První řízená ekonomická krize
Směnné kurzy, ceny akcií, úrokové sazby a vyhlídky růstu ekonomik i hospodaření vlád v posledních týdnech prudce klesají. Zdá se, že po 91 let od začátku světové krize a po 11 letech od začátku světové finanční krize máme jednoduše co do činění s další výraznou krizí. Nedělní balík opatření americké centrální banky je podobný součtu kroků, jež tato banka podnikla během světové finanční krize, tehdy ovšem v průběhu řady měsíců.
Jenomže tentokrát nejde jen „jednoduše o další výraznou krizi“. Z hlediska svého původu a očekávaného rozsahu je nynější krize vlastně úplně jiná než ty předchozí.
„Tradiční“krize vznikají – zjednodušeně řečeno – tak, že velké skupiny investorů nebo věřitelů, kteří vložili peníze do určitých ekonomických aktivit, houfně zjistí (nebo začnou mít podezření), že tyto aktivity jsou nečekaně málo ziskové. Snaha těchto lidí stáhnout – pokud možno dřív než ostatní – své peníze z firem, které „zklamaly“, vede ke ztrátám a krachům takových firem. Příjmy pak klesají i dalším, relativně zdravým firmám. Dominový efekt posílený šířícím se strachem, nedůvěrou a nejistotou pak pošle do potíží celou ekonomiku.
Podstatné je, že impulzy pro vznik a šíření těchto krizí jsou mimo jakoukoli záměrnou kontrolu – jsou výsledkem spontánních a velmi špatně předvídatelných rozhodnutí spousty jednotlivých firem, bank, investičních fondů a domácností.
Nynější „koronavirální“krize je v těchto ohledech úplně jiná. Je do značné míry předvídatelná, a to co se týče přesného načasování i co se týče hloubky. Je to totiž krize řízená.
Morální a politické dilema
Co přesně se děje? Světem se šíří nový typ choroby; ta je vysoce nakažlivá; v průměru jednotky procent nakažených lidí mají v souvislosti s ní významné zdravotní potíže, které u některých pacientů končí až smrtí. Kdyby byl ponechán nemoci zcela volný průběh a kdyby se nakazila celá česká populace, při uváděné smrtnosti kolem dvou procent by to značilo asi dvě stě tisíc obětí. Ze struktury populace a zaměstnanosti lze odvodit, že česká pracovní síla by se fakticky mohla zmenšit přibližně o procento.
O toto jedno procento – a navíc o případný záporný příspěvek potíží ve zbytku světa – by se tudíž kvůli pandemii mohl v takovém pasivním scénáři zmenšit výkon ekonomiky měřený ukazatelem HDP. Pokud se před vypuknutím pandemie očekával letošní český hospodářský růst na úrovni kolem dvou procent, s nijak neřešenou pandemií by mohl tím pádem být řekněme lehce nad nulou. Čistě z hlediska národního účetnictví by se v Česku žádná krize nekonala. Ovšem představa, že vláda bude takto nečinně přihlížet na hrozbu smrti až stovek tisíc lidí, je samozřejmě v civilizované zemi nereálná; a to i kdyby dopad takové nečinnosti na HDP byl zanedbatelný. Vlády zemí všude po světě proto zavádějí spoustu čím dál tvrdších preventivních opatření.
Právě tato zcela záměrná preventivní opatření s jasným časem zavedení a jasným rozsahem jsou oněmi impulzy, které přinášejí nynější krizi. Je to tato záměrná prevence, co potápí růst řady zemí světa níž a níž. Jak načasování, tak i hloubka přicházející krize tedy závisejí na tom, kdy a jak přísnou proticovidovou prevenci vlády zavedou ve snaze snížit konečný počet obětí nemoci. A v tomto smyslu je přicházející krize řízená.
Máme tak před sebou velmi nepříjemné morální a politické dilema: čím více lidských životů chceme zachránit před smrtí na novou nemoc, tím přísnější musí být prevence, a tedy tím hlubší bude krize, do které ekonomiku touto prevencí zatlačíme.
Podobných nepříjemných dilemat, byť v menším měřítku, ale řešíme běžně spousty. Čím více lidských životů chceme zachránit před smrtí na silnicích, tím nižší musejí být rychlostní limity na silnicích, a tedy tím později dorazí lidé a zboží tam, kde na ně čekají obchodní partneři a zákazníci. Nebo: čím více lidských životů chceme zachránit před smrtí na rakovinu, tím víc peněz musíme investovat do léčby této nemoci, a tedy tím méně peněz můžeme věnovat na budování dálnic nebo odměňování učitelů.
Tato dilemata bohužel nemají žádné správné, racionální řešení. Každý z nás si představuje řešení trochu jinak. Postup, který se v praxi nakonec prosadí, by měl být „demokratickou směsí“těchto našich představ; směsí, kterou mají za úkol namíchat naši volení zástupci. Doufejme, že míchají moudře.