicky důležité Vítkově hoře, tyčící se východně od novoměstských hradeb nad strategicky důležitou silnicí, provizorní pevnůstku. Její obránci byli zárukou, že i v kritických dnech přede žněmi obdrží Praha nezbytné zemědělské produkty.
Křižácká vojska se na sklonku června položila na levém vltavském břehu, v dlouhém pruhu od Pražského hradu až k vltavskému brodu v místech vyústění nynějšího Hlávkova mostu. Kdyby čítala opravdu 100 000 mužů, o nichž mluví dobové kroniky, pak by měla nad husitskými bojovníky zhruba desetinásobnou převahu a pravobřežní Prahy, jejíž opevnění nedosahovalo ani délky čtyř kilometrů, by se snadno zmocnila. Ve skutečnosti disponoval Zikmund asi 30 000 muži a pravobřežní souměstí dobýt generálním útokem nechtěl a ani nemohl. Riziko neúspěchu i vysokých ztrát bylo velké a politické důsledky nelítostného zásahu proti Praze neúnosné. Jeho plánem bylo husity přimět ke kapitulaci hrozbou vyhladovění. K odříznutí husitské Prahy od světa potřeboval obsadit Vítkov.
Rozkaz k útoku na Žižkovu pevnůstku vydal až v neděli odpoledne 14. července. Křižácké oddíly si však nedokázaly poradit s udatně se bránícími husity a po nečekaném úderu pražského pěšího sboru vyklidily bojiště, zanechávajíce na něm asi tři stovky mrtvých. Na celkovém poměru sil střetnutí středního rozsahu nic nezměnilo, Praha si však uchovala životně důležité spojení se světem. Žně v mimořádně teplém létě právě začínaly a do pražských bran proudilo tolik potřebné obilí. Zikmundův záměr se zhroutil, neboť neuspěly ani rožmberské a rakouské oddíly, které musely upustit od obléhání Tábora. Husité se naopak radovali. Už tehdy zazněl návrh, aby byl Vítkov přejmenován na Žižkov. Poněvadž útok na Prahu Zikmund vyloučil, bylo zřejmé, že vojensky svého cíle nedosáhne. V první konfrontaci spojené husitské síly zvítězily. Přesto římský panovník rozpustil kruciátu až poté, co mohl světu manifestovat aspoň jeden nesporný úspěch. V neděli 28. července se ve Svatovítské katedrále zaskvěl na jeho ryšavé kštici svatováclavský diadém.
Zikmundova korunovace
Z právního hlediska bylo Zikmundovo české královské důstojenství nesporné. Korunovace proběhla na předepsaném místě, provedl ji pražský arcibiskup Konrad z Vechty a na panovníkových skráních spočinula svatováclavská koruna. Slavnostní akt se odehrál nejen za asistence příslušníků říšské feudality i habsburských a několika slezských vévodů, nýbrž i nejméně čtyřiadvaceti českých pánů, jejichž přítomnost byla obligatorní. Husité, kteří Zikmunda jako protivníka božího zákona odmítali, se snažili legitimitu korunovace zpochybnit. Odkazovali mimo jiné na absenci pražských konšelů, ale o nich český korunovační řád neříká ani slovo. Evropská veřejnost i katoličtí obyvatelé zemí Koruny české považovali Lucemburka za právoplatného českého panovníka a sám Zikmund ve svých písemnostech uváděl jako počátek svého českého kralování právě 28. červenec 1420. Vzdorné husity sice imperátor nepokořil, ale politicky jim pořádně zkomplikoval život.
Masakr na Pankrácké pláni
Poté, co křižáci odešli od Prahy a co se Zikmund přesunul do katolické Kutné Hory, oblehli Pražané se svými venkovskými spojenci Vyšehrad. Na tíživou situaci hradní posádky reagoval panovník se zpožděním. Spolu s uherským vojskem a oddíly předních českých a moravských katolických šlechticů jí přišel na pomoc až 1. listopadu. Na Pankrácké pláni však utrpěli jeho muži katastrofální porážku, podstatně větší než na Vítkově. A to proti nim tentokrát nestál Žižka. Život zde ztratila celá plejáda urozených mužů. Husitská Praha obsadila i pobořila Vyšehrad a vzápětí se nadechla k mocenské expanzi.