Epidemie jako hašení lesa

Nikdo si vůbec nedokázal představit, že pandemie takovýchto rozměrů může zasáhnout moderní svět – to je tvrzení, které dnes často slýcháme. Ale není úplně pravdivé. Když pomineme spisovatele katastrofických knížek a scenáristy filmů podle jejich námětů, existuje ještě jedna kategorie lidí, kteří o takovýchto malérech přemýšleli. A bylo jim jasné, že se mohou stát. Jsou to epidemiologové, virologové, bakteriologové, prostě lékaři a vědci, kteří se zabývají vznikem a šířením nakažlivých onemocnění.

O rizicích mluvili a publikovali studie, v nichž samozřejmě zdůrazňovali, že přenos infekčních částic je v globálním světě velmi rychlý. Občas nabízeli také scénáře včasné obrany. Například už v srpnu roku 2005 zveřejnily dva výzkumné týmy dokonce souběžně v nejšpičkovějších vědeckých časopisech Nature a Science návrh, jak zastavit potenciální pandemii. Spočíval v přísné karanténě oblastí, kde se objeví virus či bakterie, které zmutovaly do formy velmi nebezpečné pro člověka. Ale ne až tehdy, kdy se nemoc rozšíří po světě a její globální nebezpečí začne pozvolna docházet i světovým politikům.

Karanténa se podle návrhu měla vyhlásit okamžitě už v první zjištěné oblasti nákazy. A aby byla účinná, měla by být asi podobná, případně ještě o něco tvrdší, než jakou máme teď v Česku.

Tamní obyvatelé by ovšem hned také dostávali tu nejlepší možnou pomoc. Právě k nim by zdravotní úřady jiných zemí přesunuly své nejlepší odborníky i nejkvalitnější vybavení. Tedy ochranné pomůcky, potřebné lékařské přístroje, případně léky, pokud by tedy už nějaké slibné existovaly.

Vzali by je ze skladů pro své vlastní lidi, ale ve chvíli, kdy je nepotřebují, a pokud vše vyjde, ani potřebovat nebudou. Soustředěné nasazení nejlepších prostředků přímo v prvotním ohnisku nákazy a jeho okolí by mělo zastavit šíření infekce dále do světa. A ještě by mělo výrazně zredukovat i úmrtí a další škody přímo v nákazové oblasti, protože ohrožený region by nebyl pouze obklopen zátarasy, ale také dostal nejlepší možnou pomoc. Medicínskou i ekonomickou.

Vědci to tehdy přirovnali k hašení lesního požáru, při němž hasiči také soustředí dostupnou techniku z celého okolí tam, kde právě hoří, aby zabránili šíření ohně.

Mělo by se to vyplatit všem – obyvatelům oblasti, kde nebezpečná epidemie vznikne, ale i zbytku světa, který by jim pomoc poskytl. Pořád by to vyšlo levněji, než umožnit vznik pandemie, jakou máme teď.

Jenže svět se nevyvíjí na základě preventivních dobrých nápadů, ale při řešení krizí. Zajímavá myšlenka zůstala v archivech. A možná by teď ani nepomohla – Čína sice byla tentokrát v informování o nové epidemii rychlejší než v minulosti, ale pořád trvalo měsíc, než poskytla data Světové zdravotnické organizaci, a to ještě hodně skromná. I kdyby byl svět připraven na epidemii reagovat (jako že nebyl), stejně by už bylo pozdě.

Teď tedy máme zdravotní (a ekonomickou) krizi a dá se přemýšlet znovu. Možná se svět poučí a zváží, zda by pro příště nebyla příprava na rychlou reakci pro všechny výhodnější než současný stav.

Karanténa by se podle návrhu měla vyhlásit okamžitě už v první zjištěné oblasti nákazy. Tamní obyvatelé by ovšem hned také dostávali pomoc ze světa – nejlepší odborníky i nejkvalitnější vybavení.