Sedm lekcí z globální krize

Konec boje s pandemií koronaviru je zatím v nedohlednu, přesto můžeme vyčíst několik poučení, co bude dál

ijeme ve zvláštní době. Nevíme, kdy skončí pandemie způsobená nemocí Covid-19, nevíme, jak skončí, a o jejích dlouhodobých politických a ekonomických dopadech se můžeme jen dohadovat.

Dějepisci mají jasno – epidemie jsou události, nikoli trendy. Jak to formuloval historik medicíny Charles Rosenberg: „Epidemie započnou v konkrétním okamžiku, vejdou na jeviště omezené prostorem a časem, řídí se objevnou zápletkou se stupňujícím se napětím, přecházejí v krizi individuálního a kolektivního charakteru a pak směřují k uzavření.“

Rosenberg rovněž tvrdí, že epidemie vyvíjejí tlak na společnosti, v nichž udeří. Tento tlak zvýrazní latentní struktury, jež by jinak nemusely být zřetelné. Právě proto jsou epidemie sondou pro společenskou analýzu. Odhalují, na čem obyvatelstvu skutečně záleží a čeho si doopravdy cení. Každá známá epidemie byla zarámována a vysvětlována nikoli jen jako krize zdravotnictví, ale i jako morální krize. Vina za její vznik a šíření se připisovala jistým společenským skupinám. Toto drama se nyní odehrává s Covid-19: nejdřív v Číně, později dojde na mnohé země světa.

Co už můžeme pozorovat

Na jakékoli závěry ohledně trvalých dopadů velké globální krize, která právě začala, je příliš brzy, zde však předkládám prvních sedm ponaučení, které je možné vysledovat už nyní.

Zaprvé: pandemie se postará o návrat silného státu. Po kolapsu banky Lehman Brothers v roce 2008 mnoho pozorovatelů soudilo, že nedůvěra v trhy, zrozená v krizi, povede k větší víře ve stát. Na téhle myšlence není nic nového, už v roce 1929 se po propuknutí velké hospodářské krize lidé dožadovali silných státních zásahů, které vyváží selhání trhu. V 70. letech dvacátého století tomu bylo naopak: lidé byli zklamaní vládními intervencemi, takže opět začali věřit v trh. Paradox velké recese roku 2008 spočívá v tom, že nedůvěra v trh nevedla k poptávce po větších státních zásazích.

Nyní se díky koronaviru stát s velkou slávou vrátí. Lidé svěřili kolektivní obranu proti Covid-19 do rukou státu a spoléhají i na to, že stát zachrání potápějící se ekonomiku. Efektivita vlád se nyní měří jejich schopností přimět lidi, aby změnili své každodenní chování. V kontextu krize je nečinnost lidí tou nejviditelnější činností.

Zadruhé: koronavirus je další ukázkou mystiky hranic a napomůže opětovnému uplatnění role národního státu v Evropské unii. Lze to vidět na uzavření mnoha hranic mezi zeměmi – a na tom, že každá vláda v Evropě se soustředí na své vlastní občany. Za normálních okolností by členské státy nerozlišovaly mezi národností pacientů ve svém zdravotnickém systému, ale v této krizi nejspíš upřednostní vlastní občany před ostatními (nemyslím tím imigranty z jiných regionů, ale Evropany s pasy EU).

Koronavirus tak posílí nacionalismus, byť ne etnického, ale teritoriálního typu. Z televizních zpráv a vládních oznámení lze vysledovat, že krajané vracející se z oblastí zamořených koronavirem nejsou vítaní, tak jako nejsou vítaní cizinci.

V zájmu přežití vláda požádá občany, aby vztyčili zdi nejen mezi státy, ale i mezi jednotlivce, protože nejsnáz se mohou nakazit od lidí, s nimiž se setkávají nejčastěji. Největší nebezpečí nehrozí od cizích, ale od našich nejbližších.

Třetí ponaučení z koronaviru se týká důvěry v názory odborníků. Po finanční krizi z roku 2008 a uprchlické krizi v roce 2015 se objevila velká vlna lidové nespokojenosti s experty. „Expertům nevěříme,“skandovali vítězní populisté. Ale ve stávající krizi se víra v odbornost vrátila. Když je v sázce jejich život, většina lidí ještě ráda uvěří expertům a dá na vědu. Již teď je vidět vzrůstající legitimita, kterou to propůjčilo profesionálům vedoucím boj proti viru. Stát zažívá comeback i proto, že se obnovila důvěra v experty.

Jen do toho! Panikařte!

Čtvrtá lekce je otevřená interpretaci, přesto však velmi důležitá. Koronavirus totiž bohužel může zvýšit přitažlivost autoritářského využití velkých dat, jak to praktikuje čínská vláda. Můžeme čínským vůdcům vyčítat nedostatečnou transparentnost, která je v prosinci 2019 zpomalila při zákrocích proti šíření viru, přesto efektivita jejich reakce a schopnost regulovat pohyb a chování lidí byla působivá.

A ve stávající krizi občané ustavičně porovnávají reakce a efektivitu svých vlád s ostatními vládami. Proto by nás nemělo překvapit, pokud se den po skončení krize ukáže, že Čína je vítěz a Spojené státy poražený. Krize navíc vyhrotí americko-čínskou konfrontaci: americká média nepokrytě obviňují Peking z šíření koronaviru, zatímco Čína využívá neschopnost západních demokracií efektivně se vypořádat s touto hrozbou k propagaci nadřazenosti svého modelu.

Pátá lekce se týká krizového managementu. Při řešení ekonomických krizí, uprchlické krize a teroristických útoků si vlády uvědomily, že jejich nejhorším nepřítelem je panika. Kdyby se několik měsíců po teroristickém útoku začali lidé chovat jinak a přestali vycházet ze svých domovů, teroristé by částečně dosáhli svého cíle. Totéž platilo v roce 2008: změna chování často zvýšila náklady finanční krize.

Proto si v počátečním stadiu krize způsobené koronavirem vůdci a občané opakovali, že musí „zůstat v klidu“, „dál žít“, „ignorovat riziko“a „nepřehánět“. Nyní musí vlády svým občanům říci, aby se začali chovat jinak a zůstali doma. A úspěch vlád přitom závisí na tom, zda dokážou vyděsit lidi natolik, aby se zachovali podle pokynů. „Nepanikařte“je pro koronavirovou krizi špatné poselství. Pro zvládnutí pandemie by lidé měli zpanikařit – a měli by drasticky změnit způsob svého života. Zatímco motorem všech předchozích krizí 21. století (11. září, velké recese i uprchlické krize) byla úzkost, tuhle pohání čirý strach. Lidé se obávají infekce, obávají se o své životy i životy svých blízkých. Ale jak dlouho mohou lidé zůstat doma?

Vlády si nakonec budou muset vybrat mezi zadržováním pandemie za cenu zkázy ekonomiky, nebo se budou muset smířit s vysokými počty lidských obětí položených na oltář hospodářství.

Koronavirus bohužel zvýší přitažlivost autoritářského využití velkých dat, jak to praktikuje Čína. Její schopnost regulovat pohyb a chování lidí byla působivá.