Smí padouch říkat i pravdu?
Dvoudílné televizní drama Anatomie zrady přibližuje osud protektorátního ministra školství Emanuela Moravce. Neportrétuje pouze bezcharakterního démona, ale také inteligentního muže, milujícího otce a zhrzeného demokrata a vlastence.
Emanuel Moravec je symbolem českého kolaborantství a snímek Anatomie zrady na tom nic nemění – a samozřejmě ani nemá takovou ambici. Nabízí nicméně dosti plastický portrét člověka, který to patrně neměl jednoduché ani sám se sebou, trpěl (kromě jiného) velikášstvím a nezdravým vztahem k autoritám, které buď obdivoval, nebo nenáviděl. Legionář a přesvědčený masarykovec však také coby vojenský analytik za první republiky dokázal velmi přesně hodnotit zahraničněpolitickou situaci a coby talentovaný publicista uměl své postřehy velmi sdělně předávat – mimo jiné v Peroutkově Přítomnosti ,v Lidových novinách nebo v rozhlase. Jeho tehdejší varování před nacistickým nebezpečím působí dodnes prozíravě a srdnatě.
Mnichovská zrada pro něj znamenala zhroucení světa, ve který věřil, a vyvolala v jeho mysli zemětřesení, které dodnes udivuje: zejména otázkami, jak upřímné bylo a nakolik skutečně v Moravcově pokřivené optice zůstával ústřední hodnotou zájem národa, pro nějž Moravec neviděl jinou možnost přežití.
V každém případě když po německé okupaci namísto očekávané perzekuce přišla nabídka ke spolupráci na vysoké úrovni, Moravec ji přijal a činil se ve svých funkcích nadmíru aktivně, a jestli o něčem opravdu nemohlo být sporu, byla to upřímná nenávist k prezidentu Benešovi. Zborcení jeho nově adoptovaných ideálů mělo pro něj osobně ještě tragičtější důsledky než konec masarykovské republiky: poražená třetí říše ve svých troskách pohřbila jeho nejmladšího syna. Starší synové, pro něž zařídil říšskoněmecké občanství, a poslal je tím na frontu, se po válce ocitli v zajetí, jeden byl popraven, druhý uvězněn. To už se ale Emanuel Moravec nedozvěděl, zastřelil se v první den Pražského povstání.
Až moc zásadový vlajkař Anatomii zrady natočil režisér Biser Arichtev podle scénáře Lucie a Josefa Konášových. Ti už před třinácti lety vzbudili poměrně vzrušenou národní debatu příběhem Operace Silver A, kde vykreslili československé parašutisty jako lidi z masa a kostí, nikoli coby bezchybné hrdiny. I tentokrát může vzbudit rozruch pro změnu odvaha přiznat Moravcovi některé kvality.
Netýká se to jen předmnichovského období, ale třeba i připomenutého Moravcova projevu z doby, kdy se už zřetelně rýsovala německá porážka a nadvláda Ruska nad střední Evropou. Moravec v analýze Benešova tragicky slabého postavení prokazuje, že jej někdejší bystrost neopustila. Zároveň
– a především – však jeho příběh v tomto zpracování ukazuje, jak mohou i velice racionální úsudky vést k scestným závěrům, zejména propojí-li se s nezdravými ambicemi a sebeklamem. Nikdo není odolný proti vlastní ješitnosti – to jsou slova, která tvůrci vložili do úst samotné hlavní postavě. I to je jeden z užitečně provokujících momentů filmu, kdy trefné výroky znějí z úst velmi problematických osob. Není to totiž jen Emanuel Moravec. Obzvlášť pikantní jsou jeho slovní půtky s předním vlajkařem Janem Rysem-Rozsévačem: oba dokážou na svém protivníkovi přesně pojmenovat jeho bídáctví, ale ani jeden z nich přitom nestojí na straně dobra.
Je však také nutno říct, že postava Ryse-Rozsévače je tu prezentována ve zkratce, která je skutečně hraniční: méně informovaný divák může nabýt dojmu, že autor spisku Židozednářství – metla světa byl v kontrastu s Moravcem vzorem zásadovosti a poctivého národovectví, což snad autoři nezamýšleli. Některé další historické zkratky a fikční pomůcky jsou v Anatomii zrady zřetelné (přiznaně například ve fiktivní postavě pražského Němce Waltera Getzkého, který Moravce přivede ke spolupráci s nacisty), jiné subtilnější – těžko třeba říci, proč snímek budí dojem, že novinářský pseudonym Stanislav Yester si Moravec zvolil až po Mnichovu, kdy mu bylo zakázáno publikovat – tehdy naopak svůj známý pseudonym změnil na E. Herold. Nic z toho však zásadně neubírá na síle příběhu, tak jak se jej tvůrci rozhodli prezentovat.
Přesvědčivé obsazení
Vyznění snímku je podpořeno výborným obsazením. Mariána Labudu mladšího se do hlavní role podařilo nastylizovat prakticky dokonale – a to nejen vizuálně, skvěle rozehrává všechny polohy rozporuplné Moravcovy osobnosti. Důležitou úlohu má zejména ve druhé části příběhu také celá Moravcova rodina – synové z prvního manželství Jurij a Igor, syn z druhého manželství Pavel a třetí manželka Jolana. Filip Březina a Oskar Hes předkládají věrohodný výklad názorového a hodnotového přerodu, k němuž muselo v různé míře dojít i u Moravcových synů.
Tady lze jen zalitovat, že projekt nedostal ještě více prostoru. Osudy Moravcových synů (ale třeba i jeho někdejších kolegů) totiž přímo volají po vlastních dějových liniích; dramatické období mezi heydrichiádou a sklonkem války by se také nemuselo řešit titulkem „o tři roky později“. I v této podobě nicméně patří ke kladům díla relativní výpravnost a účelné využití zejména pražských exteriérů.
O problematických figurách historie je stejně důležité hovořit jako o hrdinech – a Anatomie zrady v tomto směru vykonala záslužný kus práce.
Anatomie zrady
Režie: Biser A. Arichtev Scénář: Lucie a Josef Konášovi Uvádí ČT 1 26. 4. a 3. 5. od 20.10