Hlasování rouškami

Jak dopadly Velikonoce? Uvidíme za 10 dnů

Výraz „hlasování nohama“je známý z komunismu. Lidé dodržovali pravidla režimu, ale když měli možnost volby, třeba na zájezdu v cizině, často „hlasovali nohama“a zůstali venku. Ten příměr je nadsazený, ale cosi podobného ukázaly Velikonoce ve vztahu k disciplíně a opatřením vlády. Lidé „hlasovali rouškami“.

Velikonoce přišly po měsíci karantény. Přinesly čtyři dny volna a pěkné počasí, tedy ideální kombinaci pro to, aby lidé projevili své skutečné naladění. Četnost nošení roušek poklesla. Dokládají to strážníci na nárůstu přestupků. A výstrahu vyslovily dvě známé osobnosti: šéf Ústředního krizového štábu Jan Hamáček a jeho předchůdce Roman Prymula. Straší jenom, nebo pokles disciplíny v nošení roušek zavání hrozbou?

Kdo to chce bagatelizovat, ať se podívá na světová čísla. Ta ukazují, že hrozba prudkého nárůstu nakažených není jen planá a že ji může rozjet malé opomenutí. Turecko se donedávna cítilo v bezpečí, ale teď je na 9. místě světového žebříčku infikovaných. Nárůsty zažily i Švýcarsko a Island, státy dávané v mnohém za vzor.

Česko není policejní stát. I kdyby někdo chtěl na každou stezku a do každého lesa postavit policisty, nešlo by to, neboť jejich počet nestačí. Když už se mluví o policejním státu, týká se to spíše „chytré karantény“či inspirací Jižní Koreou. Tam přichází ke slovu digitální „Velký bratr“a povinné sledování. I proto lze říci, že větší význam než formální pravidla nouzového stavu má osvěta.

Je třeba stále opakovat, že čerstvě publikovaná čísla nakažených odrážejí realitu starou asi dva týdny (tehdy se ti lidé nakazili). Když někdo straší třeba tím, že se v důsledku změny klimatu upečeme, bude to možné ověřit až za desítky let. Ale straší-li se důsledky velikonoční nedisciplíny v nošení roušek, čísla to doloží či vyvrátí už za 10, nanejvýš 14 dnů. Každý pak uvidí, zda „hlasování rouškami“zůstalo bez následků. Pokud ne, užijeme si karanténní buzerace o to déle.