Zpovykané lidstvo?
Balení k vesmírnému stěhování ukáže, čeho si na svých životech nejvíc vážíme. To je ale ještě daleko
Už je to tak, že když budou i nadále pokračovat klimatické a epidemické pohromy a naše rodná zemička se k nám začne chovat macešsky, nezbude než opustit tuto po tisíciletí pohostinnou planetu a hledat si ve vesmíru jiný domov. Ale Měsíc i Mars nám mohou posloužit jen jako opěrné body a ani nedávno objevená planeta kroužící kolem Proximy Centauri nemůže uspokojit sedmimiliardové lidstvo. Pokud vím, už se ten nový vesmírný domov intenzivně hledá a nepochybuji, že až nadejde čas, bude nejen nalezen, ale i připraven k nastěhování. Lidstvo má totiž, doufejme, ve vesmíru své nezadatelné místo a nelze ho jen tak sfouknout jako dohořívající svíčku.
Takže jednou neujdeme vesmírnému stěhování. Z bohaté sci-fi literatury už víme, že cesta do nového domova by mohla trvat i několik generací, neboť lidský život se nepočítá na světelné roky, ale jen na pouhá pozemská léta. A tak nikoli já, nýbrž pravnuk mého pravnuka stane jednou na prahu nové patria nostra .Amysebudeme během té předlouhé vesmírné cesty povinně množit, zváni ku lásce hlasem galaktické Hrdličky, a nakonec holt odcházejíce do kosmických Šepotavých Hájů. Ne, žít takhle svůj život v jakémsi vesmírném inkubátoru, ploužícím se nekonečným bezčasím, to mně může být ukradeno. Vždyť lidstvo, které si už stačilo objevit kolo a elektřinu a antibiotika a štěpnou jadernou reakci a teorii relativity, si určitě jednou poradí i s galaktickou železnicí, čiperně nás propojující naskrz všemi souhvězdnými mlhovinami.
Bez čeho se neobejdu
A potom už tedy přijde čas na to stěhování. Představuji si, že každý jedinec obdrží standardní krabici, která bude nejspíš papundeklová, protože váha krabice, brutto, netto, tára, nesmí překročit určitou hranici. A teď bude záležet na každém z nás, co si ze svých pozemských statků do té váhy zvolí. A jak už to chodí, bude to svým způsobem rovněž test: tady se teprve ukáže, čeho si na svých životech nejvíc vážíme. Ale obávám se, že se najdou mezi námi zas tací, co obdrží nikoli jednu, nýbrž hned dvě i tři krabice, neboť i tady bude platit, že všichni jsme si rovni, někteří však rovnější.
Ale přimluvil bych se: nechme tu veškerou svou závist zavěšenou na už opuštěných sociálních sítích.
Chodím po bytě a hledám, bez čeho se nechci, anebo snad dokonce nemůžu obejít. Napřed jsem se bál, že se nedokážu rozhodnout, co tam vložit, ale k mému zděšení už za chvilečku je papundeklová krabice doslova našlapaná. Haraburdí života, toho se člověk těžko zříká. Tím jsem přece žil a teď to mám jen tak zaplašit, odcvrnknout? A to jsem ještě neprošel police s knihami a nevybrakoval svá šuplata. Zas krabici vysypu a sedím pak na zemi mezi tím vším a beru do ruky i to, co jsem si teď nanosil z knihovny a ze zásuvek: Hemingwaye nebo Carrolla? Čapka nebo Hrabala? Hvězdné války nebo Pyšnou princeznu? Ale jen nehorázný blb bude s sebou tahat taky svoji diplomku anebo svou knižní prvotinu, po níž už dávno neštěkne pes.
Tak trochu řádu do toho neřádu. Měl bych totiž začít něčím na sebe. A hezky odspodu. Rozhodně holínky, protože tam může být spečený hvězdný prach. A co tak jégrovky? Ale proslýchá se, že ti, mezi něž budeme uvedeni, si potrpí na etiketu. Takže na společenské obleky jsem si sice nikdy nepotrpěl, ale chci tam snad být za šupáka? A pak se zahledím na obrázek na zdi. Když jsem byl kdysi v Paříži, zašel jsem si na Montmartre a nechal se tam portrétovat. Sundám obrázek a už si ho nesu do krabice, když mi to dojde: má žena má taky jen jednu krabici, ale do ní se její šatník určitě nevměstná. Rozhodně jí musím uvolnit místo i ve své krabici. A tak to znova všechno vysypu.
Ale dost. A zpět. Vraťme se zas z předaleké budoucnosti k dnešku. Zatím
nám vesmírné stěhování nehrozí a ještě dlouho hrozit nebude. Populace nadále roste geometrickou řadou, jak tvrdil už v devatenáctém století Thomas Malthus, takže bychom měli být – jak zas dnes na netu tvrdí defétisté – koronaviru přímo vděčni, že svou zvedající se exponenciální křivkou růstu konečně udělá pořádek v zpovykaném lidstvu. Nic nového pod sluncem. Nejsou na tom sami. Už morové rány bývaly defétisty považovány za spravedlivé tresty a ve světových válkách nacházeli pak přirozený mechanismus, který udeří, když zpovykané lidstvo překročí své limity.
Haraburdí života, toho se člověk těžko zříká. Tím jsem přece žil – a teď to mám jen tak zaplašit, odcvrnknout?
Bránit svůj domov
Zatím nemáme možnost najít si jiný domov. A tak musíme vzdorovat všem klimatickým i epidemickým pohromám a bránit svůj domov tady. I třeba protože jsme možná ve vesmíru jedineční, nezastupitelní, a to prosím i navzdory své zpovykanosti. A díkybohu všem, kdo pro to dělají, co je v jejich silách. A v tomto čase rozmnožená populace defétistů nechť se jde vycpat.