Nač myslet před dalším setem
Nejde jen o jeden zápas, musíme se připravit na všechny další, které budou přicházet
Metaforu z premiérova čtvrtečního projevu, že první poločas koronavirového zápasu máme za sebou a zatím v něm vedeme 1:0, lze jen ocenit. Je srozumitelná a pozitivní, její součástí byla jak výzva, abychom ani dál nepolevili, protože rozhodnuto ještě není, tak poděkování celému národnímu týmu za to, jak obětavě bránil i útočil. Tak to má být a je dobře, že taková slova padla.
Platí to i přesto, že když se ohlédneme, je nutné si přiznat, že na počátku tohoto zápasu bylo podcenění situace i soupeře, bagatelizování nebezpečí, přetahování se o to, kdo má být kapitánem týmu, zmatení v taktice, když už předem nebyla připravena žádná strategie, užaslé zjištění, že chybí kvalitní výstroj, takže jsme museli nastoupit v dresech narychlo spíchnutých doma, s výstrojí, která byla po ruce. Dali jsme ale do toho zápasu všechno a teď vedeme.
Jenže problém je v tom, že teď nás nečeká přestávka v šatně a po ní druhý poločas, maximálně jedno prodloužení a pokutové kopy, které definitivně rozhodnou. Přesnější by tudíž byla metafora ze sportů hraných přes síť, přirovnání současného stavu k vyhranému prvnímu setu, po němž si stačíme sotva utřít čelo a pak musíme znovu na kurt, přičemž ty další sety můžou být hodně dlouhé a vražedně únavné.
Pokud tedy ztratíme vůli po vítězství, nedokážeme určovat tempo a zápas se nám vymkne z rukou. O to jde za prvé. Za druhé pak o to, že nejde jen o jeden zápas, nýbrž i o to, jak se připravit na všechny další, které budou přicházet. Tahle pandemie není nějaký časově omezený turnaj, nýbrž přirozená součást lidských dějin a ty, jak už nás nechtěně přesvědčil svou mylnou tezí Francis Fukuyama, žádný konec neznají.
Povolat vědce zpět
Ač zkázonosná, přinesla pandemie momenty, které bychom neměli nechat zapadnout do studny zapomnění. Možná nejpodstatnějším je návrat odborníků obecně a vědců konkrétně na scénu. Během několika posledních desetiletí byli vědci odsouváni víc a víc do anonymity, proces rozhodování se bez nich obešel stále častěji. To, oč šlo, byla především politická řešení, s odkazem na zdravý, případně selský rozum, nezatížený „zbytečně detailní“expertízou, která je navíc drahá a zdržuje. Lépe na tom byl jen aplikovaný výzkum, protože se rychle promítal do ekonomiky a hospodářského růstu. Postavení královny věd si pak stále víc nárokovala ekonomie, konkrétně ta neoliberální. Paradoxně však právě ona byla zejména po finanční krizi z roku 2008 i jednou z hlavních příčin propadu vlivu vědy a expertů na chod společnosti.
Ve chvíli nástupu covid-19 však byli vědci během několika málo dnů povoláni zpět do centra rozhodování. Lze se obávat, že to byl víc strach než selský rozum, co je přivedlo v koronavirem napadených společnostech znovu na výsluní. Výmluvně to připomněl list New York Times článkem s titulkem Nastupující hrdinové koronavirové éry? Špičkoví vědci svých zemí (5. 4.), v němž několik z nich představuje.
Poněkud to kontrastuje s momentálním vývojem statusu politiků, zejména těch, kteří mají přímo stav veřejného zdraví v referátu. Platí to jak o představitelích Světové zdravotnické organizace, tak o příslušných ministrech jednotlivých států. Evropská edice serveru Politico připomíná, že během krize odstoupili už čtyři ministři zdravotnictví v zemích EU a ostatně i samotné vedení Unie jednalo, decentně řečeno, velmi váhavě.
Tahle pandemie není nějaký časově omezený turnaj, nýbrž přirozená součást lidských dějin
Strategie jen pro pěkné počasí Covid-19 však přivedl na scénu kromě vědců ještě zásadnější problém posledních desetiletí, kdy je původní druh Homo sapiens postupně víc a víc vytlačován čeledí Homo economicus. Člověk moudrý ustupuje člověku, jehož primárním smyslem existence se stala efektivita pracovního výkonu a co nejstrmější hospodářský růst. Vše ostatní je na vedlejších kolejích. Protože, jak praví klasik tohoto trendu Milton Friedman, „žádný oběd nedostanete zadarmo“, stává se obětí růstu všechno kromě konzumu, od kvality života po liberální (politickou) demokracii. Má to jeden háček: tato strategie, diktovaná neoliberální (ekonomickou) doktrínou, funguje jen za dobrého počasí. Když se něco zvrtne a do systému pronikne vnější faktor třeba jen o rozměru pár nanometrů, kolik měří virus SARS-CoV-2, ukáže se, že systém nemá po ruce prakticky žádné obranné mechanismy, a hrozí, že se nejen zadrhne, ale dokonce úplně zastaví.
Hezky to symbolizuje už nějakou dobu oceňovaný princip „just-in-time“, kdy se zcela obejdeme bez jakýchkoli zásob čehokoli a plně se spoléháme na bezchybnou organizaci produkce na globální úrovni. Do života ho uvedla automobilka Toyota, prorostl však do všech sfér života společnosti, ale i rodiny. Pokud vše funguje, snadno se přitom zapomene, že původní význam tohoto termínu byl „až na poslední chvíli“. Ne, strategické zásoby plus celá řada věcí z časů před neoliberální (ekonomickou) revolucí nejsou jen vzpomínky starých zbrojnošů, kteří pamatují časy studené války.
Také na to bychom měli myslet, tedy pokud má mít druh Homo sapiens rozumnou budoucnost před sebou, nikoli pouhou minulost za sebou.