Tokijský ohni, se mnou pojď
Na začátku března 1945 byli spolupracovníci amerického generálmajora letectva Curtise LeMaye poněkud nervózní. Vzhledem k jím zvolené riskantní taktice, jež spočívala v nočním bombardování v nízkých výškách a sevřených útvarech, se obávali, že připravovaná operace Meetinghouse, jejímž cílem bylo plošné zničení průmyslových kapacit japonských měst Tokio, Kóbe, Nagoja a Ósaka, se promění v největší katastrofu v americké letecké historii.
Duchovní „otec“plošného bombardování v Pacifiku, jenž proslul až patologickou bojechtivostí a jehož recept na vítězství zněl „bombardovat, bombardovat, bombardovat“, si ale pochybnosti nepřipouštěl. Jak dodává historik Barrett Tillman v knize The Air War Against Japan, 1942–1945 (2010), jediné, co LeMaye v jeho záměru spálit Japonsko na troud limitovalo, byl čas. Jeho bombardéry měly totiž od dubna téhož roku podpořit prioritní pozemní invazi na Okinawu, a proto ke své desetidenní březnové ohnivé „bouři“shromáždil všechny dostupné bombardéry i zápalné bomby, které měli Američané v Pacifiku k dispozici.
Pochyby jeho spolupracovníků souvisely s dosavadními výsledky bombardování z evropského bojiště. Denní nálety britské RAF v letech 1939 až 1940 si vybíraly vysoké ztráty na letadlech i posádkách. Noční nálety byly zase nepřesné a nepřinášely kýžený efekt. Dostavil se až s přechodem od cílených k plošným náletům, jejichž účinek byl o to větší, čím více se do díla zkázy podařilo „zapojit“oheň. Zápalné bombardování však mělo vzhledem k materiálům, z nichž byla postavena evropská města, i tak jen omezený účinek.
Neplatilo to ale pro japonská – většinou dřevěná – města, u nichž se Američané rozhodli naplno využít sílu ohnivého živlu i přirozeného lidského strachu z něj. K vypálení průmyslových oblastí posloužila i nová účinná látka napalm, již vyvinul vědecký tým kolem chemika Louise Fiesera. Vylepšené zápalné bomby po dopadu doslova plivaly až do vzdálenosti 60 metrů hořící proudy gelovité směsi.
Američané žhářské nálety nevynalezli, ale dramaticky zvýšili jejich účinnost. Jeden z prvních zápalných náletů zničil v listopadu 1940 jedno z center britské muniční produkce Coventry. Na 450 německých bombardérů vypustilo 56 tun zápalných bomb, jež zažehly 200 malých požárů, které se pak sloučily v jeden ohnivý proud, při němž zahynulo více než 500 lidí. Jak podotýká Tillman, o rychlosti eskalace letecké války svědčí to, že při britské odvetě, náletech na Hamburk v červenci 1943, 720 bombardérů „upeklo“v hamburském ohni celkem 45 000 lidí. Následovaly Kassel, Darmstadt, Braunschweig, Heilbronn a také Drážďany, kde 1300 bombardérů zasypalo město 4000 tunami bomb, které zabily podle odhadů na spodní hranici 25 000 lidí.
Obrazy pekla
Odpoledne 9. března 1945 začaly z ostrova Guam startovat první bombardéry na Tokio. Infernu měly napomoci nejen příznivé povětrnostní podmínky jako sucho a vítr, ale i špatná organizace japonské protipožární služby, nedostatek úkrytů a jakási bohorovnost smíšená s apatií. Poté, co 325 superpevností B-29 svrhlo na město 1665 tun, vzplanuly tisíce malých požárů, které se rychle šířily a slévaly do jedné ničivé ohnivé vlny, nesrovnatelné s ničím, co se dosud podle Tillmana v druhé světové válce odehrálo, Drážďany nevyjímaje.
Teplota dosahovala až 1000 stupňů Celsia, v jezírkách a vodních nádržích se vařila a vypařovala voda, z nebe doslova pršelo roztavené sklo, lidé se často samovznítili a vybuchovali jako nálože. Většina z nich se ale udusila kouřem či z nedostatku kyslíku, jejž všudypřítomný oheň z Tokia doslova vysál. I když bylo zničeno „jen“41 čtverečních kilometrů, tedy sedm procent rozlohy města, rozsah tříhodinové destrukce naznačoval, co by se s městem mohlo stát během vícedenních náletů. Odhady obětí z americké i japonské strany, jež se pohybovaly od 84 000 do 97 000 mrtvých a kolem 41 000 zraněných, učinily z tokijského náletu jednu z nejkrvavějších nocí války.
V hypnoticky děsivém dokumentu Mlha války (The Fog of War: Eleven Lessons from the Life of Robert S. McNamara, 2003) uznávaný dokumentarista Errol Morris zpovídal bývalého amerického ministra obrany a blízkého spolupracovníka prezidentů Johna F. Kennedyho a Lyndona B. Johnsona Roberta McNamaru. Za druhé světové války sloužil jako analytik, jehož úkolem bylo statisticky zkoumat a zvyšovat efektivitu amerických náletů na Japonsko. Pro lepší představu amerických diváků srovnával dopad plošného bombardování japonských měst s tím, jak by hypoteticky dopadla tehdejší americká města – z New Yorku aka Tokia by bylo zničeno 51 procent a v Los Angeles aka Nagoje by zmizelo z povrchu 40 procent budov. To byl ale jen začátek.
Dvanáctého března zaútočil LeMay s 310 bombardéry na 1,3milionovou Nagoju a její letecké továrny. O den později byla zasažena více než třímilionová Ósaka, kde 285 bombardérů zdevastovalo 21 km2 průmyslové zóny. Šestnáctého a sedmnáctého března bylo bombardováno Kóbe a v neděli 19. března opět Nagoja. Kampaň, během níž 1434 bombardérů zničilo téměř 77 km2 městské a průmyslové zástavby a ztratilo jen 21 letadel, musel LeMay ukončit hlavně pro nedostatek bomb a vyčerpání svých mechaniků a pilotů. Japonsko se sice nevzdalo, ale bylo otřeseno.
Velitel 5. letecké divize generálporučík Noboru Tazoe nabyl definitivně přesvědčení, že Japonsko nemůže válku vyhrát, pokud jsou mu Američané schopni způsobit takovou spoušť. Morálka lidí klesala a dělníci se báli chodit do práce, což výrazně snižovalo již tak klesající průmyslovou produkci. Na jaře 1945 Američané proměnili svoji leteckou převahu v totální dominanci. Především chtěli zničit všechny průmyslové letecké kapacity, aby Japonci nemohli ohrozit americké pozemní operace Olympic a Coronet, během nichž se 1,7 milionu vojáků mělo v listopadu 1945 a březnu 1946 vylodit na ostrově Kjúšú, respektive Honšú.
Po doplnění munice proto LeMay vyslal sedmého dubna 150 bombardérů opět na Nagoju a Tokio, aby srovnal se zemí letecké továrny Mitsubishi. Dne 23. května 1945 proměnilo rekordních 550 superpevností s 3600 tunami bomb Tokio opět v jednu hořící kouli. Sami piloti byli po návratu otřeseni. Jak popisuje Tillman, předávali svá hlášení třesoucíma se rukama a s děsem v očích z toho, čeho byli v uplynulých dnech svědky. O dva dny později se nad Tokio půl tisíce letadel vrátilo, aby metropoli „dorazila“. Poté Američané Tokio vyškrtli ze svých plánů jako již nerelevantní cíl.
Cíle a prostředky
Podle McNamary jednou ze základních lekcí války, kterou se během svého působení v čele amerického válečného stroje ve Vietnamu naučil, bylo, že má existovat určitá proporcionalita mezi válečnými záměry a použitými prostředky. Míra destrukce protivníkových kapacit má odpovídat cílům války. LeMayovu leteckou kampaň v tomto smyslu zpětně označil za „nemorální“. Na jaře 1945 ale nad tím takto v americkém velení nikdo nepřemýšlel. Letní atomové údery debatu o účelnosti a oprávněnosti vypálení Tokia navíc odsunuly na druhou kolej.
Zato v Evropě již válka skončila, a jak podotýká historik Frederick Taylor v knize Dresden: Tuesday, February 13, 1945 (2005), spojenecké strategické bombardování měst se prakticky ihned dostalo do průsečíku dvojité kritiky. Jedni mu vytýkali neefektivitu, druzí nemorálnost, až zločinnost. Argumenty prvních vycházely ze zjednodušeně interpretovaných čísel německé válečné produkce, která se přes stále intenzivnější bombardování díky totální mobilizaci vedené Albertem Speerem přeskupila a papírově zvyšovala svůj výkon až do konce války. Podle Taylora ovšem strategické bombardování hrálo při porážce Německa důležitou roli, i když ne tak zásadní ve smyslu totálního k. o. protivníka, jak očekával letecký maršál RAF sir Arthur Harris.
Jak podotkl historik Richard Overy, celkovou „účetní bilanci“je třeba rozšířit i o zdroje, jež třetí říše musela alokovat do protileteckých systémů, na přesun průmyslových kapacit i na péči o lidi, kteří ztratili střechu nad hlavou. Tyto zdroje pak Němcům chyběly na frontě. Bombardování Německa navíc bylo aktivní obranou proti tomu, aby totéž nečinili Němci Spojencům. Podle Taylora samotný Speer vnímal bombardování jako vážnou hrozbu. Spočítal si, že jen v roce 1944 v jeho důsledku vyprodukovala německá válečná ekonomika o 35 procent méně plánovaných tanků či 42 procent méně nákladních vozů. Třetina veškeré dělostřelecké a 20 procent muniční produkce šly na protiletadlovou obranu, do níž bylo včetně odklízení trosek zapojeno kolem dvou milionů Němců a nuceně nasazených.
Na konci ledna 1945 napsal Speer Hitlerovi, že z hlediska těžkého průmyslu a zbrojení je válka „ztracena“. Spor o Drážďany se nesl mimo jiné v rovině, zda šlo o legitimní vojenský cíl, nebo jen o pomstu. Podle Overyho však saská metropole nebyla „bez viny“. Za pomoci otrocké práce se zde i v okolí vyráběly vojenské optické a komunikační prostředky, navíc se sem během roku 1944 soustřeďovala i jiná vojenská výroba, a to právě z důvodu dosavadní malé frekvence náletů. V tomto smyslu nebylo podle Taylora bombardování ani iracionální, ani bezdůvodné.
Na dotaz, zda šlo o „teroristický nálet“, generálmajor Robert Landry z letecké sekce Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force, SHAEF) odpověděl: „Němci umístili řadu továren do města. Jak jsme měli určit, zda tam ta továrna je, nebo není?“Spektakulární destrukce Drážďan – podobně jako Tokia – šla podle Taylora na vrub také mimořádně jasnému počasí, absenci protiletecké obrany a malému procentu chyb, tedy faktorům, které jindy ničivost útoků snižovaly. Nálet prostě proběhl až děsivě „dobře“.
Bez uznání
Morální rozměr bombardování byl komplikovanější. Jak podotýká historik Sinclair McKay v nejnovější knize The Fire and the Darkness: The Bombing of Dresden, 1945 (2020), první nepřímá kritika bombardování Drážďan se z těchto pozic objevila ne u Němců, ale Britů. Už na konci války si maršál Harris – jakýsi
LeMayův britský protějšek – všiml, že mezi oslavovanými britskými válečnými úspěchy, jako byly bitva o Británii, kampaň v severní Africe či vylodění v Normandii, Winston Churchill explicitně nezmínil strategické bombardování Německa. Hořce ve svých pamětech poznamenal, že jeho muži dnem i nocí nasazovali svůj krk (z 125 000 jich v „kovových rakvích“téměř polovina našla svou smrt), aby byli nakonec dekorováni nikoliv prestižním bojovým řádem, spojeným s konkrétní bojovou operací či nasazením v zahraničí, ale jen „obyčejným“všeobecným vyznamenáním, jež podle Harrisových slov obdržel „každý úředník, řezník nebo pekař v zázemí“. Zřejmě ale i on cítil jakousi morální spoluvinu a vždy zdůrazňoval, že o konkrétních cílech se rozhodovalo tam „nahoře“.
Jak podotýká McKay, ale ani tam se později k bombardování měst nikdo příliš nehlásil. „Drážďany 1945“i „Hamburk 1943“začaly žít vlastním životem ve studenoválečnické propagandě i populární kultuře. V šedesátých letech se postupně proměňovaly jednak v pacifistickém kontextu ve stínu vietnamské války v symboly nesmyslné válečné destrukce, jednak v revizionistickém narativu v nástroj pro relativizaci holokaustu i nacistického vedení války.
Německý dramatik Rolf Hochhuth ve své hře Soldaten, Nekrolog auf Genf (1967) tematizoval mimo jiné i otázku smyslu útoku na Hamburk, ale teprve spisovatel Kurt Vonnegut, jenž byl jako válečný zajatec přímým svědkem bombardování Drážďan, ho ve svých Jatkách č. 5 (1969) povýšil na kulturní symbol apokalypsy a dal mu sílu literárního díla silnějšího než pravda sama.
Díla jako Jatka č. 5 však podle McKaye nechtěně pomáhala etablovat revizionistický narativ, snažící se klást rovnítko mezi nacistické zločiny a válečnou destrukci Drážďan, jak to například naznačoval revizionista a později i popírač holokaustu David Irving ve své po dlouhou dobu vlivné knize Zničení Drážďan (1963). Výrazně v ní například na základě neověřených svědectví nadsadil počet obětí od 135 000 až po 200 000 mrtvých.
Jak podotýká McKay, když byl v šedesátých letech nálet v jednom britském deníku nepřímo srovnán s holokaustem, ozvali se už i naštvaní veteráni. Argumentovali, že z těsných kokpitů nemohli už jen vzhledem k technickým možnostem své doby oddělit kombatanty od civilistů. Ve výšce několika tisíc metrů válka ztrácela jakýkoliv lidský rozměr a luxus morálky si v boji na život a na smrt, do něhož je vyslali jejich politici a národy, prostě nemohli dovolit.
Před 75 lety se během jedné z největších bombardovacích operací druhé světové války proměnila japonská města v ohnivé peklo. Útoky zápalnými bombami byly až děsivě účinné, po skončení války se objevily první úvahy o nemorálnosti jejich použití.
V jezírkách a vodních nádržích se vařila a vypařovala voda, z nebe doslova pršelo roztavené sklo, lidé se často samovznítili a vybuchovali jako nálože