Posel špatné zprávy

Jako středoškolák jsem se začetl do románů Henryka Sienkiewicze, především do jeho trilogie Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wołodyjowski. Z jejího prvního dílu mi utkvěla scéna, v níž tatarský vojevůdce Tuhaj bej trestal posly špatné zprávy. Vytrhal jim vousy.

Známí básníci se vyhýbali situacím, které z nich podobné posly mohly učinit: neradi hodnotili neúspěšné básnické pokusy začátečníků. František Hrubín se zarazil, když jsem mu pověděl, že jsem verše autora, jejž Hostu do domu předal k posouzení, vrátil s krátkým negativním vyjádřením. Byl jsem nepřímo pokárán za nepochopení: „O jé, ten chlapec bydlí u nás v domě.“

Jen Oldřich Mikulášek, pokud vím, odpovídal adeptům a adeptkám poezie bezstarostně: „Milá slečno, to zavinil jen máj. Buďte šťastna.“

Devatenáctiletá okouzlující studentka školy uměleckých řemesel přinesla do redakce svazeček básní a doprovodila je podmínkou, aby si je přečetl pouze pan Skácel. Pro odpověď docházela každé tři až čtyři týdny. Marně. Po páté návštěvě mi to bylo trapné. Jako elév o pouhé tři roky starší jsem jí vysvětlil, že básník její texty četl, ale neuznal za hodné otištění. Víc ať neočekává. Stal jsem se poslem špatné zprávy iniciativně a dostalo se mi zasloužené odplaty. Dívka vysedávala v Klubu umělců a vyprávěla četným obdivovatelům o tom, jaká žába na prameni sedí v brněnském literárním měsíčníku: nepouští příspěvky ke kvalifikované autoritě a sama ji supluje, protože závidí nadaným. Škodí jim stejně jako špatný malíř v jedné Gogolově povídce, který kupoval obrazy mladých tvůrců a doma je ničil.

Bylo psáno: Líp je v mylné naději zde sníti, než strašlivou poznati jistotu. Že by měl Karel Jaromír Erben pravdu?