Bez záchranných brzd

Stav, jako je ten současný nouzový, umělce ve svobodném povolání dostává na kolena

Karel Teige kdysi řekl, že umění je to, co každý neumí, protože kdyby to každý uměl, nebylo by to žádné umění. Před námi je teď mnoho neznámých, ale aniž by byly spočítané škody a odhadnuty možnosti nápravy, už teď zaznívá, že to všechno odnese kultura a umění, protože ty mohou počkat. Tedy ten obor lidské činnosti, který, jak vidno, je výlučný a není každému dáno, aby jej provozoval. Právě proto, že není všem dáno, mnohé dráždí a omezenci posílají umělce k lopatě.

Deprimující je, že hlášení o skonu kultury, protože budou důležitější priority, je slyšet i z vlastních řad, ale tomuto defétismu se až tak nedivme, kulturní provoz je u nás setrvale podfinancovaný, kdekým otloukaný a systémově nedořešený. Každý ministr kultury dostane do vínku kulturní kauzy, které je třeba hasit, a na to, aby se pustil do systémových, dlouhodobě aplikovatelných změn, nemá čas. Zabývá se tahanicemi o ředitele důležitých institucí, čeká jej boj o peníze pro resort a vysvětlování, že kultura je statek, který není zbytný, ale naopak z něj vyrůstá duchovní rozměr národa.

Právě dostáváme nepěknou lekci z toho, kam vede rozežranost, hon za zvyšováním ekonomického růstu a globalizace. A byznysmeni najednou vůbec nemusí létat na své konference na druhý konec světa, nelítá nikdo, nebe je čisté, příroda se vzpamatuje rychle… Kdyby se z té lekce lidé poučili a dokázali dát správný důraz na to, co nás přesahuje, co je tvůrčí, co přetrvá staletí. Pochybuje snad někdo o tom, že je to Michelangelova Sixtinská kaple? Asi sotva. Ale i dnes vznikají taková díla, vznikají totiž v každé době, která je zanechá svým potomkům jako důkaz duchovního rozvoje, cesty, která nikdy nekončí.

Bez podpory hodnota nevznikne Nezávislé umění je často nositelem progresu, což neznamená, že institucionalizovaná forma mu brání, ale řekněme, že má jinou dynamiku. Před třiceti lety jsme se zbavili nesvobody, ale nepodařilo se rozmetat zabetonovaný systém kulturního provozu, takže mladým umělcům nezbylo než se zařídit po svém. Zakládat soubory, hledat pro ně nedivadelní prostory, stejně tak zakládat nové galerie, zkoušet nové formy vyjádření, konfrontovat se se zahraničím. Všichni byli invenční a za třicet let tito nezávislí přepsali mapy kulturních aktivit. A přesto stále zůstávají znevýhodněni, i když grantový systém funguje. Po těžkých devadesátých letech se daří přesvědčovat stát i města, že bez peněz žádná prvotřídní hodnota nevznikne. Příklad za všechny – operní festival Janáček Brno se díky vydatné podpoře města a pak i státu dostal mezi špičkové evropské akce. Bez peněz by ovšem zůstal na provinční úrovni, i když disponuje ve světě žádaným jménem. A to by teď všechno mělo přijít vniveč?

Vyhlášení nouzového stavu decimuje nejvíc oblast nezávislého umění, protože v něm neexistují sociální pojistky, za třicet let se totiž nepodařilo definovat profesní status umělce a odtud pramení systémové problémy se sociálním, zdravotním a penzijním zajištěním tohoto poměrně vzácného lidského kapitálu. Pořád existuje představa, že duševní a kreativní práce je něco jako flákat se. Zavedli to sice komunisti, ale mezi lidmi má tato představa tuhý život, často tyto řeči vedou ti, kdo jsou už v pátek odpoledne na chalupě.

Daňový systém u nás umělce nezvýhodňuje, prostě nerozlišuje kominíka a zedníka od malíře, skladatele, herce, režiséra… A přitom jsou vysoké umělecké školy v zemi ty nejprestižnější a je těžké se na ně dostat. Studium na jedné z nich stojí stát asi milion korun na hlavu a i to je důvod, proč by se právě stát měl zamyslet nad využitím absolventů, protože alespoň polovina má jistý potenciál ve svém či příbuzném oboru kvalitně působit. Mnozí z nich rezignují a jdou si vydělávat tam, kde nejde ani tak o kreativitu, jako spíš o příjmy, třeba výtvarníci jdou do reklamních agentur a vlastní tvorbu dají k ledu. Věnovat se umění znamená nejenom talent a nápady, ale i silnou vůli, vizi, a kdo je nemá, odpadne. Na uměleckých školách se vedou diskuse, co s nadějnými absolventy, ale učiliště nemají kapacitu se problému věnovat. Takže po letech studia na prestižní škole se mnozí absolventi ocitají ve vzduchoprázdnu a zažívají podivně ambivalentní reflexi společnosti, něco mezi obdivem a opovrhováním.

Představu, že duševní a kreativní práce je něco jako flákat se, zavedli komunisti, ale dodnes má tuhý život

Neopakujme staré chyby

Umělec ve svobodném povolání v Česku musí své příjmy skládat, jinak nepřežije. Musí kombinovat různé činnosti, a když mu vypadnou všechny najednou jako nyní, je na kolenou. Jistěže část rizika musí také nést, ale u nás chybí i ty nejmenší záchranné brzdy. Možná by to nemusel být až tak paternalistický přístup, jaký existuje třeba ve Francii. Ten umožňuje, aby umělci, kteří prokážou, že odpracovali určitý počet dní v oboru, mohli být v době, kdy nemají nabídky, finančně dotováni. Je to systém fungující na vzájemnosti a daňové zatížení nesou příslušní kolegové i stát. Částky nejsou veliké, ale umožňují, aby lidé mohli v oboru zůstat, a o to jde. Neodsunujme umění a kulturu z priorit společnosti, už jsme to dělali na počátku svobodné doby, kdy se tento statek obecně považoval za třešničku na dortu, a ztráty byly velké.