Zelenka vám zatne osten přímo do srdce

Se zakladatelem souboru Collegium 1704, dirigentem a cemballistou Václavem Luksem o postavení barokní hudby v dnešním světě i plánech v době koronaviru

LN V některých rozhovorech přirovnáváte postavení barokních hudebníků doby 17. a 18. století k postavení fotbalistů v dnešní době. Jak tomu máme rozumět?

Umění doby baroka – a velké tehdejší společensko-kulturní události obecněji, například provedení korunovačních oper – by se daly srovnat se špičkovými sportovními akcemi dneška. Pokud jde o náklady, společenský význam, reprezentativnost, byla to vizitka daného dvora, toho, na jaké úrovni dokázal oslavy zorganizovat. Na to si tehdy společenské elity potrpěly a do toho investovaly peníze – stejně jako dnes bohaté nadnárodní společnosti investují peníze do finále Champions League.

Ještě nápadnější paralela je v situaci samotných hudebníků. Zejména v Německu jsem tázán, čím si vysvětluji, že v 18. století z Čech vzešlo tolik skvělých hudebníků, kteří působili na všech panovnických dvorech, obzvlášť katolických. Když si budeme číst cestovní deník skladatele Charlese Burneyho, který v té době procestoval Evropu, zjistíme, že v Čechách se mu vůbec nelíbilo. Popisuje chudou zemi a zbídačený lid po pruských válkách, ale byl naprosto fascinován úrovní hudební výchovy. Žasl, jak v každé vesnici každý regenschori provozuje hudbu na vrcholné úrovni. Stačí se dnes podívat do dobových archivů těch vesnic, kde se například dochovaly opisy Myslivečkových virtuózních árií, které byly komponovány původně pro nejslavnější primadony v Itálii. Vokálně nesmírně obtížná hudba se provozovala v nějakém kostelíčku – a bezpochyby ji tam musel někdo nějakým odpovídajícím způsobem zazpívat.

Paralelu vidím i v tom, že když dnes přijedete v Brazílii třeba do Rio de Janeira, na každém plácku vidíte kluky, kteří hrají fotbal a každý z nich sní o tom, jak bude hrát za Paris Saint-Germain či Real Madrid a bude posílat peníze domů a zajistí sebe a svou rodinu do konce života.

Uplatnit se na poli hudby byla tehdy v českých zemích pro chudé lidi šance, jak se dostat odtud. Fungovalo to tak, že když si tehdejší šlechtici všimli nadaného synka, poslali ho na studia, zaplatili mu školu, opatřil stipendium, šel studovat k jezuitům do Prahy. Pražští jezuité byli zapojeni do celoevropské sítě kontaktů. Pro tehdejší chudé to byla motivace uplatnit se na poli hudby, vést lepší život.

LN Přestože nejsme zbídačenou zemí, momentálně prožíváme éru velmi bohatou na talentované umělce a skvělé soubory?

Myslím si, že jsme ve staré hudbě velmoc. Často se tu vedou diskuse o tom, zda je u nás adekvátní podpora, že u nás není kromě slibně se rozvíjejícího oddělení staré hudby na brněnské JAMU samostatná škola, kde by se na vysoké úrovni vyučovala stará hudba… Myslím si, že tohle není palčivý problém, důležité je, jací jsou tady lidé, kteří dokážou něco vytvořit. V dnešní době není problém jít v Evropě studovat kamkoli. Jsme malá země velikosti jedné německé spolkové země – a ani každá spolková země nemá svoji vlastní fakultu specializovanou na starou hudbu.

Ale když si uvědomím, že jsme s Collegiem 1704 oproti západním souborům začali s obrovským zpožděním, a přitom máme dnes koncerty v Rudolfinu, chodí

LN Váš soubor se věnuje propagaci díla Jana Dismase Zelenky. Ten u nás není příliš známý a setkal jsem se i s názorem, že je to další lokální génius, na jehož propagaci někdo sehnal grant. Jak to vidíte vy?

Řekl bych, že tenhle „lokální génius“už za svého života zdaleka nebyl lokální a že prožil největší část života na jednom z nejskvělejších dvorů své doby, v prostředí, kde si podávali dveře největší hudební géniové. On v tomto konkurenčním prostředí obstál takovým způsobem, že v zásadní míře formoval drážďanskou hudební řeč přes dvacet let, až do své smrti v roce 1745. Byť nikdy neměl oficiální funkci kapelníka, zastával často jeho práci a byl ve své době velice uznávaný. Tím bych si odškrtl kolonku „lokální génius“.

Mohu samozřejmě argumentovat svými subjektivními názory, domnívám se, že Zelenkova hudba je kvalitativně na úrovni Bacha, byť pojem český Bach nesedí, protože Bach i Zelenka mají naprosto rozdílné kulturní kořeny. Bach vychází z luteránské tradice, Zelenka bytostně náleží do sféry katolického umění. Ale můžeme se přít o to, že je to pouze můj názor. Rozhodující však je, jak ta hudba promlouvá k dnešnímu posluchači. Nemluvím o žádném fanklubu zneuznaného génia, ale například o posluchačích na salcburském festivalu. Na jeho program se nám podařilo prosadit Zelenkovu poslední mši na společném programu s Bachem. Za stoletou existenci festivalu, který se od roku 1920 se koná pravidelně, tam Zelenku hráli jednou, v šedesátých letech, ale jinak nikdy. Pro festivalové publikum, které přišlo hlavně na Bacha, byl Zelenka strhujícím objevem, který v reakci publika zastínil i Bacha. To, myslím, mluví za vše.

Pokud hrajeme Zelenkova vrcholná díla po světě, publikum bývá naprosto uchváceno originalitou, emocionalitou, virtuozitou, obrovským charizmatem jeho hudby. Řekl bych, že tohle je nejsilnější argument.

Je vlastností katolické hudby – a obzvláště Zelenkovy –, že je přímým atakem na emoce. To Bacha trochu znevýhodňuje, když uvádíme Zelenku a Bacha na jednom koncertě. Zelenkova hudba je smyslná, zatne vám osten přímo do srdce a nepustí vás.