Lidičky, tady končí veškerá legrace
Když si někdo za název svého románu zvolí tak moc neoriginální vtípek na první signální, takový brept od hospodského stolu, navíc ještě variaci názvu proslulé divadelní hry Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, může to znamenat, že buď neoplývá přílišnou invencí, anebo se snaží za každou cenu zaujmout – a hraje na jistotu.
Debutový román Ivy Hadj Moussy (1979) Šalina do stanice touha vydalo brněnské nakladatelství Host. Tedy nakladatelství, které se v devadesátých letech zaměřovalo na poezii, až později přišlo i s prozaiky, jako byl Jan Balabán či jako jsou Jiří Hájíček nebo Petra Soukupová. K tomu samozřejmě došlo až po letech zkoušení, pokusů a omylů. Od té doby, co Host vydal český překlad Milénia Stiega Larssona, díky němuž mohl začít být sebevědomější a rozšiřovat portfolio, se postupně zaměřil na prozaičky, které posléze se svými knihami zaznamenaly velký komerční úspěch – za všechny Kateřina Tučková, Alena Mornštajnová či Petra Dvořáková.
Nikdo dnes už nebude lidem z Hostu vyčítat, že se kdysi závistivě pošklebovali Martinu Reinerovi, majiteli jiného brněnského nakladatelství Petrov a později Druhého města, že vydává toho „komerčáka“Michala Viewegha. Každý už totiž chápe, že způsob praktikovaný právě kdysi Petrovem (díky prodejnosti Viewegha moci vydávat i autory, kteří jsou z hlediska tržeb naprosto minoritní) je logický a rozumný.
Jenže s nakladatelstvím Host je srostlý po všechna ta léta stejnojmenný časopis, který se právě v nové, úspěšné etapě nakladatelství čím dál více stává jeho reklamním letákem – alespoň co se týče české literatury. Obsáhle se v něm píše a debatuje především o knihách z Hostu. Dokonce se snaží čtenářům vnuknout dojem, že může existovat něco jako nezávislý kritik, jenž je zaměstnán v Hostu a píše do Hostu o knihách z Hostu. V jiných sférách se tomu říká střet zájmů…
Marketingová kritika
Z nakladatelsko-časopiseckého dvojčete jako by se s nabíráním vlivu a sebevědomí stala jakási tvrz. Jakmile někdo napíše o knize z Hostu něco jiného, než si myslí lidé z Hostu, má to většinou následující důsledek: buď je autor takového textu atakován esemeskou či telefonátem přímo někým z okruhu Hostu ,čisev Hostu objeví text, v němž se vysvětluje, že ti „druzí“, co píšou jinam, nic nepochopili. Možná je to jen shoda okolností, ale poroty letošní Magnesie Litery nyní z hlediska Hostu patří též mezi ty, kteří nic nepochopili, protože jeho knihy byly až na jednu výjimku pominuty.
Opravdu jsou v Hostu tak málo sebevědomí a nedůtkliví, že nic o Hostu, co nenapíše nikdo z Hostu do Hostu, nemohou nechat být? Navíc to pak vypadá, že redaktoři Hostu se dohromady nezajímají už o nic jiného než o knihy z Hostu – alespoň tak to vyznívá podle některých „programních“článků z poslední doby, kde bývají jmenováni pouze spisovatelé z domovské stáje. A samozřejmě tyto texty překypují snahou vlastní tituly tlačit mezi kvalitní literaturu, případně existenci kvalitní literatury zpochybňovat.
Průběžně tu jsou přítomni prozaici – Michal Viewegh, Evžen Boček či Patrik Hartl, všichni navíc autoři i humoristických próz –, kteří prodávají desetitisíce výtisků. Nicméně Host nedávno přišel s heslem, že jsme překonali konečně krizi a česká literatura zažívá boom. Což třeba Hana Blažková v A2 hodnotí jako
Iva Hadj Moussa
„marketingovou propagaci převlečenou za snahu o revoluční změnu diskurzu“. V zásadě jde o toto: Brání – či spíše vyzdvihují – lidé z Hostu tituly, které v Hostu vyšly, jen proto, že vyšly v Hostu? Nebo opravdu tato díla považují za výjimečná a za důkaz boomu české literatury? Brání vlastní stáj, nebo zastávají určitý pohled na současnou literaturu?
Možná se odpověď dozvíme velmi brzy, protože nyní vyšel v nakladatelství Bílá vrána román Karin Lednické Šikmý kostel, jenž má vyhlídky stát se letošním českým bestsellerem a má podobné parametry jako v posledních letech tak čtenářsky oblíbené tituly z Hostu. Pokud budou tento román v Hostu též chválit a hájit, můžeme jim alespoň začít věřit, že se mýlí upřímně a nezištně.
Svatba a svatba
Co je vlastně na výše popsané situaci nejúnavnější, je skutečnost, že okruh kolem Hostu bere sám sebe a to, co produkuje, strašně vážně – možná by to vydalo i na nějaký humoristický román. Proto je úlevné zaznamenat, že stejné nakladatelství nyní přichází s pokusem o humoristický román, jímž má být právě Šalina do stanice touha. Snad to je znamení, že by i do samotného Hostu mohla vstoupit trocha zdravého nadhledu.
Iva Hadj Moussa vypráví poměrně jednoduchý příběh o mladém páru, který chce být bohatý a slavný. On by chtěl být bohatý, ale nedaří se mu to, ona by zase hlavně chtěla být slavná, ale taky to podle ohlasu na Instagramu nevypadá příliš nadějně… A tak, aby mohla být svatba, naplánují svatbu fingovanou, s mužem úspěšným a bohatým, jenž má být později odstraněn. To je základní zápletka, jež nese celých téměř tři sta stran.
Není toho tedy příliš, Iva Hadj Moussa se nepředala, nicméně její schopnost vyprávět je slušná a leccos zakryje: především nedostatek slibovaných humoristických prvků, jako jsou vtipné průpovídky či situace. Tohle všechno je totiž přítomno spíše pouze v iluzí zbaveném náhledu na život lidských pinoživců a v několika trefných poznámkách ohledně světa, který vzývá prázdné celebrity a snaží se najít štěstí na kurzech se směšnými názvy, za něž se tvrdě platí. Jazyk je přitom pokud možno decentní – zaznamenáme i taktní pomlčení o kontroverznějších záležitostech, třeba některých sexuálních praktikách, jež jsou nanejvýš naznačeny.
Pokud tak název Šalina do stanice touha někomu signalizuje, že půjde o cosi nekonečně odvázaného, pak se plete. Autorka nechce sama sebe shodit z mainstreamového chodníku, a tak zůstává u spořádaného, kultivovaného vyprávění, které si drží od začátku do konce setrvalou kvalitu. Ano, můžeme říct, že Iva Hadj Moussa má svůj text pod kontrolou, ovšem zároveň jako by šetřila se vším – a nejvíc právě s humorem. Proto se její próza nakonec zdá být spíše příběhem o vztazích než humoristickým dílem.
Což může znít jako výtka vzhledem k tomu, co se píše na obálce, nicméně s ohledem k potenciálnímu čtenářstvu – k ženám – to může být výhra. Možná autorka velmi dobře věděla, co a jak narafičit. Šalina do stanice touha je především románem, který je vyprávěný odlehčeným tónem, románem, jenž si zakázal být naivní a sám sebe příliš prožívat.
Šetři s tím humorem
Prvotina Ivy Hadj Moussy tedy není dílem nijak zásadním, je to jen a pouze kratochvilné čtivo na jedno použití. Zároveň však, pokud už jej začneme číst, není nijak těžké jej dočíst: debutantka opravdu nepatří mezi toporně píšící snaživky. Má nad svým psaním nadhled, její román je snadno průchozí. Někdy, pravda, snad až příliš snadno. Otázka ovšem je, zda Iva Hadj Moussa, mimo jiné působící v reklamě, nepracuje s řídkostí svého textu záměrně. Zda ona „vylehčenost“není to, co současný čtenář chce – aby text snadno požil a zároveň se v něm z něj nic nezaseklo, a tak měl dostatek místa na další pominutelný zážitek. Není to účinný způsob, jak dnes vytvořit úspěšné dílo?
Můžeme zůstat klidně v českém prostředí, kde se v poslední době především kolem komediálních televizních seriálů vždy navaří velký hrnec legendárnosti a kultovnosti pro jistotu ještě předtím, než je někdo vidí. Lze jmenovat kupříkladu Čtvrtou hvězdu, Kosmo nebo i Dabing Street, kde světové parametry pohříchu měly jen úvodní titulky, a to ještě pouze díky energické písni od Dinosaur Jr. Nelze říct, že by v těchto seriálech chyběly vtipné momenty, ovšem je jich překvapivě poskrovnu a bývají příliš natahovány. Nicméně... asi to stačí.
Jenže možná je to opravdu jinak. Možná už jsou „nadupaná“komediální díla, jakými jsou například filmy Co je nového, kočičko? či česká Svatba jako řemen, pro dnešního vnímatele příliš. Možná je fastfoodizace současné tvorby opravdu patrná a stvořitelé novějších děl vědí, že nejpoživatelnější je pokrm, jenž neobsahuje příliš chutí, a navíc žádná z nich nesmí být příliš výrazná.
Česko se tradičně považuje za velmoc humoru, ovšem s tuzemskou humoristickou literaturou to v posledních letech není nijak slavné. A tak se do toho musela vložit žena a napsat příběh z Brna… To není vtip, Iva Hadj Moussa přichází s debutovým románem Šalina do stanice touha.
Originální chechtání
Když se zase vrátíme k románu Šalina do stanice touha, mohli bychom říct, že je v současné atmosféře logické, že i žánr humoristického románu se snaží osedlat si ženy. Tak jako dnes všechno. Ale je otázka, jestli má něco takového vůbec ještě cenu opakovat. Daleko zajímavější se jeví otázka, jak si stojí česká literatura a humoristický román. Je pravda, že ve čtenářských anketách se vždy na špici objevují humoristické romány: ať už od tuzemských, nebo zahraničních autorů – Saturnin Zdeňka Jirotky vedle Vejce a já Betty MacDonaldové, což je ta kultivovanější část humoristické literatury.
Na druhou stranu, nejpřekládanější českou knihou jsou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Je to proto, že se zkrátka jedná o kvalitní literaturu, nebo proto, že jde o humoristický román? A co to mimochodem říká o tradované výjimečnosti českého smyslu pro humor, když Švejk baví i cizince a i oni se nad stránkami Haškova románu chechtají?
Kdyby byl český smysl pro humor tak výjimečný, proč potom ani v humoristickém žánru není česká literatura soběstačná? Proč jsme si adoptovali – museli si adoptovat – třeba Hlavu XXII Josepha Hellera, Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola či román Roalda Dahla Můj strýček Oswald? Nebo najdeme odpověď v tom, že český humor je tradičně nefixovaný a vzhledem k politické situaci často raději jen slovní? Něco takového napovídají též antologie tohoto typu humoru s názvem Po práci legraci autorské dvojice Jan Nejedlý a Jakub Šofar. Stejně tak si pamatujeme, jaký zásah – citovanost – mělo divadelní představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?
Iva Hadj Moussa se nepředala, nicméně její schopnost vyprávět je slušná a leccos zakryje: především nedostatek slibovaných humoristických prvků
Co to říká o tradované výjimečnosti českého smyslu pro humor, když Švejk baví nejen Čechy, ale i cizince, kteří se nad Haškovým románem chechtají úplně stejně?
Smějící se bestie
Šalina do stanice touha Ivy Hadj Moussy tak je i dobrým připomenutím, že na tomto poli je v českém prostředí neuvěřitelné množství volného prostoru – přestože se nedá říct, že by autorům chyběla snaha. A taky podotknutím, že po boomu krimi románů a seriálů v důsledku vlny severské detektivky je možná načase, aby se pozvedl další oblíbený žánr: humoristický román.
Čtenáři jsou po povedeném díle v tomto žánru neustále lační a připravení po něm sáhnout v každé situaci. Zároveň je však nutno dodat, že jde o žánr velmi obtížný. Stejně jako u detektivky by bylo mylné se domnívat, že jde o cosi odpočinkového, co může literát napsat jen tak mimochodem. Čtenářské bestie jsou sice kdykoli připraveny se smát – jak svědčí i současná nekončící lavina vtipkování týkající se koronaviru a karantény –, ovšem musí být čemu.
A navíc: pokud sociologové a sexuologové dnes říkají, že mnoho mladých lidí se pro reálný sexuální život zdevastuje sledováním pornografie, potom je otázka, zda se řada potenciálních autorů humoristických románů nevystřílí rychlými fórky na sociálních sítích, kde dostanou dávku drogy – reakci – okamžitě. Je ale taky dost dobře možné, že základní problém zdejšího prostředí pojmenoval Jaroslav Dušek v jedné ze svých improvizačních Vizit: vše by zde bylo bývalo zcela jiné, kdyby tehdy Horymír nepádil k Neumětelům, ale k Umětelům.