Proč může Babiš ušetřit za koblihy
Aby dnešní opozice uspěla, musela by přestat rozdělovat společnost. A těm, komu liberálové říkají „Oni“, nabídnout respekt a alternativu
My a oni. Kdo popře, že o tomhle jsou všechny spory, zpívají Pink Floyd na slavném albu Odvrácená strana měsíce. Svou odvrácenou stranu dnes ukazuje moderní liberalismus v článku Jana Šterna My máme pravdu, ale jich je víc (LN 15. 2.). Autor v něm rozděluje občany na dvě skupiny. Na jedné straně jsou schopní a úspěšní „My“, příznivci liberální demokracie, kteří mají pravdu, proti nim prý stojí neúspěšní, zahořklí „Oni“s nízkými příjmy, nespokojení se současným politickým režimem. Ti pravdu nemají, ale je jich víc, a proto vyhrávají volby.
Štern bez váhání klade rovnítko mezi svou ideologii, moderní liberalismus a mezi liberální demokracii, což je politický systém, ve kterém spolu koexistují různé ideologie. Nejsi-li liberálem jako já, myslí si Štern, jsi zahořklým loserem a odpůrcem demokracie. Jako by tu nebyli žádní příznivci liberální demokracie, kteří mají konzervativní nebo socialistické přesvědčení. Štern mimo jiné konstatuje, že „liberální demokracie akceptuje nerovnost mezi lidmi plynoucí z jejich rozdílných schopností i rozdílného sociálního původu jako přirozenou, a z celospolečenského hlediska dokonce prospěšnou“. To je velmi pozoruhodný myšlenkový posun někdejšího spoluautora levicového Manifestu radikálního liberalismu, který dospěl až k popření největší přednosti liberální společnosti – rovnosti šancí nastoupit do sociálního výtahu, kterým můžete dojet tak vysoko, kam až vám stačí schopnosti, odvaha a trocha štěstí.
Jaký respekt mají „Oni“?
Štern se odvolává na poslední knihu Francise Fukuyamy Identita. Bohužel si z ní vzal jen malou část, a to ještě úplně opačně, než jak ji autor zamýšlel. Identita je Fukuyamův pokus vysvětlit, proč se kdysi tak zmýlil v názoru, že po pádu komunismu se už budou dějiny navždy odehrávat jen v rámci poklidné liberálnědemokratické společnosti; proč místo toho dnes vidíme pokles v počtu demokratických států a uvnitř stávajících demokracií zřetelné rozdělení na dvě vzájemně se nesnášející poloviny. Podle Fukuyamy za to mohou právě moderní liberálové, kteří se v poslední čtvrtině dvacátého století začali stále více zabývat potřebami znevýhodněných menšin, což byl v mnoha případech úspěšný krok, jak udělat společnost o něco spravedlivější. Jenže postupně začali podporovat stále menší a menší skupiny a zapomněli na to, co už před dvěma a půl tisíce lety napsal Aristoteles, že společnost, která nesdílí žádné společné principy, společnou představu o spravedlnosti, musí být nutně ohrožena rozkladem. Zapomněli na to, že se demokracie neobejde bez loajálních občanů, kteří věří v pospolitost, a proto mají důvod ji podporovat.
Tocqueville kdesi napsal, že naštvanost lidí není největší v době, kdy se jim daří opravdu nejhůře, ale ve chvíli, kdy si konečně uvědomí, jak moc byli klamáni. Šternovi „Oni“pochopili, že na nich vládnoucím elitám ani za mák nezáleží; že jediné, co po nich opravdu chtějí, je jejich hlas ve volbách, aby mohli dál spokojeně vládnout. Takže ano (nebo spíše ANO), „Oni“jsou opravdu naštvaní. Fukuyama tvrdí, že naše osobní identita, náš seberespekt neplynou jenom z našich osobních vlastností. Čerpáme je především z toho, jakého respektu se dostává skupině, se kterou se identifikujeme. Jaký respekt se dnes dostává skupině „Oni“, nejlépe dokazuje Šternův článek.
Šternovi se dá přiznat alespoň jedno pozitivum, že se neodvolává na oblíbené ovlivňování přihlouplých občanů dezinformačními servery. Skutečný zdroj konfliktu není někde venku, ten je v drobení společnosti do menších a menších skupin, čímž se rozrušují vazby, které ji držely pohromadě po staletí. Snaha rozložit společnost na miliony jedinců, kteří jen náhodou žijí vedle sebe, podle Fukuyamy nepovede k tomu, že se občané zaradují z nově nabyté svobody, ale naopak k tomu, že svou ztracenou identitu budou hledat v nové skupině, pravděpodobně spojené mnohem silnějšími pouty. To je pravý důvod dnešních kulturních válek a nenávisti ve společnosti. Nepotřebujeme, aby nám nenávist vytvářel někdo zvenčí. Vystačíme si sami.
Klíčová otázka zní: Co s tím? Štern zmínil kauzu firmy Cambridge Analytica, která odhalila jeden zajímavý poznatek. Pokud je společnost hluboce rozdělená na dvě vzájemně se nesnášející poloviny, je celkem zbytečné přesvědčovat přesvědčené, jejichž počty na obou stranách se nakonec vzájemně vynulují. Mnohem účinnější je cíleně ovlivnit malou část nerozhodnutých voličů, kteří nakonec rozhodnou volby. Co to znamená pro naši dnešní českou realitu? Současná nejednotná opozice nemá šanci vyhrát volby, přestože má zhruba stejné množství potenciálních voličů jako vládnoucí koalice. Alespoň ne do té doby, dokud si neuvědomí, že musí získat část jejich příznivců anebo přesvědčit nerozhodnuté voliče. Jenže k tomu by musela přestat rozdělovat společnost a především sama sebe. Neurážet, nepodceňovat, nevylučovat. Nabídnout „Oni“trochu respektu a hlavně přijatelnou, volitelnou alternativu. Pokud ale bude dál postupovat stejnou cestou, může Andrej Babiš s klidem ušetřit za koblihy, a přesto bude znovu premiérem.
Jak z té bryndy ven Nejpozoruhodnější na celém článku je, že tohle Jan Štern ví. Cituje ponaučení básníka Hanče, že není dobré rozdělovat společnost na schopné a neschopné. A dodává, že ani my bychom to neměli dopustit. Proč to tedy dělá? Možná proto, aby provokativním textem vyvolal veřejnou debatu. O týden později zveřejnil dopis čtenáře, k němuž píše: „Závěrem chci říct, že dialog s těmi, jichž je víc, je jedinou cestou, jak z té bryndy ven… vidíme, že je to schůdná cesta a že je možné naši společnost na nějakém minimálním společném základě sjednotit.“
S tím nelze než souhlasit. Dialog je skutečně jedinou cestou, jak z této bryndy ven. Jenže to Štern píše pod dopisem, který je ve skutečnosti k jeho názorům velmi vstřícný, což ukazuje, že se mu možná do skutečného dialogu tak úplně nechce. Podmínkou dialogu je totiž úplná rovnost obou stran. Názor „My“by v něm už nebyl jediný a nejhlasitější. Jejich argumenty by možná nebyly ty nejsilnější. Možná by se ukázalo, že vlastně žádnou pravdu nemají, a proto jim „Oni“právem nenaslouchají. Možná by pak „My“i „Oni“pochopili geniální myšlenku Charlieho Chaplina: „Jdi za těmi, kdo hledají pravdu, ale rychle uteč od těch, kdo ji našli.“
Moc bych si přál, aby se Šternův článek stal opravdu začátkem otevřeného dialogu o tom, co chceme všichni společně, a o tom, jak se vypořádat s problémy, které nepochybně přinese nejistá budoucnost. Uvidíme.
Podmínkou dialogu je úplná rovnost obou stran. Názor „My“by v něm už nebyl jediný a nejhlasitější.