Vítězové a poražení černé smrti
Evropou se morová černá smrt nejničivěji prohnala v období 1347 až 1352, aby se pak ještě několikrát vrátila v letech 1360, 1374, 1389, 1665 či 1720. Odhadem až desítky milionů mrtvých ji v poměru k celkovému počtu obyvatel zařazují mezi jednu z nejhorších demografických katastrof v evropských dějinách. Vyvolala řadu krátkodobých šokových změn, měla ale i dlouhodobý dopad na společnost, její mentalitu i ekonomiku. Někde byl mor primárním hybatelem změn, jindy jen urychlovačem nebo naopak zpomalovačem již probíhajících procesů. Záleželo také na míře postižení – některé oblasti Evropy, především na západě, byly zle zdecimovány, jiné zůstaly relativně ušetřeny.
Bezmoc i strach tváří v tvář všudypřítomné a nelítostné nemoci měnily kulturně-společenské vzorce a aktivovaly temné stránky lidské psychiky. Jak podotýká historik Samuel Cohn, mor vyvolával psychické trauma, jež si lidé vybíjeli v násilí proti menšinám v zoufalé snaze najít viníky zkázy. Francie, německy mluvící země, Španělsko i České království byly svědky řady násilných pogromů proti Židům, kteří byli obviňováni ze záměrného šíření nemoci a trávení studní a potravin.
Mor také naleptával rodinnou soudržnost. Ty, kdo nebyli nakaženi, strach z nákazy a smrti ochromil někdy natolik, že opouštěli své nejbližší a nechávali je svému osudu, aby v utrpení a samotě čekali na smrt. Další reakcí byla horizontální mobilita. Lidé instinktivně utíkali z promořených měst na venkov v přesvědčení, že jsou zde pro šíření moru méně příznivé podmínky, včetně menší hustoty a zdravějšího vzduchu.
Smrti neujde nikdo
Podle historika Toma Jamese byla „první linií obrany“středověkého člověka intenzivnější víra. Lidé se vroucněji obraceli k Bohu v očekávání smrti a posledního soudu. Nevěděli, kdy epidemie skončí, a nebylo od věci předpokládat, že smrti nakonec neujde nikdo. Někdo se kál až na hranici flagelanství, jiný si naopak chtěl podle hesla carpe diem užít, což někde vedlo spolu se slábnoucím dozorem církve k uvolnění morálních a sexuálních pravidel. Podle historika Ola Jörgena Benedictowa se dočasně „zastavila“renesance jako myšlenkově-kulturní proces, aby se obnovila až kolem 50. let 15. století. Umělci v morovém stínu směrovali svoji duchovní sílu a energii spíše než na oslavu krásy a života na tzv. ars moriendi, umění smrti, spásy a věčného života.
Víra v Boha se více individualizovala. Smrt demokraticky „sklízela“mezi rolníky i biskupy, což výrazně narušilo církevní strukturu i její moc. Věřící mnohde zůstali na „spojení“s Bohem sami. Oslabením zprostředkující role kněží se tak podle některých historiků otevírá cesta k evropské reformaci. Autorita církve jako garanta spásy poklesla, a jak podotýká James, za svoji spásu věřící ručil stále více jen svým zbožným životem. Zemřelé kněze nahrazovali noví klerici, jimž ale trvalo dlouho, než se zaučili. Jejich farníci si pak na ně nezřídka stěžovali, že jsou nevzdělaní a vzhledem k obecnému nedostatku lidí na „církevním trhu“žádají stále větší poplatky. A někdy ze své služby prostě zběhli. Morální úpadek církve byl pak zdrojem prereformační společenské kritiky.
Boom sňatkového trhu
Jak ale dodává historik Mark Ormrod, lidé středověku byli na katastrofy a přírodní neštěstí, nad nimiž neměli a nemohli mít kontrolu, více zvyklí než my. Brali je jako danost, o níž nemá cenu příliš přemýšlet, a pokud přežili, dokázali se rychle postavit na vlastní nohy a začít nový život. V éře postmorové tak zažíval boom například sňatkový trh – mnoho lidí ztratilo své partnery a hledalo nové. Jako každá zásadní katastrofa měla své poražené i vítěze.
Z dramatického populačního poklesu vytěžili krátkodobě více obyčejní, manuálně pracující lidé. Když epidemie ustoupila, měli například k dispozici více kvalitnější a nutričně bohatší potravy jako maso a mléko. Společnost se obrátila „hlavou vzhůru“. Rolníci se stali „nedostatkovým zbožím“, mohli si vybírat své pány a žádat více za své služby i produkty. Vládnoucí elity někde reagovaly represivně ve snaze udržet status quo. Například v roce 1349 vydali v Anglii nařízení o zmrazení mezd a odměn na předmorovou úroveň, aby tak zabránili rolníkům a řemeslníkům žádat si vyšší mzdy. Nájmy přesto padaly, půda zůstávala neobdělána a příjmy vlastníků půdy dále klesaly.
Někteří historici hovoří o období 1350 až 1500 jako o „zlaté době“pro ženy. Vzhledem k dramatickému poklesu pracovní síly ženám prostě někdy nezbývalo nic jiného, než se místo zemřelých otců, manželů či bratrů ujmout řemesla nebo se vrhnout na obchod, což by bylo za normálních okolností nemyslitelné. Jak podotýká historička Caroline Barronová, po epidemii se v londýnských archivech objevují ve zvýšené míře záznamy o ženách, které se vyučily řemeslu nebo provozovaly obchod. Společnost ovšem zůstávala striktně patriarchální a kromě dočasné ekonomické emancipace nenabídla jinak ekonomicky samostatným ženám podíl na politických rozhodnutích. Jakmile se z morové rány vzpamatovala, rychle ukončila i tento shůry vynucený emancipační experiment a ženám opět vykázala prostor mezi „kostelem, kuchyní a dětmi“.
Danost, o níž nemá cenu příliš přemýšlet. I tak byla středověkou populací reflektována epidemie moru, která postihla Evropu v polovině 14. století.
Zabiják feudalismu
Mor 14. století bývá označován za „zabijáka feudalismu“jako společensko-ekonomického systému závazků osobní i pracovní povahy od rolníka či nájemce směrem k pánovi. Podle Marka Ormroda ovšem na důsledky černé smrti reagovaly elity jinak v západní a jinak ve východní Evropě.
Na západě nedostatek lidí a z toho plynoucí rostoucí ekonomická vyjednávací síla rolníků a pracujících obecně vedla k tomu, že feudální páni nebyli schopni vynucovat si svoje tradiční práva. Chtě nechtě museli respektovat pravidla nabídky a poptávky a „volného trhu“, na němž dočasně tahali za kratší konec. Nevolnictví či „tuhé člověčenství“jako systém, v němž byl rolník i se svou rodinou připoután k danému místu a musel svému pánovi bezplatně poskytovat řadu úsluh, ztratil své opodstatnění. Ve východní Evropě ovšem páni zareagovali – protože mohli – opačně. Vazbu rolníků ještě utužili a donutili je k větším závazkům a povinnostem, což podle Ormroda výrazně ovlivnilo regionální ekonomický vývoj na několik staletí.
Jedním ze střednědobých důsledků moru byl nárůst plochy půdy, kterou nikdo neobdělával. Někde se opuštěná pole zcelila a proměnila v pastviny. Právník a kancléř krále Jindřicha VIII. sir Thomas Moore si na přelomu 15. a 16. století všiml, že celý anglický venkov jako by byl doslova přecpán ovcemi. Jinde si ovšem půdu vzal zpět les. Jedna z nepotvrzených hypotéz dokonce zní, že dramatický nárůst neobdělávané půdy a následná reforestace, tedy znovuzalesnění Evropy miliony nových stromů, vedly ke zvýšené absorpci oxidu uhličitého z atmosféry, a tím i od přibližně 16. století k výraznému ochlazení klimatu v rámci tzv. malé doby ledové.
Věřící mnohde zůstali na „spojení“s Bohem sami. Oslabením zprostředkující role kněží se tak podle některých historiků otevírá cesta k evropské reformaci.