Ostudně zapomínáme na vlastní lidi
LN Má vůbec smysl se ještě po 75 letech vracet k pražskému povstání?
Samozřejmě. A určitě nikoliv jen kvůli jedničce z dějepisu ve škole. Květen 1945, stejně jako říjen 1918, září 1938, únor 1948 či srpen 1968 jsou zásadními osudovými zlomy v cestě našeho národa minulým stoletím. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že všechny tyhle události zcela nekompromisně formovaly i to, čím žijeme dnes a co nás těší a co rozčiluje. Mne jako historika, který se desítky let zajímá o pražské povstání, například i třicet let po listopadu 1989 vytáčejí všechny ty zatuhlé i nové mýty kolem něj.
LN Zatuhlé a nové mýty?
Ty „zatuhlé“nám tu nechali pěkně zakořeněné komunisté, proto je u nás tolik křiku například kolem Koněva a dalších věcí. Ty nové spoluvytvářejí i někteří vaši kolegové novináři, kteří jako mistři zkratky a dramatických sloganů například již řadu let píšou, že vojáci generála Vlasova Prahu zachránili, či dokonce osvobodili. Ještě více mne štvou zlomyslné a hloupé glosy, že povstání bylo alibistické a za „pět minut dvanáct“. To můžou psát jen lidé, kteří o odboji a realitě konci války vůbec nic nevědí, v horším případě vědět nechtějí.
LN Co vám na tom vadí nejvíc?
Například u tzv. vlasovců prostý fakt, že je to z ryze vojenského hlediska naprostý nesmysl. Vlasovci Praze v časově omezeném vystoupení povstalecké Praze pomohli. To ano! Například v boji u ruzyňského letiště. Ale rozhodně Prahu neosvobodili ani nezachránili. Pomohli s různými motivy svého konání a pravdu má vojenský velitel povstání generál Karel Kutlvašr, když napsal: „Zásah Vlasovových jednotek měl snad více účinek morální, a to jak na obránce, jejichž sebedůvěra v boji proti Němcům byla posílena, jednak na útočníka – Němce, u něhož zprávami o vysokém počtu vojsk, které má Vlasov k dispozici /: které byly však zřejmě přehnány :/, způsobily značný zmatek v jeho vedení.“
To je takový český zlozvyk – touha být stále někomu vděčný, aby nás někdo osvobozoval a dělal vše za nás – Sověti, Američané, vlasovci, Evropská unie atd. Ale na vlastní lidi ostudně zapomínáme. To prostě nechápu.
LN Uvedete příklad?
Mými hrdiny jsou malé konkrétní skupiny českých bojovníků a povstaleckých velitelů, kteří převzali za boje odpovědnost a často po únoru 1948 špatně skončili. Se zbraní v ruce po celou dobu povstání bojovalo asi 12 000 českých vlastenců, které pak komunisté přelakovali na plakát s heslem „lid pod vedením komunistické strany“.
LN Asi se o pražském povstání ale nedá říct, že bylo převratnou událostí druhé světové války. V čem tedy vlastně jeho význam spočívá?
Jistý vliv na druhou světovou válku nepochybně mělo. Pomohlo ji totiž o dva až tři dny zkrátit, a tím pádem ušetřilo plno životů sovětských a amerických vojáků. Byť za cenu životů Pražanů. Německé plány totiž na konci války počítaly s další obranou Prahy, což jim povstání výrazně zkomplikovalo. Sověti zase plánovali, že dorazí až 13. května.
Působí jako historik
■ v historicko-dokumentačním odboru Vojenského historického ústavu Praha. Vedle řady odborných studií a novinových článků s historickou tematikou
Z hlediska české historie představuje povstání důležitou kapitolu. V obou světových válkách naši vojáci bojovali prakticky na všech bojištích, do května 1945 nikdy přímo na území českých zemí. Ty tři tisíce obětí a pět dní bojů jsou jednoznačně největším vojenským vystoupením českého národa na jeho území ve 20. století. Často se hovoří o dukelské operaci, kde se československá armáda zapojila také a měla nemálo obětí. Skládala se ale převážně ze zakarpatských Rusínů, volyňských Čechů či Slováků. Pražské povstání bylo oproti tomu autenticky české.
LN Je toho ještě mnoho, co o květnu 1945 nevíme?
Základy této historické události jsou snad již dostatečně objasněné, ale stále mnoho zajímavých věcí nevíme. Vojenskému historikovi chybí dostatek německých dokumentů o skutečné síle a bojové činnosti německých jednotek SS útočících na Prahu. Naprosto nám chybí stejné dokumenty o vlasovcích. Skvělé knihy Pavla Žáčka o nich, jak sám přiznává, se opírají prakticky jen o české dokumenty a vzpomínky povstalců.
Detailně nejsou zpracovány plány protektorátních alibistů zinscenovat převrat po svém. Nikdo se v minulosti ani teď mnoho nezabýval konkrétními přípravami komunistů a „revolučních odborářů“na povstání. Myslím, že byly dost povrchní až mizivé. Také by bylo zajímavé vědět, co vše vůbec věděla Moskva 4. května 1945 o českém odboji, jaké měla konkrétní plány na spolupráci s ním atd.
Pražské povstání je největším vojenským vystoupením Čechů na jejich území v minulém století, tvrdí historik Vojenského historického ústavu Jindřich Marek. Jenže i po pětasedmdesáti letech máme okolo této významné události nejasnosti. Ty by nám podle Marka mohly pomoci objasnit například zahraniční archivy.
LN Která z těchto „neznámých“zajímá vás?
Například, kteří konkrétní Češi horlivě udávali v květnu 1945 sovětské NKVD jiné Čechy a ruské emigranty, například plukovníka četnictva Jana Voženílka, který dal pokyn k obsazení rozhlasu a k velké nelibosti komunistů v čele s Josefem Smrkovským de facto ovlivnil předčasný výbuch povstání. Sověti jej zavlekli do Terezína, kde se smrtelně nakazil tyfem. Také mne zajímají znalosti americké zpravodajské služby OSS, se kterou v Bavorsku spolupracovali někteří naši zpravodajští důstojníci z řad osvobozených politických vězňů.
Je toho hodně. Bohužel zásadní pamětníci už nežijí a jsem proto velice rád, že jsem se při svém soukromém bádání v letech 1979–1989 mohl s mnoha významnými odbojáři stýkat.
LN Kdo z nich byl pro vás důležitým zdrojem informací?
Za všechny bych jmenoval skvělého člověka, právníka Rastislava Váhalu, který spolupracoval v odboji s generálem Lužou, uprchl v lednu 1945 před gestapem a v povstání byl zmocněncem České národní rady v kasárnách Jiřího z Poděbrad. V roce 1949 obhajoval generála Píku a v roce 1968 dělal aktivně rehabilitace perzekvovaných odbojářů. Famózní noblesní člověk – advokát, který uměl vzít ve správnou chvíli podle potřeby do ruky sbírku zákonů či pistoli…
LN Dají se ještě některá bílá místa té historie zaplnit?
Rozhodně stojí za to zkoumat zapomenuté osudy povstalců a odbojářů po únoru 1948. U drtivé většiny ani nevíme, jak často špatně skončili. To je třeba připomínat. Naštěstí jsou dnes k dispozici Archiv bezpečnostních složek a Národní archiv, kde lze tuto hořkou kapitolu dohledat.
LN A co zahraniční archivy?
Věřím, že hodně toho může být v ruských a amerických archivech. Hlavně dokumenty o bojové činnosti německých jednotek a jednotek vlasovců, které na konci války padly do rukou Rudé armádě a Američanům. Problém není jen ve vzdálenosti těchto archivů a někde i případné neochotě poskytnout pomoc. Spíše se obávám, že mnoho těchto kořistních materiálů nebylo dodnes zatím roztříděno, inventarizováno a studováno archiváři v těchto zemích. Také si myslím, že mnoho dokumentů bylo bohužel ztraceno a zničeno již v květnu 1945.