Co zbude ze světa po koronaviru?

Člověk, který se měl stát pacientem nula pro epidemii ve Spojených státech, udělal všechno správně. 19. ledna se dostavil na pohotovost na severním předměstí amerického Seattlu s tím, že krátce po návratu z návštěvy rodiny ve Wu-chanu začal mít kašel a mírně zvýšenou teplotu. Tento 35letý muž si všiml výzvy centra epidemiologické kontroly CDC, která upozorňovala na nebezpečí, a rozhodl se nechat se vyšetřit. Na pohotovosti mu odebrali krev a vzorek poslali nočním letem do centra CDC v Atlantě.

Výsledek vyšetření se vrátil hned druhý den odpoledne, již večer byl pacient na lůžku se vší ochranou pro případ biologického nebezpečí. Úředníci zjistili více než 60 lidí, se kterými byl v kontaktu, ale žádný z nich neměl ani pozitivní test, ani klinické příznaky. Jak se ale později ukázalo, všechna tato detektivní práce nestačila k tomu, aby zastavila virus, který se pohyboval rychleji, než by jej světové snažení mohlo zdržet.

Když se totiž pacient nula 15. ledna vracel z mezinárodního letiště Seattle-Tacoma, jel do města hromadnou dopravou. Tou dobou bylo ve Wu-chanu 41 pacientů s potvrzenou diagnózou koronaviru, avšak čínští představitelé tvrdili, že mezilidský přenos viru je málo pravděpodobný. Úřad CDC upozornil Američany, kteří ve Wu-chanu byli a necítili se dobře, aby vyhledali lékařskou pomoc. 17. ledna začaly kontroly cestujících na letištích v New Yorku, Los Angeles a San Francisku, dva dny poté se náš pacient nula objevil na pohotovosti. Bylo už pozdě. V den vzniku tohoto textu je na světě kolem půl milionu nakažených a přes 20 tisíc mrtvých.

Jak se k tomu všemu postavit? Nemoc zasáhla prakticky všechny země v různé míře nepřipravenosti. I Spojené státy, které již měly zkušenosti s nezvládnutou epidemií prasečí chřipky v roce 2009 a eboly 2014, připravovaly, zkoušely a trénovaly scénáře rozsáhlé epidemie. Cvičení s názvem „nákaza crimson“v roce 2019 skončilo fiaskem.

Ještě jsme ani neskončili s pandemií, a všude po světě je spousta článků o tom, co kdo kdy dělal špatně nebo nedostatečně. Zkusme se však podívat na věc z jiného úhlu: proč se staly věci, které jsme ovlivnit nemohli, a co bude dál.

Je svým způsobem osvěžující vědět, že máme jednoznačného nepřítele, virus. Koronavirus nemá žádné facebookové fanoušky ani žádnou pátou kolonu. Proto je zásah virem zcela ojedinělou společenskou situací, která různé kontinenty, státy a zřízení krájí stejným metrem.

Věda o systémech říká, že když se nějaký jev vyvine do tzv. bodu zlomu – třeba globální cestování –, objeví se doposud nevídaný jev. Dostupným mezikontinentálním létáním se lidstvo propojilo tak, že dnes opravdu není problém přenést od člověka k člověku cokoli kolem světa asi za 30 hodin. Ať to je milostné psaní, nebo virus. Tato lehkost globálního přenosu je setrvalá, robustní a trvá už nějakou chvíli. Bylo otázkou času, kdy se zákonitě stane něco nečekaného a obludného. Na druhé straně, díky matematickému modelování víme vcelku jednoznačně, co na virus platí. Opět jsou to prostá čísla, žádné „čaroglyfy“. Dvě strategie se nevylučují, ale doplňují.

První je nejpečlivější stopování nemocných a jejich kontaktů. Ti druzí zůstanou v karanténě, pokud jsou bez příznaků nebo s mírným průběhem. Tímto způsobem se to děje v Singapuru, kde ministerstvo zdravotnictví denně vydává aktualizovanou zprávu o jednotlivých pacientech, označených pořadovým číslem s tím, jak jejich nákaza vzájemně souvisí. Každý si může přečíst, zda v danou chvíli nebyl na inkriminovaném místě, a podle toho se chovat: zůstat v dobrovolné karanténě, informovat úřady o sobě, svém stavu, pobytu atd. Na konci dokumentu je seznam potvrzených případů s pořadovým číslem, informací o věku, pohlaví, ve které nemocnici byl diagnostikován, zda je občanem Singapuru, či cizincem, zda a odkud cestoval a nakonec, je-li známo jeho potkání s jiným pacientem, pořadové číslo tohoto kontaktu.

Druhý způsob je celonárodní „štronzo“. Zastaví se všechno. Kromě energetiky, vody, topení a potravin. Na dva týdny. Za ty dva týdny proběhne inkubační doba, ti, kdo mají onemocnět, onemocní.

Jejich blízké kontakty zůstanou v karanténě a zbytek společnosti se může relativně rychle vrátit k normálnímu životu s tím, že pečlivé sledování dalších případných pacientů s příznaky a karanténa jejich kontaktů fungují dále.

Tyto dva přístupy se uplatňují v jisté kombinaci, ale oba vyžadují vysokou dávku rozhodnosti na straně autorit a disciplíny na straně obyvatel. Sophiina volba politiků se pohybuje mezi ohrožením veřejného zdraví a ohrožením ekonomiky. Rozhodnutí se žádá v řádech dnů, efekt opatření závisí na rychlosti. V situaci, kterou nikdo nezažil, si nevedeme zle. Děsivost exponenciálního růstu je v tom, že nemocných nejen přibývá, ale zvyšuje se i rychlost, s jakou přibývají. I zde vidíme, proč je užitečné matematice alespoň trochu rozumět. Zdaleka ne všechno, co umíme spočítat, si umíme představit.

Tváří v tvář těmto číslům děsí laxnost, s jakou mnohé země západní hemisféry k hrozbě přistupují, přestože mají před očima příklady Itálie a Španělska a učí se matematiku ze stejných knih. Volný přístup autorit se násobí s nezodpovědným chováním občanů typu „máme karanténu, tak si dáme párty“. Skutečnost, že se v Itálii zavřely veřejné parky a zahrady až v den, kdy zaznamenali 800 (!) mrtvých za den, nepotřebuje komentář. Jak údajně pravil Einstein: „Jsou pouze dvě věci nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. Ačkoli tím prvním si nejsem jist.“

Na viry s humory

V našem propojeném světě je však na pováženou, že i když se nám v relativně malé zemi podaří přestát Covid-19 s odřenýma ušima, světová ekonomika je tak propojena dodavatelsko-odběratelsky a finančně, že pokud se naši největší obchodní partneři v Evropě a jinde nezotaví, bude nám to vcelku nanic. Než se jejich velké ekonomiky zmátoří natolik, abychom se mohli opět všichni účastnit této celosvětové hry na peníze, proteče Vltavou pár měsíců vody.

Dobrou zprávou je, že stejné vzájemné propojení lidí kolem glóbu i mezi sousedy, které nás činí zranitelnými, nám na druhé straně pomáhá koronavirus zvládat. Když není kontakt osobní, je elektronický. Mnoho věcí se dá zvládat na dálku. Co se musí stát fyzicky, lze na dálku koordinovat. Taktéž okamžitá dostupnost informací není k zahození.

Další epidemie a možná i pandemie budou určitě následovat. Otázkou je kdy. Jaké mechanismy jejich zvládání jsme se naučili? Mobilizovat a poslat 40 tisíc extra zdravotníků do Wu-chanu a celé provincie, to mimo Čínu dost dobře nejde. Izolaci nemocných, pečlivé stopování kontaktů a karanténu jsme již zmínili u Singapuru. Z nejvíce postižené Itálie se ozývají hlasy, že kolapsu zdravotnictví předejde co možná největší vysunutí péče ven, do komunity. Jak píše doktor Mirco Nacoti v článku z 21. března v americkém magazínu NEJM Catalyst, potřebujeme vyměnit zdravotnictví orientované na pacienta (v nemocnici) za orientované na komunitu. Péči vrátit zpět do terénu. Potřebujeme pandemické plány nikoli pro jednotky intenzivní péče, ale pro celou populaci. Nemocnice samotné se stávají zdrojem nákazy. Domácí návštěvy nemocných se jeví zastaralé jako vytáčecí telefon, přesto se zdá, že právě tohle bude cesta kupředu při péči o méně než kriticky nemocné.

Další, co se jeví směrodatné do budoucna, je vysunutí veškeré lékařské konzultace, která nepotřebuje fyzickou přítomnost, na vzdálené spojení: telemedicína. Otázkou je, co s bezbřehou dostupností péče, která tu momentálně vládne. Jakmile se objevilo nebezpečí, že do ordinací by mohli chodit infekční pacienti, rázem z nich zmizeli lidé, kteří jenom „šli kolem“. Překvapivý rozsah zbytečností, kterými jsou občané schopni zahlcovat zdravotníky, se pozná buď při zavedení poplatku, anebo viru. Stojí také za zmínku, že díky elektronickému receptu a neschopence se nutnost navštívit lékaře snížila. Za pandemie se to hodí. Mimochodem, v Německu kvůli každému z těchto papírků pacienti do ordinací stále chodí a riskují zdraví své i zdravotníků.

Nicméně, ani uprostřed obav, napětí z neznámého, nemoci či očekávaných ekonomických potíží se nezdá, že by lidé přicházeli o smysl pro humor. Pár příkladů:

Kreslený vtip, cestující v letadle a palubní hlášení: „Dobrý den, jsem váš pilot. Dovoluji si vás informovat, že dnes pracuji z domova.“

Introverti pookřáli – nemusí nikoho vidět celé dny.

Islámský stát prý informoval své bojovníky, aby se Evropě vyhýbali, je tam nebezpečná nákaza. (To není vtip.)

Po pár dnech karantény se ukazuje, že některé nejbližší příbuzné bychom viděli radši méně než více, což platí samozřejmě i o dětech, které milujeme.

Důchodci na obou stranách Atlantiku si oblíbili svoje „happy hours“a přáli by si, aby to zůstalo i potom.

A závěrem veselejšího výčtu: jak byla Láska za časů cholery (G. G. Márquez), tak je „sex v čase koronaviru“. Zdravotní odbor newyorské radnice vydal 19. března doporučení, kde se mimo jiné píše: „Vaším nejbezpečnějším sexuálním partnerem jste vy sami. Druhým nejbezpečnějším partnerem je někdo, s kým bydlíte.“V případě zájmu o další (pikantní) podrobnosti je zde jejich twitterový účet @nychealth.

Nevíme, jak dlouho to ještě bude trvat, a všichni doufáme, že snad už moc ne. Přestože pandemie koronaviru ještě zdaleka neskončila, je namístě položit si i otázku, co se stane pak. Protože koronavirus nejspíš poznamená svět více, než si představujeme.

Připravit se na následky

Ale vážněji. Svět už nebude takový, jaký jsme ho znali předtím. Další epidemie jsou otázkou času. Ekonomicky: v malé a se zahraničím tolik propojené zemi, jako je Česko, bude záležet na tom, jak budou fungovat naši největší partneři v Evropě i mimo ni. Světová ekonomika, stejně jako organismus, potřebuje fungovat jako celek. Některé části jsou citlivější, některé robustnější, ale napořád to nepůjde bez žádné. V ekonomice jsou podstatné masy nejzranitelnějších. U nás 39 % Čechů nemá naspořeno na jednorázový výdaj 10 000 Kč, v USA nemá 40 % Američanů našetřeno 400 dolarů. Za pár týdnů bude otázkou likvidita, hotové peníze, které udrží „organismus“s minimálním krevním oběhem. Sanovat to budou státy, dopady na státní rozpočty budou srovnatelné s válkou.

Že se budeme muset uskromnit? Že je konec s „nárokovým“způsobem života? Na jistou dobu určitě. Také na chvíli budeme muset přeladit z módu „v zimě lyže v Itálii, v létě dvakrát letět k moři“. Spíš na Šumavu nebo Mácháč.

Bezpečnostní hrozby? Strategická výroba v Číně? Uvidíme, zda si v systému „téměř všichni mají téměř na všechno“(výrok pro ilustraci s nadsázkou) budeme moci dovolit opět doma vyrábět a prodávat tak, aby to bylo udržitelné. Když jsme u té Číny, ta za cenu nasazení lidí a peněz, které si žádný jiný stát nemůže dovolit, svůj díl pandemie zvládla a již zahřívá svoje zpomalené hospodářství, a to v době, kdy její ekonomičtí konkurenti se svými lokomotivami do zdi ještě nenarazili. A jestli běžnému čtenáři zatím unikaly nebezpečné geopolitické ambice říše středu, v nejbližších letech se nebude stačit divit.

Co však dodat závěrem, abychom skončili optimisticky? Britský popularizátor vědy a publicista Matt Ridley je přesvědčen, že díky specializaci a vzájemné výměně zboží, statků a služeb určitě bude pokračovat vývoj k lepšímu tak, jak jsme na něj byli doposud zvyklí. Že díky výměně a propojenosti světa máme přes všechny hrozby a katastrofy stále lepší předpoklady se z těchto chyb poučit. LN recenzovaly jeho knihu Racionální optimista v únoru 2014, ale dnešek potřebuje jeho poselství ještě více. Protože než bude líp, bude chvíli o hodně hůř.

A až se křivky nárůstu nemocných začnou zplošťovat, budeme se moct zhluboka nadechnout a připomenout si slova, která Winston Churchill prohlásil po vítězství u El Alameinu na přelomu října a listopadu 1942: „Toto není konec. Toto není ani začátek konce. Ale je to určitě konec začátku.“

Sophiina volba politiků se pohybuje mezi ohrožením veřejného zdraví a ohrožením ekonomiky. Rozhodnutí se žádá v řádech dnů, efekt opatření závisí na rychlosti. Čína svůj díl pandemie zvládla a již začíná zahřívat svoje zpomalené hospodářství. Komu dosud unikaly její geopolitické ambice, se v nejbližších letech nebude stačit divit.

Autor je prezident asociace CzechMed