Cesta do Bergama
Proč jsme se vyhnuli pohromě?
Tu nejtěžší práci máme před sebou – vracet se do nového normálu, naučit se s nemocí covid-19 žít. Ale to nejděsivější máme za sebou – Itálii jsme se vyhnuli. Málokdo v půli března asi doufal, že dnes budou naše špitály poloprázdné. Brzy vyjdou desítky vědeckých studií, které srovnají reakce jednotlivých zemí a vyhodnotí z nich účinnost různých kroků. Zkusme teď nadhodit pár hypotéz: proč některé země nápor zvládly?
Prvním a jednoznačným argumentem je čas. Viděli jsme, co nemoc provádí v zemi vyspělé a bohaté, zemi, kterou známe, a měli jsme možnost se nachystat. Dupli jsme na brzdu a připravili zejména nemocnice na tsunami, která (díky tomu) nepřišla.
Druhým faktorem bude jistá národní izolace. Přeshraniční pohyb v zemích Beneluxu nebo mezi Francií a Španělskem je prostě mohutnější, u nás třeba nejezdí desítky tisíc fotbalových fanoušku do jiného státu. My, kromě tisíců lyžařů, takový kontakt s hlavními ohnisky nákazy nemáme.
Oblíbená je hypotéza „očkování proti TBC“, protože země s mohutným a dlouholetým očkováním vykazují nižší výskyt nového koronaviru. Ale tady půjde nejspíše o pouhou korelaci, nikoli kauzalitu. Je dosti nepravděpodobné, aby dávné očkování proti bakterii způsobovalo imunitu proti novému viru. Spíše bude pravda, že státy s mohutnou očkovací praxí mají silnější hygienickou síť a robustnější epidemiologickou připravenost. U nás se stále snaží hygienici trasovat kontakty každého nakaženého, zatímco v USA či Velké Británii testují jen nemocniční pacienty, natož aby trasovali populaci.
Čtvrtým faktorem bude možná až přehnaný respekt k expertům – u nás ani sebezvláštnější premiér neokřikne epidemiologa. Naopak, politici skáčou, jak bílé pláště pískají.
Zapáté je tu jakýsi špatně měřitelný faktor strachu a opatrnosti. Investicím do akcií se vyhýbáme, peníze se válí na spořicích účtech. Videa Islámského státu nás děsí natolik, že nechceme ani dětské uprchlíky ze Sýrie. Hlubinná opatrnost pak vede k tomu, že karanténu dodržujeme – včetně otravných roušek.
Zašesté: věříme státu. Čtenář proklínající vládu si teď ťuká na čelo, ale ten důvod je hlubší. Američané, kteří stávkují proti karanténě, křičeli na zdravotníky: „Proč, ty šmejde, můžeš do práce, a já ne?!“Můžeme se jim smát, ale v Evropě, a v Česku zejména, věříme, že i když nemůžeme vydělávat, stát se nějak postará. Třeba blbě, třeba málo, ale postará.