Bienále Opera počtrnácté

Vyhlášením cen – Libušek – se završil 14. ročník festivalu Opera 2020. Během dvou měsíců na něm vystoupilo sedmnáct souborů, nejen těch stálých, které působí v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci, Budějovicích, Liberci a Opavě (tedy všechny s výjimkou ústeckého operního divadla), ale i studiových souborů. Od roku 2015 festival obohacují také slovenské soubory – ke Košicím a Banské Bystrici se letos z provozních důvodů nemohlo připojit Slovenské národní divadlo. Festival se stal pro zúčastněné prestižní záležitostí tím spíš, že právě vedení divadel a souborů mají právo volby, se kterou inscenací do Prahy přijedou. Naplnil se tak hlavní cíl přehlídky – přinést na jednom místě, především v budovách Národního divadla, v časové komprimaci jakousi souhrnnou zprávu o stavu české opery, s možností bezprostředního porovnání jednotlivých inscenací.

Nové pohledy na operní hity Bilance to byla pestrá v dramaturgii i inscenačních přístupech, s výkony, které se mohou směle zařadit na evropskou úroveň. Divadla předvedla jak „klasiku“, ovšem většinou s pokusem o nový režijní výklad, tak dramaturgické zajímavosti a díky účasti studiových souborů velkou spoustu původních operních novinek.

Že lze i v jednom z nejčastěji uváděných operních hitů, Verdiho Traviatě, rozkrývat nové vrstvy, předvedl budějovický soubor. V prázdném, bíle ohraničeném prostoru, kterému dominovala luxusní vana, Veronika Poldauf Ridelbauchová rozehrála luxusní party v mysli umírající atraktivní ženy, která prohrává svůj boj o štěstí se sebestředně pokryteckou společností. Slezské divadlo Opava se odvážilo přivézt v režii Lubora Cukra „provokativní“psychoanalytické pojetí Weberova Čarostřelce. V pracovně dr. Freuda s jeho legendární pohovkou se součástí léčby Agátiných traumat sexuálního zneužívání otcem stává i její nápadník Max, zmítaný svým alter ego Kašparem. Moravské divadlo Olomouc ukázalo Mozartovy hrátky s ženskou věrností v opeře Cosi fan tutte jako víceúčelovou maxi-pudřenku. A šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana inspirovaly v inscenaci Příhod lišky Bystroušky brněnské reálie spjaté s autorem předlohy Rudolfem Těsnohlídkem tak intenzivně, že se nechal až zahltit nepřívětivým prostředím dětského domova pro opuštěné děti Dagmar, který právě Těsnohlídek inicioval, pod kterým se ztrácela janáčkovská oslava koloběhu života v kosmickém řádu přírody.

O snaze vymanit se z tradičních přístupů už tolik nepřesvědčily Zuzana Gilhuus v Pucciniho Turandot (pražské Národní divadlo) ani Vera Nemirova v Beethovenově

Fideliovi (Státní opera). Slovenská divadla v ambiciózně zvolených, hudebně mimořádně náročných titulech na hranici jejich možností zůstala jak v případě Ponchielliho Giocondy (Banská Bystrica), tak Verdiho Falstaffa (Košice) u tradičnějších pojetí.

Dramaturgické lahůdky Dramaturgické ozvláštnění vneslo do festivalu Divadlo F. X. Šaldy Liberec. V aktovkách Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakový rytíř se hudební pojetí Martina Doubravského a režisérky Lindy Keprtové propojilo ve znepokojivých sondách do pekla lidského zla. Výkony Pavola Kubáně, Lívie Obručník Vénosové, Josefa Moravce i Csaby Kotlára pak vynesly tuto inscenaci do čela pomyslného festivalového „pelotonu“, k němuž se přiřadilo i Národní divadlo moravskoslezské. Inscenace v nastudování Jakuba Kleckera v režii Jiřího Nekvasila na scéně Daniela Dvořáka zbavila Janáčkův luhačovický dekadentní Osud jeho „prokletí“, a to i díky výkonu Martina Šrejmy v titulní roli rozervaného skladatele Živného. A operní uskupení Run OpeRun Veroniky Loulové vpustilo v Poulencově Lidském hlasu diváky přímo do pokoje, aby jako voyeři z bezprostřední blízkosti sledovali monodrama ženy opuštěné svým milencem, jak ho vyjádřila Eliška Gattringerová.

K základnímu programu se během historie festivalu od roku 1993 připojovaly někdy operní produkce uměleckých škol, někdy činoherní adaptace oper Ypsilonky, bratří Formanů nebo divadelní skupiny Ad hoc. V posledních letech se tato část festivalu soustřeďuje na studiové operní soubory. Čerstvý operní vítr přiválo Operní studio Praha v Časopletu Lukáše Sommera s hodně neotřelým pohledem na českou historii. Operní novinky skladatelů jsou sice doménou studiových souborů, nicméně příležitost tu a tam otevírají i stálá divadla – to plzeňské si objednalo u Jana Jiráska Broučky, jejichž ztvárnění vyznělo spíš jako pochmurné oratorium.

Svůj smysl potvrdil festival i zájmem publika – většina představení byla vyprodaných, diváci se zajímali o besedy s inscenátory a zapojili se také do hlasování, ze kterého vzešla vítězně Ariadna v nastudování Ensemblu Damian. Monteverdiho slavný fragment dotvořil „principál“tohoto olomouckého studiového souboru Tomáš Hanzlík a další skladatel spojený s poetikou novodobé adaptace barokního stylu – Vít Zouhar. Inscenaci prozářil výkon sopranistky Kristýny Vylíčilové, jejíž interpretace Monteverdiho rozsáhlého Lamenta byla skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život, a se stejnou suverenitou obsáhla barokního minimalismu „moderních“částí.