Hohenzollernové chtějí restituovat
Restituční spory bývalé pruské dynastie se Spolkovou republikou, Braniborskem a Berlínem se táhnou již od roku 2013. Teprve v poslední době se však o nich začalo v Německu veřejně mluvit – a vzniklo z toho další kolo diskuse o německých vinách ve 20. století.
Harry a Meghan „Sussexovi“způsobili globální poprask tím, že se rozhodli stáhnout ze světel mediálních ramp. Jak podotýká novinář Frederick Studemann z The Financial Times, jejich vzdálení příbuzní Hohenzollernové dosáhli – byť pouze v německém kontextu – téhož tím, že svůj dosavadní komfort mediálního polozapomnění naopak opustili. Respektive byli nuceni opustit, když se na veřejnosti začala propírat jejich právní bitva s německým státem o tisíce uměleckých předmětů a nemovitostí vyvlastněných po druhé světové válce.
Spor se obě strany snažily dlouho držet za zavřenými dveřmi. Pak si ovšem v listopadu 2019 třiačtyřicetiletou hlavu rodu Georga Friedricha Ferdinanda, prapravnuka posledního německého císaře Viléma II., vzal na paškál komik Jan Böhmermann, jenž se o tři roky dříve proslavil svým satirickým výpadem proti tureckému prezidentu Erdoganovi. S příznačnou dávkou nekorektnosti, vulgarit a pro politiky i novináře nemyslitelné otevřenosti, kryté posvátným šaškovským statusem, se v pořadu „Neo Magazin Royale“strefoval do prince jako typického představitele zahálčivé „zlaté smetánky“. Vedle toho ovšem zveřejnil i do té doby tajné právně-historické expertizy a otevřel tím cennou debatu o roli Hohenzollernů v německých dějinách. A ta je všechno, jen ne neproblematická.
Spory bývalých monarchů
Restituční jednání probíhají mezi německým státem, spolkovým státem Braniborsko, městem Berlín a Hohenzollerny již od roku 2013. Někteří správci muzeí a zámků se obávají, že případná úspěšná restituce artefaktů, včetně unikátního neuwiedského psacího stolu od Davida Roentgena z 18. století či děl Friedricha Tischbeina nebo Lucase Cranacha staršího i mladšího, naruší celistvost, přístupnost či samotnou existenci unikátních sbírek. Jak ale podle Deutsche Welle sdělil právník Hohenzollernů Markus Hennig, jeho klient chce sbírky v existujících muzeích pro veřejnost zachovat, i když by se nebránil ani svému „rodinnému muzeu“, v němž by restituovaná díla vystavil.
Spory mezi státem a bývalými vládnoucími rody o majetek nejsou v Evropě po roce 1989 ojedinělé. Simeon Borisov Sasko-Koburský-Gotha se jako šestiletý stal v roce 1943 bulharským carem Simeonem II., ale po skončení druhé světové války byl na základě výsledků referenda sesazen a „odejit“do exilu. Po roce 1989 jej vlna popularity vynesla až do premiérského křesla, když v červnu 2001 jím založená strana zvítězila v parlamentních volbách. Simeon se sice nikdy formálně nevzdal nároku na trůn, jako premiér však přísahal, že bude chránit republikánskou ústavu. V roce 1992 mu byla na základě restitučního zákona většina rodového majetku vrácena, po jeho politickém pádu však začal bulharský stát svoji restituci revokovat. Právní bitva vyvrcholila v dubnu 2018, kdy Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že se bude dvěma Simeonovými restitučními stížnostmi zabývat.
Úspěšnější byl Simeonův „kolega“, rumunský bývalý král Michal z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen, jenž musel po druhé světové válce také nuceně opustit zemi i trůn. Po pádu komunistické diktatury získal po značných obstrukcích postkomunistů zpět občanství a v červnu 2005 mu parlament schválil kompenzaci ve výši 30 milionů eur především za karpatský zámek Peleș, jejž svého času využíval i rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu. Jak podotkl historik Dennis Deletant, dohodu urychlila i snaha Rumunska smést ze stolu staré spory a rychle splnit kritéria pro vstup do EU. O majetek se se státem soudili i další bývalí monarchové či jejich potomci, jako například bývalý řecký král Konstantin II., korunní princ bývalého Království Jugoslávie Alexandr II. Karađorđević nebo potomek posledního císaře Rakousko-Uherska Karla I., Karel Habsbursko-Lotrinský.
Nahnědlí šlechtici
V balkánském kontextu úvahy o restituci majetku, nebo dokonce restauraci monarchie reflektovaly aktuální politické spory o budoucnost země nebo volání postkomunistickou transformací zkrušené veřejnosti po „starých dobrých časech“idealizované monarchické minulosti. Spor o hohenzollernský majetek se však spíše nese v duchu typicky německé debaty o historii a německé vině za 20. století. V tomto smyslu je symbolické, že zvláštní pozornost přitáhl požadavek Hohenzollernů, aby získali právo stálého pobytu na zámku Cecilienhof v Postupimi, jejž poslední německý císař Vilém II., který vládl v letech 1888–1918, nechal za první světové války postavit pro svého nejstaršího syna – korunního prince Viléma – a jeho ženu Cecílii. Císař po prohrané válce odešel do exilu v nizozemském Doornu a do Německa se již nikdy nevrátil. Jeho syn, ovšem jen jako soukromá osoba, ve své rodné zemi žít mohl.
V červnu 1926 výmarská republika vypsala referendum o beznáhradovém vyvlastnění majetku Hohenzollernů, které ale dopadlo ve prospěch bývalých vládců. Na základě následné dohody se mohl princ Vilém se svojí ženou na Cecilienhof vrátit a několikrát tu pohostit také Adolfa Hitlera. V dubnu 1934 se zde dokonce nechal vyfotit v uniformě SA a s hákovým křížem na ruce. Na začátku roku 1945 ovšem zámek opustil v obavě před Sověty, kteří jej následně zabrali a hostili v něm klíčovou poválečnou konferenci protihitlerovské koalice.
Přes vnitropolitické spory, od křesťansko-konzervativního „něco jim dát“až po levicové „nedostanou ani cent“, chtěl německý stát s Hohenzollerny uzavřít mimosoudní kompromis. Jak podotýká komentátor Jörg Häntzschel ze Süddeutsche Zeitung, spolková země Braniborsko se ale rozhodla soudit a využít zákona z roku 1994. Ten případné nároky na odškodnění za vyvlastněné majetky v bývalé Sověty okupované zóně a později NDR podmiňuje tím, že osoby nebo v tomto případě šlechtické rody nepodporovaly ani nacistickou, ani komunistickou diktaturu. A to je v případě Hohenzollernů problém.
Böhmermann ve své show mimo jiné zveřejnil historické analýzy, které si obě strany sporu objednaly. Podle historiků Petera Brandta a Stephana Malinowského se Hohenzollernové provinili aktivní spoluprací s nacisty. Korunní princ Vilém patřil podle nich k nejprominentnějším členům té části starých říšských elit, jež Hitlerovi umetly cestu k moci mimo jiné tím, že ho podle historika Davida Motadela legitimizovaly u konzervativně naladěných voličů. Na jaře 1932 Vilém uvažoval o kandidatuře na říšského prezidenta, nakonec ale podpořil vůdce nacistů. Vilémův mladší bratr August Vilém,
známý též jako Auwi, se navíc svou náklonností k nacismu nijak netajil a hrdě nosil uniformu velitele SA.
Korunní princ Vilém snil o restauraci monarchie, nesnášel republiku a parlamentní demokracii a aktivně podporoval ty politické kruhy, jež se je snažily podkopat. Spíše než v nacismu se ale vzhlížel v autoritářské koexistenci monarchie s fašismem italského ražení. Například v dopise svému otci z roku 1928 nadšeně popisoval, jak Mussolini dokázal eliminovat socialismus, komunismus, demokracii i zednářství.
Hohenzollernům nebyl podle Motadela cizí ani antisemitismus. Bývalý císař například nazýval Židy „jedovatými houbami“, parazitujícími na německém dubu, na druhou stranu podle historika Johna C. G. Röhla v privátní korespondenci vyjádřil zděšení nad násilím při útocích na synagogy a židovský majetek během tzv. křišťálové noci 9. listopadu 1938: „... každý slušný člověk musí takové chování odsoudit jako gangsterismus (…) je to čistý bolševismus.“Veřejně ale neprotestoval.
Služba Hitlerovi
Nejdůležitější službu ale Hohenzollernové Hitlerovi prokázali 21. března 1933, kdy se zúčastnili nacisty inscenovaného Postupimského dne. Vilém a jeho bratři si před celým národem potřásli rukou s prezidentem Paulem von Hindenburgem i čerstvě jmenovaným kancléřem Hitlerem, aby tak ukázali kontinuitu mezi novým režimem a slavnou pruskou minulostí.
Hitler si přes Hohenzollerny naklonil stále ještě nedůvěřivou německou generalitu. Jak podotýká historik Ian Kershaw, tento mistrovský spektákl nově jmenovaného říšského ministra pro lidovou osvětu a propagandu Josepha Goebbelse se z větší části odehrával v hohenzollernském svatostánku, postupimském vojenském kostele Garnisonkirche, v jehož kryptě byl pohřben mimo jiné i pruský král Fridrich Veliký (1740–1786) a jenž v německé imaginaci symbolizoval propojení hohenzollernské dynastie s pruskou státností, armádou, mocí i protestantskou vírou.
Hitler si i nadále zahrával s myšlenkou, že by naivní Hohenzollerny, stále žijící v iluzi o návratu k moci, využil ve svůj prospěch. Podle historika Petera Longericha uvažoval, že by těžce nemocného Hindenburga nahradil právě Auwim, nakonec se ale rozhodl funkce kancléře a prezidenta sloučit a proměnit se v jediného vůdce. Přestože se Hohenzollernové brzy ocitli na druhé koleji, princ Vilém podle Motadela nepřestal nacisty podporovat a Hitlerovi neopomněl pravidelně gratulovat k jeho politickým i válečným úspěchům.
Jak podotýká historik Brendan Simms, Hitler si chtěl kolem sebe vytvořit jakousi vojenskou aristokracii a podobně jako Vilém II. si ji zavázat věrností, spoluvinou a vděčností. V tomto smyslu mu mohl být excísař teoretickou konkurencí. Když se po dobytí Nizozemska v roce 1940 otevřela možnost excísařova návratu, Hitler to kategoricky odmítl s tím, že by to posloužilo „reakčním kruhům“. Jak dodává Simms, bývalá generalita svému panovníkovi nijak nepomohla, neboť si našla jiného, z vojenského hlediska zatím mnohem úspěšnějšího „monarchu“, jehož hodlala následovat.
Hohenzollernové na tato nepříznivá hodnocení kontrovali svými posudky. Historik Wolfram Pyta rodovou podporu Hitlerovi interpretoval v podstatě jako snahu sabotovat nacistický vzestup k moci ve prospěch tradiční konzervativní pravice. Těžkým kalibrem ovšem bylo dobrozdání historika Christophera Clarka. Ten kromě svého světového bestselleru Náměsíčníci: jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce (2014), v němž podle kritiků bagatelizoval podíl Viléma II. na vypuknutí války, napsal i Hohenzollernům nakloněnou historii Pruska, Prusko: vzestup a pád železného království (2008). Clark, jenž je pro své údajné prusofilství podle Motadela hrdinou německé konzervativní pravice, Vilémovy kontakty s nacisty připustil. Korunní princ však byl podle něj v tu dobu příliš bezvýznamný na to, aby jeho slovo nějak výrazně vychýlilo váhy v Hitlerův prospěch. Jak podotýká Motadel, snahy o očištění Hohenzollernů vyvolaly v německé historické obci odmítavé reakce a obvinění z účelové reinterpretace historie, ohýbání historických faktů a odmítání zodpovědnosti za minulost. Hohenzollernové navíc přilili olej do ohně i tím, že vznesli několik žalob proti německým médiím i historikům, na což dotčení, jako například respektovaný historik Martin Sabrow, reagovali obviněním z ohrožení svobody bádání.
Vilém a jeho bratři si 2. března 1933 před celým národem potřásli rukou s prezidentem Hindenburgem i čerstvě jmenovaným kancléřem Hitlerem
Genocida Hererů
Okruh hohenzollernských historických vin se navíc v mainstreamovém německém diskurzu rozšířil z tradičních témat, jako jsou rozpoutání první světové války nebo podkuřování nacistům, i na genocidu kmene Hererů, jež se v letech 1904 a 1907/08 odehrála v tehdy Němci kolonizované jihozápadní Africe, dnešní Namibii. Odhadem 60 000 až 100 000 Hererů bylo přímo zabito v boji, při represivních akcích nebo násilně vyhnáno do pouště, kde zahynuli hladem a žízní. Podle historika Jeremyho Sarkina byl cíl vyhladit Herery ve své době veřejně známý a němečtí vojenští velitelé jednali na základě tzv. Vernichtungsbefehl, jejž vydal císař v říjnu 1904.
Spor o Hohenzollerny se ale nevede jen o historii a majetek. Jak podotýká Motadel, někteří Němci v touze po nové politické identitě hledají staronové vzory v šlechtě, monarchii a pruské tradici. Jiné si na Hohenzollerny malují terč pro své hněvivé republikánské výpady, podbarvené třídním bojem. Například Stefan Kuzmany z týdeníku Der Spiegel označil jejich bohatství za výsledek staletého útlaku Němců a Hohenzollerny za Hitlerovy „užitečné idioty“, již patří na smetiště dějin a jimž německý stát nedluží ani šálek na kávu.
A vzhledem k tomu, že většina požadovaného majetku se nachází na území bývalé NDR, rezonují zde i resentimenty mezi tzv. Wessis a Ossis. Hohenzollernové tu slouží jako karikatura západních elit, které – po kolikáté již? – usilují o uchvácení východního bohatství.