Stát nahradí jen část škod
Stát ze zákona zodpovídá lidem i firmám za škodu, kterou jim svými nouzovými opatřeními způsobí. Podle občanského zákoníku se tím sice rozumí i ušlý zisk, v praxi to ale nejspíš bude složitější.
Současná situace v České republice zasáhla snad každého. Těžko hodnotit, zda kroky vlády vedoucí k ochraně našeho zdraví jsou, či nejsou přiměřené. Faktem ale zůstává, že obavy z jejich ekonomických dopadů už dnes má snad každý podnikatel, ať už živnostník, nebo majitel větší firmy.
Při vyhlášení „stopky“na pořádání akcí a sdružování osob a během postupného zavírání podniků se začaly rodit otázky, na jak dlouho se tím život v Česku zastaví. Jestli se lidé vlastně ještě budou moci vrátit do vlastního byznysu a jaké škody s tím vším spojené ponesou.
S pandemií zákonodárci nepočítali
Velkým tématem se ve společnosti stala škoda a otázky, jestli (a jak) ji bude stát kompenzovat. Současný stav podchycuje krizový zákon. Ten v paragrafu 36 říká, že stát nahradí škodu, která lidem a firmám vznikla v souvislosti s krizovými opatřeními v době nouzového stavu. Právě tady ale začíná právně i eticky „vyšší dívčí“.
Pokud se totiž podíváme do důvodové zprávy ke krizovému zákonu a na celkové vyznění jeho paragrafu 36, vypadá to, že zákonodárci v době tvorby tohoto předpisu měli příliš malou představivost a vycházeli z povodňových zkušeností. Zákon tak byl ušit s představou „menších“, lokálních škod hlavně na věcném majetku. Jeho autorům se zřejmě ani nesnilo o situaci, která teď zasáhla celý svět.
Zákonné ustanovení je však přesto na světě a v poměrně jasném znění. Pokud jej budeme vykládat přísně formalisticky a použijeme takzvaný gramatický výklad, znamenalo by to, že stát ze své kapsy odškodní všechny postižené podniky, živnostníky i lidi. Škodou se přitom podle občanského zákoníku rozumí i ušlý zisk. O ten nyní přicházejí podniky a živnostníci, kteří svou firmu zavřeli bez možnosti odložit úhradu provozních nákladů. Zůstat na nulových příjmech je pro ně likvidační.
Kde je zdravá míra pro náhradu škody?
Už nyní je asi všem jasné, že hradit celé republice ztráty a ušlé zisky je prakticky nemožné. Ozývají se i argumenty „vždyť stát jsme my, jde to zase z našich kapes“.
V této situaci víc než kdy jindy bude zapotřebí, aby se vláda i soudy zabývaly nejen formálním výkladem paragrafu 36 krizového zákona, ale také jeho účelovým výkladem. A hlavně aby do svých úvah promítly notnou dávky etiky a spravedlnosti.
Někteří právníci přitom v současné době zakládají weby, kde se slibuje modré z nebe, včetně možnosti náhrad ušlých zisků. K těmto portálům je třeba přistupovat obezřetně a kriticky. Zákon je sice na stole, ale už v tuto chvíli je jasné, že pro danou situaci není napsán přiléhavě. Nebylo by žádné velké překvapení, kdyby se současná právní úprava z důvodů, jež právě nastaly, nakonec i novelizovala.
Všem podnikatelům a obecně poškozeným lze v tuto chvíli doporučit evidovat své škody, snažit se je minimalizovat a dávat dohromady storna, smlouvy, objednávky, z nichž bude možné vyčíst, jaké škody jim fakticky věcně vznikly (typicky vyhozené potraviny v restauracích, propadlé letenky, nevyužité ubytování…). Je totiž velká šance, že tyto „faktické“škody stát uhradí.
Ohledně ušlého zisku už je ale situace nelehká. Stejně tak i ohledně provozních nákladů, které přišly vniveč. Zde je ve hře už příliš mnoho proměnných (Bude nová úprava? Jaký typ výkladu použije vláda? Jaký typ výkladu budou aplikovat soudy?) a konečný výsledek je zkrátka nejistý. Je to jako věštit z křišťálové koule.
Dnes platí, že nárok na náhradu škody bude třeba uplatnit u orgánu, který opatření vydal. V tuto chvíli je to Úřad vlády, a to do šesti měsíců od opatření, které vás poškodilo.
Nárok na náhradu škody bude třeba uplatnit u orgánu, který opatření vydal, tedy u Úřadu vlády, a to do šesti měsíců od opatření, které lidi nebo firmy poškodilo
Vláda zatím mlčí
Teď je ovšem třeba počkat na vládu. Je to právě ona, kdo by se měl k situaci a nešťastnému znění paragrafu 36 krizového zákona nějak postavit a dát společnosti alespoň základní představu o tom, jak stát k odškodňování přistoupí. Mlčení určitě není na místě.
Situaci by navíc jistě pomohlo, kdyby se do této debaty zapojili soudci a tuto hutnou právní nejistotu trochu projasnili alespoň náznakem, jak by se na věc nejspíše dívali.