Velikán polské nové vlny
V této zvláštní době, kdy musíme sledovat, jak lidé nejstarších generací odcházejí po desítkách, zasáhla kulturní veřejnost zpráva, že v požehnaném věku 86 let zemřel Krzystof Penderecki, jeden z nejslavnějších skladatelů 2. poloviny 20. století.
Takové odchody bývají symbolem konce celé kapitoly hudebních dějin, a to nejen v polské hudbě. Krzystof Penderecki dovedl být avantgardistou i celebritou, ale také živým kusem svědomí a zrcadlem celé poválečné epochy.
Polsko se po 2. světové válce stalo zvláštním řízením osudu skladatelskou velmocí, a to přesto, nebo právě proto, že na ně válka dopadla – jak ze sovětské, tak z německé strany – tak drtivým způsobem. Jako by právě toto utrpení dalo mnoha skladatelům věrohodnost a legitimitu zpracovávat velká duchovní témata a dotýkat se do hloubky bolestí uplynulého století. Penderecki byl posledním velikánem výrazné polské nové vlny a nejmladší z velké skladatelské trojice, kterou kromě něj tvoří Witold Lutoslawski a Henryk Gorecki.
Narodil se 23. listopadu roku 1933 ve východopolské Debici v Podkarpatském vojvodství. K jeho kulturnímu zázemí vzdělané rodiny patřila i babička arménského původu, on sám studoval v Krakově na Jagellonské univerzitě a pak na zdejší hudební akademii. Na festivalu Varšavský podzim, jednomu z mnoha světových festivalů soudobé hudby, se od 50. let začaly dít pozoruhodné věci. A právě zde zažil první úspěchy a ocenění – za díla, jako jsou Emanace, Davidovy žalmy a zejména za Žalozpěv obětem Hirošimy pro 52 smyčcových nástrojů. Pozoruhodnou kombinaci duchovnosti a avantgardy přinesly Pašije podle sv. Lukáše z poloviny 60. let. Ve stejné době se zabýval seriální technikou, elektronickou hudbou a v roce 1966 se stal profesorem na Folkwang Hochschule v Essenu.
Ač byl vždy hrdým Polákem, získal postupně snad všechny významné skladatelské ceny všech evropských zemí – v Itálii, Německu, Francii, Německu i Rakousku, cenu Sibeliovu i cenu státu Izrael. Dále třikrát cenu Grammy a několik vysokých polských státních vyznamenání. Získal desítky objednávek od nejslavnějších umělců a nejvýznamnějších světových institucí. Vybudoval si pozici, ve které mu nedokázal bránit ani polský komunistický režim. Politická témata nikdy nezpracovával přímo – na objednávku polské Solidarity napsal v roce 1980 Lacrymosa, které se stalo jádrem proslulého Polského requiem. Ač neměl status emigranta, v letech 1972–1978 byl profesorem na americké Yaleově univerzitě. A už během 70. let se odvrátil od avantgardní hudební řeči k hudbě velkého žánrového rozpětí – od komorních miniatur po velká oratoria.
Od experimentu k srozumitelnosti
K Pendereckému patří také to, že byl výborný hudební řemeslník, který ovládal kompoziční techniky všech stylových období. A byl všechno jiné než zapřisáhlý avantgardista. Jeho obsáhlá duchovní díla kombinují mnoho hudebních slohů na půdorysu nejstarších židovských a křesťanských témat. Když se dozvěděl, že Andrzej Wajda chystá svůj film Katyň o sovětském masakru polských důstojníků, jednoduše mu oznámil, že hudbu k němu prostě musí zkomponovat on – a také to s přehledem a mistrně udělal. Nebyl v tom ovšem žádný začátečník, je autorem hudby k více než třiceti filmům.
Mnozí ho kritizovali, že jeho hudba už je stále konvenčnější, trochu konjunkturální a že umí mistrně využít své pozice mezinárodní skladatelské celebrity. Jeho poslední Symfonie č. 8 má podtitul Písně pomíjivosti a je věnována přírodě, její křehkosti a zranitelnosti. Málokterému soudobému skladateli se dostalo takové slávy, kterou mu mnozí záviděli. Kdo z kritiků měl pravdu, ukáže čas – Poláci ale neopominou jedinou příležitost podpořit své skladatele, kteří si vydobyli světové uznání.
I v Česku jsme měli občas příležitost Pendereckého osobně zažít. Naposledy to bylo při závěrečném koncertu Pražského jara 2017, kde dirigoval svou Symfonii č. 7 Sedm bran Jeruzalémských. Jeho návštěva se nesla ve smutečním duchu, protože v úvodu držel minutu ticha za Jiřího Bělohlávka. Na tiskové konferenci o něm promlouval přátelsky a o komponování s nadhledem a klidným sebevědomím skladatele, kterého jako jednoho z mála hrají všude na světě. Pravda, o uvádění svých děl se jako dirigent hodně zasazoval. Například pro jubilejní 100. sezonu České filharmonie zkomponoval Klarinetový koncert, který tu se Sharon Kam v březnu roku 1996 v premiéře provedl. Svůj velký houslový koncert zkomponoval pro houslovou superstar Annu Sophii Mutter, která ho okamžitě nahrála, nechyběl na jediném festivalu soudobé, duchovní či polské hudby – a u nás by se měl určitě hrát více, podobně jako Lutoslawski nebo Gorecki. Ale jako bychom v Česku nedokázali naplno připustit, že v hudbě 2. poloviny 20. století takto významné osobnosti prostě nemáme. Málokterý skladatel získal tolik ocenění a čestných doktorátů. Ta náročnější a delší cesta k umělecké nesmrtelnosti začíná až teď – málokdo má ale tak mohutně nakročeno.
Autor je redaktor ČRo