Na označení záleží
Od dob národního obrození bývali herci nositeli ušlechtilého jazyka. Taková je alespoň tradice, která se odvolává na Josefa Kajetána Tyla, Jindřicha Mošnu, Růženu Naskovou, Radovana Lukavského… a samozřejmě dlouhou řadu dalších, kteří vládli skvělou češtinou ve svých rolích i mimo ně.
Mám trochu obavu, že tahle tradice se nám vytrácí. Nejde samozřejmě o to, že jazykový projev současných herců se liší od dob Prozatímního divadla: dnešní čeština nás všech je prostě jiná, a když všech, tak samozřejmě i dramatických umělců. Trápí mne jiné věci. Zaprvé nedbalá výslovnost. Tu ale komentovat nechci, protože to již udělala v Posledním slově z 18. února Radka Kvačková. A zadruhé, kteréžto druhé se týká zejména oblasti civilního života, nedbalé vyjadřování. Nejde mi teď o obsah, to je samozřejmě každého věc, co si myslí a říká, ale o formu. Zcela konkrétně, udivuje mne, že se mnohé české herecké celebrity v rozhovorech – ať už v televizi či rozhlase, nebo v psané podobě v novinách a časopisech – nevyjadřují spisovnou češtinou. Vždy jsem si ale myslel, že jde o snahu nenápadně naznačit vlastní výjimečnost, odlišit se od davu, prostě manýru.
Jenže teď mám důvod se domnívat, že je to – alespoň v některých případech – horší: že jde o ztrátu citu pro jazykové nuance. Protože ať se snažím sebevíc, nedaří se mi najít jiné vysvětlení pro to, že Jiří Mádl svou iniciativu pomoci starším a starým spoluobčanům – ve své podstatě nepochybně záslužnou a chvályhodnou – opatřil názvem, který je právě pro ně urážlivý. Když jsem jej poprvé slyšel, znejistěl jsem, zda mi neuniklo něco podstatného z vývoje jazyka u mladší generace. Nebyl by to první případ, kdy tvar slova a jeho základní význam sice zůstávají konstantní, avšak jeho stylové zabarvení se v čase mění. Například výraz „sranda“byl před 100 lety zcela nepřijatelný, leč dnes jeho sepětí s vulgárním základovým slovesem prakticky nikdo nevnímá. Příklad opačného směru vývoje najdeme třeba u Antonína Jana Jungmanna, bratra známějšího Josefa Jungmanna a hlavně zakladatele českého porodnictví, jenž ve svých odborných spisech používal slovo „prdel“jako neutrální anatomický termín (a to i v přeneseném smyslu, např. popi- suje vývoj embrya slovy „W dru- hém měsýcy … zárodek na tlustém koncy, neboli tak nazwané prdeli weycete, se zatmjwá“). Udělal jsem si proto bleskový telefonický průzkum, jenž mi i přes svou naprostou nereprezentativnost naznačil, že ani ta nejmladší generace nepoužívá slovní spojení jako „můj dědek bydlí na Proseku“či „o prázdninách pojedu za bábou“. Stejné jazykové chování jsem si potvrdil ve standardních jazykovědných zdrojích.
Takže za sebe mohu říci, že kdybych byl v příslušném věku, potřeboval pomoc a ta by přicházela pod heslem „Zachraň dědka“, udělal bych všechno, abych se bez ní přece jen obešel.
KAREL OLIVA