Můj učitel na podzemní univerzitě
Minulé úterý jsem se z rádia dozvěděla, že zemřel historik Jan Křen, a byla bych věru nevděčnice, kdybych ho nepřipomněla. Byl totiž mým učitelem na podzemní univerzitě, která v Praze fungovala v posledních letech komunismu. Původně to měla být jen bohemistika, ale Jan Křen nás samozřejmě učil historii.
Byla to škola dosti neběžná: vždycky v pátek odpoledne se sešlo pár desítek studentů a postupně jim přednášelo několik učitelů. Byli to studenti, které vyhodili z vysokých škol anebo je na ně nepřijali, a také studenti, kteří na oficiální vysoké škole ani studovat nechtěli. Historii? Ještě tak snad tu dávnou, ale Křen přednášel o soudobých dějinách. A ty byly v oficiálních školách beznadějně překroucené. Vyučující zase byli lidé, kteří na oficiálních školách přednášet nesměli. Pochopitelně z politických důvodů, nikoli proto, že by byli neschopní.
Byla jsem v té době už několik let redaktorkou samizdatového časopisu Střední Evropa, který se dějinami hodně zabýval, a sledovala jsem Jana Křena ze začátku s jistým podezřením, ale nepotvrdilo se. Šlo mi hlavně o vyhnání sudetských Němců: oficiálně to bylo v pořádku, ale podle mne nebylo a není. Křen však neomílal žádné pitomosti o kohortách „revanšistů“, kteří číhají za československými hranicemi, byl věcný, a když měl někdo námitky, dalo se s ním dobře polemizovat.
Vzpomínám na naši páteční školu jako na zářivý bod: vybavuji si, jak jednou v lednu 1989 prohlásil jeden ze studentů, že příští týden škola nebude. „Proč?“otázal se pochopitelně vyučující. „Protože jdeme na demonstraci a mohli bychom za sebou přitáhnout nějaký fízly.“Vyučující se zeptal, v kolik a kde ta demonstrace bude – ne proto, aby to donesl, ale protože na ni chtěl jít také.
S koncem komunismu skončila i tahle naše studia – přenesla se jako speciální kurz na pražskou filozofickou fakultu. Vyučující se vrátili na oficiální školu, řada studentů rovněž vystudovala. A teď, po letech, se někdejší frekventanti podzemní univerzity zahemžili v e-mailech. Vzájemně jsme si vlídně a s obdivem připomněli Křena a shodli jsme se, že se sejdeme. Snad někdy v srpnu.
Za normálních okolností bychom se asi sešli na pohřbu, jenže mně se v noci na Zelený čtvrtek o tom pohřbu zdálo. Mezi těmi, kdo se přišli se zesnulým rozloučit, byli i mí někdejší spolužáci. V rouškách, pochopitelně. Probudila jsem se s vědomím, že na ten pohřeb nepůjdu. Ve snu mi totiž rouška kdovíproč symbolizovala ucpanou pusu – ale naše škola tenkrát existovala právě proto, že si její studenti ani učitelé nechtěli nechat ucpat pusu. Ne, rozhodla jsem se, na tenhle pohřeb v roušce nejdu.
Jan Křen neomílal žádné pitomosti o kohortách „revanšistů“, kteří číhají za československými hranicemi, byl věcný, a když měl někdo námitky, dalo se s ním dobře polemizovat