Politika života a smrti

Včervenci 1917, když se připravovalo masové nasazení českých a slovenských legionářů na západní frontě, psal Edvard Beneš T. G. Masarykovi: „Z té naší armády ve Francii sotva co zbude – ti lidé jdou na popravu. A my jsme zodpovědni, doma od nás budou chtít vědět, co jsme za těch 40–60 tisíc lidí politicky dosáhli.“Vývoj v Rusku nakonec znemožnil převoz legionářů na Západ, což řádově snížilo předpokládané ztráty. Za cenu zhruba pět a půl tisíce mrtvých prosadili Masaryk s Benešem vznik samostatného státu.

Proč o těchto věcech psát právě dnes? Protože koronavirová krize vrací do politiky jeden zapomenutý aspekt. Odpovědnost přímo rozhodovat o životě a smrti velkého počtu lidí.

Za posledních třicet let jsme si zvykli na to, že politici slouží obsluze skupinových zájmů a jejich rozhodování má vliv na to, zda budeme žít o trochu lépe, nebo hůře, ale ne, zda budeme žít, nebo budeme mrtví. Jistě, našly by se výjimky: když poslanci rozhodovali třeba o vyslání vojenské mise do Afghánistánu, museli alespoň s minimálními ztrátami počítat. Nebo naopak: když v roce 1997 ministr vnitra Jan Ruml prosadil snížení rychlostního limitu v obcích z 60 na 50 km v hodině, zachránil tím velké množství účastníků dopravních nehod, kteří by náraz ve vyšší rychlosti nepřežili. Tyto příklady jsou však příliš marginální. Teprve v době této krize se vláda dostala do situace, kdy bude nakonec pravděpodobně muset volit mezi dvěma zly, z nichž jedno každé bude znamenat pohromu pro velké množství lidí a v nejkrajnějších důsledcích i jejich smrt. V nejobecnější rovině by se dalo toto dilema vyjádřit otázkou, jak vysoká je cena, kterou jsme jako národ a stát schopni a ochotni zaplatit za život části populace, přičemž není dopředu jasné, o jak velkou část populace jde a zda i ta nejvyšší možná cena ji skutečně zachrání.

Edvard Beneš musel řešit podobné otázky několikrát. V září 1938 se rozhodl, že lidská cena za „čestnou válku“je příliš vysoká, a rozhodl se preferovat životy. Naopak na jaře 1942 nezrušil akci vedoucí k fyzické likvidaci Reinharda Heydricha, přestože byl varován, že atentát povede k nelítostné represi. Smrt tisíců lidí byla kalkulovanou ztrátou k dosažení Benešova hlavního politického cíle, obnovení Československa v předmnichovských hranicích.

Pozoruhodné v této souvislosti je, že zatímco za ústup v roce 1938 je Beneš už více než 80 let pranýřován těmi, kdo díky němu přežili nebo se mohli vůbec narodit, tisíce obětí heydrichiády mu vytýká málokdo. Historická zkušenost tedy říká, že pokud je velké množství lidí obětováno „účelně“, jsme schopni se s tím vyrovnat lépe, než když je národ zachraňován „za každou cenu“.

Dnešní krize přihrála Andreji Babišovi šanci, či spíše povinnost vstoupit do dějin po boku velkých postav minulosti. Jak se o něm bude za padesát let psát, to ukážou příští týdny a měsíce.

Zatímco za ústup v roce 1938 je Beneš pranýřován, tisíce obětí heydrichiády mu vytýká málokdo. Zkušenost říká, že pokud je velké množství lidí obětováno „účelně“, jsme schopni se s tím vyrovnat lépe, než když je národ zachraňován „za každou cenu“.