Co všechno může představovat páv?

Nakladatelství Argo připravilo čtenářům dvojnásobnou porci myšlení o literatuře i smyslu křesťanství

Počátkem letošního roku vydalo nakladatelství Argo v edici Specula dva pozoruhodné svazky, které významem daleko přesahují hranice literatury. Ten první pochází z pera Thomase Stearnse Eliota, vůdčího básníka, esejisty a společenského kritika 20. století, který mj. obdržel roku 1948 Nobelovu cenu za literaturu a posmrtně i Tony Award za básně použité ve veleúspěšném broadwayském muzikálu Cats. Autorkou druhé knihy je nejproslulejší spisovatelka amerického Jihu Flannery O’Connorová, o které nesmlouvavý kritik Alfred Kazin krátce po její předčasné smrti prohlásil, že byla geniální – a jejíž posmrtně vydané Sebrané povídky byly roku 1972 poctěny Národní knižní cenou.

Na první pohled toho tito dva autoři nemají moc společného. T. S. Eliot je dnešním žargonem privilegovaný bílý muž (pocházel z vyšších kruhů, dostalo se mu elitního vzdělání a profesními známostmi překypoval na obou stranách Atlantiku), zatímco O’Connorová byla katolička na převážně baptistickém a metodistickém americkém Jihu, která i v důsledku těžké dědičné nemoci, radikálně omezující v pohybu, opouštěla stát Georgii jen velmi zřídka. A třebaže ji ve své době současníci vnímali jen jako provinční autorku se zálibou v grotesknu, od roku 1965, kdy zemřela, její věhlas jen stoupá.

Oproti tomu Eliotova reputace v poválečném světě kvůli jeho převážně konzervativním náboženským a politickým názorům setrvale klesá a jeho literárně-teoretické učení vytlačují nové proudy jako dekonstrukce, multikultura či feminismus (byť podle kritiků tak zvučných jmen jako Harold Bloom či Stephen Greenblatt patří Eliot jako „otec modernismu“pořád do středu anglofonního kánonu).

Eliota a O’Connorovou však spojuje to, co další z kritiků Frank Raymond Leavis nazval živou tradicí: v Eliotově pojetí je to stálá přítomnost všech textů počínaje homérskými, u O’Connorové jí byl fakt, že žila a pracovala v organicky se vyvíjející komunitě, kterou mohla sledovat a potažmo soudit.

Pávi versus slepice

Ani u jednoho ovšem nejde o suché a nezáživné čtení, jak by se mohlo zdát. Ponechme stranou jejich osobní životy, přestože i ty jsou nyní důkladně propírány (padesát let po jejich smrti byly uveřejněny dopisy, které oba spisovatelé adresovali do té doby neznámým ženám: Eliot dámě, s níž nevstoupil ve svazek manželský, O’Connorová, jež se nikdy neprovdala, důvěrné přítelkyni).

Raději podotkněme, že na obálce prvního vydání esejů O’Connorové z roku 1969 se skvěl páv, jelikož chov pávů byl autorčiným největším koníčkem – načež se k zoufalství interpretů, kteří je vykládali jako symboly pýchy či marnivosti, pávi hojně objevovali i v jejích prózách. Jak ovšem píše v úvodním eseji, na otázku, k čemu jsou dobří, neexistuje rozumná odpověď, ačkoli kdysi potkala člověka, který je jedl (údajně chutnají jako drůbež). Rozčilovali jak její matku, jíž ozobávali květiny, tak strýce, kterému zase v sadu oždibovali ovoce – a tak lze tuto Flanneřinu vášeň vysvětlit pouze s nadsázkou jednou epizodou z dětství. Když jí bylo pět, vylíhlo se na farmě, kde žila, kuře, které chodilo pozpátku, a díky nejmenovanému fotografovi z New Yorku proniklo do celonárodního tisku, načež pošlo.

To T. S. Eliot projevoval svůj smysl pro praktično onačím způsobem. Když chtěl vyjádřit, že umělecká tvorba je důležitější než teorie, v eseji Hudebnost poezie uvedl, že „studiem anatomie nepřimějete slepici, aby snášela vajíčka“. I tímto výrokem dokázal, že jeho primárním cílem bylo udržet jazyk jako prostředek společenské komunikace a přesný nástroj myšlení a cítění (a mnohem méně k vyjádření myšlenek filozofických).

Zásadním pojítkem mezi „světonázorem“obou autorů je odmítnutí ekonomického determinismu a více či méně explicitní prosazování menších, zemědělsky orientovaných společenství – což je ve stávající situaci paradoxně hodně pokroková

Co mají společného spisovatelé T. S. Eliot a Flannery O’Connorová? Překvapivě daleko víc, než by se mohlo zdát. V současných „karanténních časech“není lepší program než sáhnout po jejich dílech a zjistit to.

myšlenka. Eliot už v Idei křesťanské společnosti upozorňoval na erozi půdy, přičemž progresivní uměl být i politicky: třeba když se těsně po 2. světové válce zasazoval jak proti deportaci Němců z Anglie, tak za amnestii – a ještě předtím zkarikoval Oswalda Mosleyho a celé fašistické hnutí.

Jistě, činil tak z křesťanských pozic, z nichž ostatně elegantně sestřeloval i další – třeba samozvaně nevěřícímu panu Russellovi dokázal, že je taky křesťanem, Danteho chápal jako nejevropštějšího básníka právě proto, že nejlépe vyjádřil křesťanskou vizi světa... To však z Eliota nedělá reakcionáře.

Ve srovnání s ním byla O’Connorová konkrétnější: uprostřed prosperity 50. let, kdy novináři toužili po šťastném národním spisovateli oslavujícím krajinu s reklamními billboardy, s nimi nesouhlasila v tom, kdo má jak představovat Ameriku. Literatura se podle ní nerovná sociologickému pozorování, i když musí být uvěřitelná, a ohmatávat má jak to dobré, tak to špatné: a hlavně k tomu špatnému jí po prohrané občanské válce a konci otroctví výtečně posloužily upadlé jižanské mravy. Připočtěme k tomu, že tzv. jižanská literatura se už od časů E. A. Poea zaobírala nestvůrnostmi a deformitami všeho druhu, navíc O’Connorovou zajímalo nejen to, co kolem sebe vidí, ale i co slyší (rozuměj předsudky, klevety a dialekt). A konečně je pro její psaní dost určující poznámka, že termín „biblický pás“, který označoval právě její region, byl původně zamýšlený hanlivě, ale O’Connorová ho naopak vnímala lichotivě. Ostatně, ke zkoumání křesťanských východisek obou spisovatelů můžeme přistoupit podrobněji.

Od násilí po Židy

Pro O’Connorovou představovalo adjektivum „křesťanský“příliš vágní pojem, protože v obecném pojetí se vztahovalo na každého se zlatým srdcem. Nicméně úžeji chápaný katolický spisovatel má mít úctu k tajemství našeho postavení na zemi a i ve věku vědy dávat přednost možnosti před pravděpodobností – a nebýt tedy vyznavačem realismu. Což samozřejmě nutně neznamená, že jenom kvůli tomu bude lepší spisovatel: takový nesmí ani kázat, ani reformovat. Psát by měl nejen o dobru a zlu, ale i o všem, co je mezi tím, o tom, co je, i o tom, co by být mělo – jinými slovy by měl vidět přirozený i nepřirozený svět.

V úvahu je nutno vzít také skutečnost, že už od 16. století jsou lidé vůči onomu druhému, duchovnímu světu víc a víc slepí, takže má-li je spisovatel probudit, musí křičet a malovat velké obrazy i za cenu, že to budou výjevy plné násilí. Jedině

tak si totiž podle ní moderní čtenáři mají šanci uvědomit, že svobodu hříchem ničí – a nikoli že ji hříchem, jak se většinou mylně domnívají, získají.

A právě křesťanství je též klíčem k odkazu T. S. Eliota, třebaže dnes víme, že když psal Pustinu, krátce koketoval i s buddhismem (čili s vysokou pravděpodobností právě tudy vedla cesta k jeho slavné teorii odosobnění, podle níž se básník musí od emocí nejprve oprostit, aby je posléze dokázal ztvárnit). A ačkoli kázání proslovil jen jediné, a sice v cambridgeské Magdalene College (na téma pokora), jeho pojetí věření tak, jak jej předložil v Glose o poezii a věření, zahrnovalo i pochybnosti a nejistotu jakožto varianty víry. Ostatně, jak ukázal ve studii o Baudelairovi, jejím projevem bylo i rouhání.

Nemá nijak smysl zamlčovat, že při obhajobě křesťanských hodnot se Eliot ocitl na hranici antisemitské rétoriky. Je o tom přesvědčen kupř. Anthony Julius, jenž ve své studii z roku 1996 cituje z Eliotovy přednášky na Virginské univerzitě z roku 1933, přetištěné s názvem Za cizími bohy, tento výrok: „A kombinace rasových důvodů s náboženskými si vynucuje závěr, že se jakékoli větší množství volnomyšlenkářských Židů nezbytně jeví nežádoucím.“Podle Julia si navíc nelze nevzpomenout na autorovy dnes již neantologizované básně, v nichž Židy v Antverpách vykresluje jako dřepící na okenních parapetech (ano, Židé tam vlastnili mnoho budov) či je připodobňuje ke krysám majícím peníze v kožichu – a téměř celé velikánovo dědictví je tak rázem docela sporné.

Na obálce esejů O’Connorové se skvěl páv, načež se k zoufalství interpretů, kteří ho vykládali jako symbol pýchy, pávi začali hojně objevovat i v jejích prózách

Nelze nevzpomenout na Eliotovy básně, ve kterých Židy vykresluje dřepící na okenních parapetech či je připodobňuje ke krysám s penězi v kožichu

Tradice, komerce, demokracie

Co se samotné literatury týče, O’Connorová zdůrazňuje, že v rámci jižanské literatury se ona i další spisovatelé pořád poměřují s Williamem Faulknerem – a už proto musí být dobří. Netají se svou náklonností k dalším autorům jako Henry James či Joseph Conrad, věnuje se též vlastní tvorbě: například objasňuje, jak se z dřevěné nohy její hrdinky Joy/Hulgy stal symbol nebo jak v povídce Dobrého člověka těžko najdeš reaguje babička tváří v tvář smrti, což je samozřejmě nejvýznamnější chvíle každého křesťana.

Pozornost upírá i ke kurzům tvůrčího psaní, dodnes stále velmi populárním: míní ovšem, že pokud tyto kurzy učí psát tak, abyste to prodali, mohou být nebezpečné. Obrací se i k účelu literatury, jímž nemá být uspokojovat unavené čtenáře, protože v tomto smyslu umění demokratické není – tj. není pro všechny. A finálně nabádá učitele, aby literaturu učili bez ohledu na přání žáků v historickém vývoji, jelikož přítomnost nelze docenit bez minulosti – a nikdo se žáků neptá ani na to, jestli je baví nepravidelná francouzská slovesa. V tomto smyslu je dobrý učitel mnohem důležitější než literární kritik: hlavně pokud vykládá literaturu v její složitosti a neredukuje ji na jednoduchá poselství. Taková, jaká si představíme pod klasickou českou otázkou „co tím chtěl básník říci“–, nebo v americkém kontextu taková, použijeme-li její anekdotický příběh, kdy se Šarlatové písmeno Nathaniela Hawthornea bere jako varování před cizoložstvím.

Výchova k dobrému vkusu Vyjadřuje-li se k literatuře Eliot, padají hlavně tato jména: kromě zmíněného Danteho ještě John Donne coby nejdůležitější představitel metafyzické poezie 17. století, který svedl propojit intelekt se smysly, smyslností i vtipem, William Shakespeare jako největší anglický básník, který sotva může někoho ovlivnit, neboť ho lze pouze napodobit, a samozřejmě Vergilius coby největší klasik vůbec. Všichni po něm totiž museli pochopit, že umění je nutno vnímat výlučně v kontextu dřívější tvorby. Tradice se tak rovná vztahu mezi přítomností a minulostí, je živá, neustále se mění a člověk (myšleno básník i čtenář) si ji musí osvojit třeba i tím, že se proti ní vzbouří.

Zhruba tak si lze vyložit ústřední tezi jeho zde v pořadí třetího zásadního eseje Tradice a individuální talent (původně ze sbírky Posvátný háj, který se mimochodem v reálu nacházel poblíž Říma a kněží se v něm ujímali vlády tím, že museli zabít kněze předchozího).

To všechno ale ještě neznamená, že se Eliot zabýval pouze vysokou kulturou. Poutavě psal o anglickém humoru, chválil Sherlocka Holmese a jako jeden z prvních uchopil rozdíl mezi britskou a americkou detektivkou, u poezie zase zdůrazňoval, jak nutný je její vztah k hovorovému jazyku.

A nakonec základní funkce kritiky spočívá podle jeho mínění ve kvalifikovaném vysvětlování uměleckých děl a výchově k dobrému vkusu. S tím recenzentce nezbývá než souhlasit.