Stud básníků

Zmenších próz Thomase Manna jsem si zamiloval novelu Tonio Kröger. Její hrdina mi byl blízký tím, že se styděl za své básnické pokusy. Kvůli nim se z něho stal třídní outsider. Při volence v tanečních pro něj chodila jen nepůvabná dcera místního advokáta, a ta navíc při tanci padala a prohlubovala chlapcovo trápení.

Můj stud měl konkrétní příčinu. Básník Mikulášek mi o mých básničkách opakovaně říkal, že „zatím to v tom není“. Zato maminka se existencí „hauspoeta“pyšnila. Zlý zážitek mě čekal, kdykoli jsem s ní byl nucen někam jít. Pokaždé potkala známé a zmínila se o mém zvláštním počínání. Marné byly prosby, aby to nedělala. Jednou jsem v zoufalství přerušil její řeč uprostřed cesty, vystoupil z tramvaje, vrátil se domů a oznámil, že se tak zachovám i napříště.

Konflikt se vyvinul překvapivě: do našeho rodinného domu zavítal člen hasičského záchranného sboru, aby zkontroloval dodržování pravidel protipožární ochrany. Po strmých dřevěných schodech vyšplhal na půdu a zděsil se. Byla zarovnaná nábytkem po dědečkovi a babičce, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Vršily se tam jejich knihy a korespondence, na hřebících visely z trámů jejich památeční šaty.

Uniformovaný muž prý něco takového ještě neviděl. Sepíše o tom na místě zprávu, vyměří pokutu a navrhne opatření. Podle něj není dům obyvatelný.

Dole v předsíni narazili na mne. „To je syn,“podotkla maminka. „Píše básně.“V tu chvíli kontrolní orgán zmlkl a nevykonal, čím hrozil. (Maminka tvrdila, že pocítil soucit k rodině poznamenané osudem prarodičů, já jsem trval na tom, že ho dojal její potomek, zřejmě duševně těžce postižený.) Mávl rukou a odešel.

Tonio Kröger se věnoval literatuře po celý život a dál se za to styděl. Zůstal mi tím blízký navždy.