V čem je krize unikátní
Čím odvážnější a kreativnější bude pomoc byznysu, tím rychlejší bude návrat k normálu
Nastupující ekonomická krize způsobená pandemií je v mnoha ohledech naprosto unikátní. Všimněme si například toho, že máme ve většině podstatných věcí na jedné lodi odbory, velké zaměstnavatele, všechny ty svazy průmyslu či obchodu, hospodářské komory, menší firmy i živnostníky.
Všichni ve všech postižených zemích žádají jednoznačnou, razantní a rozhodnou akci vlád a centrálních bank: garantované úvěry, bezúročné úvěry, dotace, náhrady, injekce, stimuly. Čím budou vlády rozhodnější, akčnější a odvážnější, tím větší je naděje i pravděpodobnost, že po naprosto bezprecedentním propadu se zase rychle vrátí ekonomický růst, že tvar křivky vývoje HDP bude mít když ne tvar písmena V, tak alespoň tvar písmena U.
V televizi bylo možné zaznamenat, jak si v tomto ohledu notuje třeba europoslanec za ODS Alexandr Vondra, tedy člověk hlásící se ke konzervatismu a k pravici, s šéfem odborů Josefem Středulou, tedy s člověkem, který se za normálních okolností hlásí k levicovým receptům.
Máme tu zkrátka jednotnou frontu žádající okamžitou a masivní akci a proti nim hrozbu, že se vše zkomplikuje, protáhne, zbyrokratizuje, resp. narazí na úzká hrdla systému sevřeného houští váhavosti, opatrnosti, předpisů a byrokratických překážek. Platí to všude na světě, v tomto ohledu nic u nás moc unikátního.
Viník se nehledá
Specifikem také je, že ani levice, ani pravice nehledá viníky toho, co se v ekonomice stalo a hlavně teprve stane. Po finanční krizi roku 2008 lidé smýšlející spíše levicově vinili hamižné bankéře, deregulaci finančnictví a nezřízenou konkurenci. Zabednění ideologové na pravici (neplatí to pro normální pravicové voliče) dodnes finanční kolaps roku 2008 svádí na státní a přemrštěnou podporu hypotečního bydlení v anglosaském světě apod. a na přílišnou regulaci a zavádění nárokové kultury na trhu s bydlením apod.
Oba ideologické tábory ve skutečnosti pomíjejí tři podstatné faktory, které se ale špatně ideologicky prodávají. Pýchu vědců, kteří tvrdili, že dokážou přenést riziko od amatérů k odborníkům, všeobecnou touhu po utopickém světě bez rizika a také skutečnost, že v bankách se obchodovalo s finančními produkty, kterým manažeři vůbec nerozuměli.
V případě velké hospodářské krize třicátých let zase zapálené ideology rozděloval nikoli její počátek, ale spíše její průběh. A interpretace klíčových okamžiků historie rozděluje dodnes. Levice dodnes adoruje amerického prezidenta Roosevelta (FDR) za to, že se s krizí vypořádal skrze New Deal a sociální program tzv. velké vlády. Pravice zase tvrdí, že krize trvala ve třicátých letech tak dlouho právě proto, že FDR nenechal ekonomiku napospas ozdravnému působení tržních sil.
Okrajovou výjimku v naší aktuální situaci tvoří jako obvykle libertariáni. Mnozí z nich i dnes říkají, že i v současné situaci by bylo lepší nechat působit pouze tržní síly. Kdyby se prý vláda do toho nepletla, každý nájemce odpustí nájemníkovi nájemné, protože nájemníka bude sám potřebovat a jiného nenajde. A všem ráda počká tržně se chovající banka, která taky potřebuje, aby od ní klienti neodešli. Jenže tento jednoduchý do sebe zapadající systém v realitě nefunguje. Realita je mnohem komplexnější, řetězce dodavatelů a odběratelů mnohem propojenější. Stačí jedna platební či výrobní neschopnost v řetězci a vše se zasekne.
Je tu jednotná fronta žádající okamžitou a masivní akci a proti ní hrozba, že se vše zkomplikuje, protáhne, zbyrokratizuje
Největší riziko
Nastupující ekonomická krize, jejíž plnou sílu teprve začneme pociťovat, je unikátní v jednom další ohledu. Odvětví služeb je zastaveno administrativně, z rozhodnutí vlád (i když nemohly jinak), a z právního pohledu by tedy bylo logické, aby zde vláda kompenzovala ztráty v plné výši, protože se nařízením a rozkazem zastavila nabídka i poptávka. Pokud by se ale vše kompenzovalo plně, bylo by pak logické zakázat v nouzovém režimu bankroty i propouštění.
Ekonomicky samozřejmě vlády narážejí na strop svých finančních možností. Kdyby ale do hry vstoupily razantněji centrální banky, dalo by se uvažovat daleko velkoryseji. Platí, že čím odvážnější a razantnější a kreativnější pomoc, tím rychlejší a razantnější bude návrat k oživení a normálu.
V ostatních sektorech ekonomiky je to složitější. Některé firmy fungují, jiné ne, někde zavření provozů vyžadují odbory, jinde nikoli. Stavebnictví například jede stále na plné obrátky, což bude asi pokračovat, pokud (a dokud) investorům nevyschnou zdroje.
Schválená státní pomoc ekonomice v Německu činí i s garancemi 30 procent HDP, v Česku je to i s garancemi 20 procent HDP, což je zatím docela adekvátní, protože část naší pomoci (jsme menší otevřená ekonomika) se rozpustí v dovozech a naopak část německé pomoci se přelije k nám. I kdybychom si počínali skvěle či ideálně, je ale vůbec největším rizikem rozpad synchronicity jednotného trhu EU: jedna země už otevře hranice, druhá je nechá dlouho zavřené. Jedna země už začne vyrábět, druhá bude pokračovat dlouhé měsíce v karanténě. A pokud by se stalo, že krizi nezvládne Amerika, jdeme pak úplně pod vodu všichni. Držme Donaldu Trumpovi palce, i když ho třeba nemusíme.