Hle, bojovník boží!

Katolická strana husitského hejtmana démonizovala jako zplozence pekla Ale ani mezi husity neměl jen samé obdivovatele

Na scénu velkých dějin vstoupil Jan Žižka z Trocnova při novoměstské defenestraci 30. července 1419. A až do smrti ji neopustil. Ač na ní pobýval jen něco přes pět let, zapsal se do historie jako málokdo jiný. Když zahájil dráhu veleúspěšného vojevůdce, bylo mu už kolem šedesáti. Jeho předchozí život se však ztrácí v oparu tajemna, protože zpráv o pozdějším českém rekovi se zachovalo minimum.

Narodil se někdy kolem roku 1360, snad v jihočeském Trocnově, kde se připomíná jako vlastník nevelkého statku. Byl zřejmě dvakrát ženat a dvakrát ovdověl. K dobrým hospodářům zjevně nepatřil. Nedokázal splácet ani malé dluhy a v roce 1384 mu už v Trocnově a jeho okolí nepatřilo asi nic. Jako nižší šlechtic hledal uplatnění nejspíš jako žoldnéř, pravděpodobně v cizině. Jinak sotva vysvětlíme, proč z českých pramenů na více než dvě desetiletí mizí.

Určitý čas působil ve službách jihočeského velmože Jindřicha z Rožmberka, kterému ale z neznámých důvodů vypověděl nepřátelství, což je mimo jiné důkaz, že si potrpěl na svou čest. Rozepře s Rožmberkem byly snad důvodem, pro který působil v bojové družině Matěje Vůdce, najímané pány z Kunštátu a Bítovskými z Lichtenburka, aby škodila na rožmberských statcích. Byla to činnost kriminální, pohybující se zřetelně za hranicemi tehdejších zákonů a hrozící při dopadení trestem smrti. Matějova družina měla široký teritoriální záběr, zasahující na západní Moravu i do Horních a Dolních Rakous. Někdejší trocnovský zeman se tak ocitl mezi psanci a ke své smůle byl snadno k poznání. Přízvisko Žižka, které jeho mladší sourozenci (bratr Jaroslav a sestra Anežka) neužívali, označovalo zřejmě člověka jednookého, popřípadě s nápadnou vadou zraku. Někdy na počátku roku 1409 bezpečnostní orgány Matějovu družinu rozmetaly, Žižka se ale uchytil v jiném obávaném tovaryšstvu. Jeho základnou byl moravský hrad Kraví Hora nad řekou Oslavou.

Vykoupení z hříchů

Možná právě tady obdržel amnestní list krále Václava IV., který ho v plném rozsahu omilostnil. Téměř jistě se tak stalo na přímluvu politicky vlivné osobnosti, jež Žižku potřebovala. Už v roce 1410 odchází Jan Žižka pod velením moravského kondotiéra Jana Sokola z Lamberka bojovat v polském žoldu do Pobaltí proti řádu německých rytířů. Po skončení války se objevuje v Praze, kde na královském dvoře Václava IV. zřejmě působil jako vrátný či dveřník, prostě člen ostrahy. Pro stárnoucího muže, který měl pomalu na krku šest křížků, jistě slušné zaopatření.

O osobním setkání či dokonce známosti Jana Žižky s Janem Husem prameny zarytě mlčí. Není však pochyb, že se v prostředí panovnického dvora a reformním kvasem pulzující Prahy bývalý trocnovský zeman rychle seznámil s husitským programem a plně se s ním ztotožnil. Vysvětlení přerodu nedávného lapky a žoldnéře, který se nerozpakoval zabíjet a zajímat lidi kvůli vymáhání výkupného, je sice spekulativní, hypotetické, leč pravděpodobné. Šedesátka byla i v pozdním středověku hranicí stáří, časem, kdy člověk bilancoval a kladl si, i pod vlivem sugestivních kázání, zneklidňující otázku, zda vůbec má naději na spasení. Při zpětném ohlédnutí musel Žižka dospět k závěru, že jeho dosavadní život byl vyplněn hříchy, mnohdy smrtelnými, za něž mu hrozila věčná pekelná muka. Upnul se proto k husitskému výměru božího zákona a rozhodl se věrně držet Kristových příkazů, zvláště přijímání pod obojí způsobou jako nezbytné podmínky spásy křesťanstva i své vlastní. Vítězství nejvyšších, absolutních a svatých pravd se rozhodl prosazovat tak, jak byl dosud zvyklý. Vzal do ruky meč. Hle, bojovník boží!

Žižkova identifikace s husitským pojetím Kristova zákona byla čistá, upřímná a hluboká. Nalezla svůj výraz i ve změně predikátu. Od roku 1421 se Jan Žižka důsledně psal s přídomkem z Kalicha, zřejmě též v souvislosti s názvem hrádku, který si dal postavit na vysoké skále nedaleko Litoměřic. Ostatně táborský hejtman používal od roku 1420 znamení kalicha i na pečeti, zatímco v jeho rodovém erbu se skvěl rak. Zřejmě za největší poctu, které se mu dostalo, považoval rytířské důstojenství. Po vítězství nad Zikmundovými vojsky u Německého Brodu mu ho v neděli 11. ledna 1422 udělila vítězná revoluce, respektive jejím prostřednictvím sám Kristus, nejvyšší i nejdokonalejší vládce a král králů.

Jaký byl?

Kromě skromných úředních záznamů, několika listů, jež Žižka zřejmě nadiktoval svému kaplanovi, a takzvaného vojenského řádu, ve skutečnosti ustavujícího zápisu východočeského husitského svazu, nemáme v rukou žádné bezprostřední výpovědi, jež proslulý válečník o sobě zanechal. Není to málo, ale k vytvoření relativně úplného vojevůdcova portrétu tyto písemnosti nestačí. Velmi cenný doplněk proto představují svědectví lidí, kteří ho osobně znali.

Na prvním místě to byl spisovatel a překladatel mistr Vavřinec z Březové, jenž ve své Husitské kronice několikrát nepřemoženého hejtmana charakterizoval přívlastky odvážný a statečný. To ale byla jen polovina vlastností ideálního rytíře. Adjektiva uvážlivý a prozíravý však vzdělaný autor v souvislosti s Žižkou nikdy neužil. Jistě to nebyla náhoda, protože husitský vojevůdce proslul nekompromisností a důsledností, nikoliv ochotou k ústupkům a opatrnictvím. Rozvážným státníkem či politickým géniem určitě nebyl. S tímto poznatkem dobře ladí Vavřincova zmínka o Žižkovi jako horlivém (tj. zaníceném, zapáleném) obránci božího zákona. V daném kontextu však užité přídavné jméno odkazovalo k Bibli, hlavně k proroku Eliášovi i ke slovům sv. Pavla, že člověk stojící v čele musí být horlivý. A Žižka jako hejtman v čele stál, ať již na Táboře nebo později ve východních Čechách. Rovněž postřeh jednoho z kronikářů, který husitského hejtmana nazval nejzvláštnějším dvořanem krále Václava, koresponduje s Vavřincovým sdělením. Ve staré (ale i v nové) češtině řídký superlativ označuje jedinečného, výjimečného a zřejmě též charismatického jedince.

Žižka ovšem zdaleka neměl pouze obdivovatele. Kritiků a protivníků bylo nesrovnatelně více, a to i mezi husity. Mistr Jakoubek ze Stříbra se nikdy nesmířil se skutečností, že v Žižkově vojsku bojují ženy i pubertální chlapci, vadil mu též nelítostný a krutý způsob, jakým úspěšný hejtman vedl válku za vítězství božího zákona. Příznačné je rovněž mlčení seniora táborské církevní organizace Mikuláše z Pelhřimova a zejména ostré výtky, jež Žižkovi adresoval důsledný novozákonní pacifista Petr Chelčický. Katolická strana pak husitského hejtmana vysloveně démonizovala jako stvůru a zplozence pekla.

Zato bojovníci, kterým velel, ho milovali. V jejich očích byl bratr Žižka, neboť s nimi sdílel útrapy válečných kampaní, žil po jejich boku, choval se střídmě a skromně, netoužil po kořisti a neobohacoval se, neboť opravdový boží rytíř válčí pro Krista a pro osobní čest, nikoliv pro světskou slávu a mamon. Jan Žižka byl v pravém slova smyslu polní velitel. Debaty, zda měl blíže k Táboru, Písku či Hradci Králové, postrádají relevanci. Jeho domovem bylo vojsko. Víc než stan, dobrou zbraň i zbroj a kvalitního koně k životu nepotřeboval.

Nepřemožený válečník

Jako husitský hejtman svedl Jan Žižka deset větších vítězných bitev. U Nekmíře (na přelomu let 1419–1420), u Sudoměře (25. 3. 1420), na Vítkově (14. 7. 1420), u Malého Boru (12. 10. 1420), u Kutné Hory (21. 12. 1421), u Habrů a Německého Brodu (8.–10. 1. 1422), u Hořic (20. 4. 1423), u Strauchova dvora (4. 8. 1423), u České Skalice (6. 1. 1424) a u Malešova (7. 6. 1424). To je bilance, která v dějinách vojenství nemá obdoby.

V pěti střetnutích porazil vojska českých katolíků, ve třech křižácké oddíly a ve dvou spojené síly katolické strany a umírněných husitů. Ani v jedné z bitev nepoužil stejné schéma, což dostatečně ilustruje jeho nápaditost a schopnost improvizace. Porážkám se Žižka dokázal umně vyhnout.

Když poznal, že nemá naději na úspěch, raději unikl. S oblibou volil i partyzánské formy boje, které si osvojil při působení v bojových a lapkovských družinách. Jistě však na bojištích zúročil též zkušenosti načerpané před revolucí v žoldnéřských oddílech. Vzhledem k omezenému počtu bojovníků se obvykle nepouštěl do dlouhého obléhání mohutných hradních a městských pevností, zato s chutí dobýval menší fortifikace a nevelká města. Znal prostě dokonale své přednosti, možnosti i meze.

Zranění před Rabím

V červnu 1421 při druhém dobývání hradu Rabí utrpěl Žižka vážné poranění svého dosud zdravého oka. Zda poté zcela oslepl, nebo si uchoval alespoň obrysové vidění, se zřejmě nikdy nedozvíme. Není také jisté, jak ke zranění přišel.

Podání, kterak mu do oka vnikla tříska z hrušky, zasažené projektilem vystřeleným z hradeb, pochází až ze 16. století. Všechny starší zprávy se shodují, že vojevůdce poranila šipka z kuše, právě ve chvíli útoku na hrad. V takovém případě už střela jistě postrádala razanci. Není ani jisté, zda poškodila pravé, či levé oko, neboť netušíme, na jaké Žižka v dětském věku oslepl.