Iluze soběstačnosti

Potravinová nezávislost poškodí chudé i přírodu

Ve světě se objevuje volání po potravinové soběstačnosti. Epidemie nemoci covid-19 nám totiž připomněla, že jsme závislí na dovozech a světový trh může přestat dočasně fungovat. Viděli jsme to u roušek a respirátorů a lidé se bojí, že se to může stát i s jídlem. Řešením má být domácí jídlo, kterým navíc pomůžeme přírodě, budeme zdravější a bohatí se zkrátka bez dovážených lanýžů obejdou.

Výsledek by ale byl tragický. Snaha získat velké množství jídla, a to i toho, pro které zde nejsou optimální podmínky, by vedla k většímu využívání chemie, k méně zdravým potravinám a možná i větším emisím. Jak ukázala například americká studie zaobírající se dovozem pomerančů, neplatí vždy, že dovážené potraviny mají větší ekologickou stopu než ty domácí. Může to být právě naopak, protože místní neustálý dovoz auty vytvoří víc znečištění než dovoz kontejneru přes půl světa. Domácí výroba by také vedla ke zdražení potravin. Doplatili by na to hlavně chudí, protože potraviny tvoří větší poměrnou část jejich výdajů.

Navíc soběstačnost znamená i omezení vývozu – zčásti administrativně a zčásti nahrazením produkce na export výrobou pro domácí trh – a to by pro chudé země dovážející jídlo mohlo znamenat i hladomory. Stačí k tomu málo. Nyní přeshraniční restrikce kvůli obavám ze šíření koronaviru zasáhly světově jen tři procenta dodávek potravin, ale některé státy už mají potíže. Potravinová soběstačnost je nikoliv konec lanýžů, ale konec masa a chleba pro chudé.

Paradoxem je, že pokud nám skutečně jde jen o potravinovou soběstačnost pro holé přežití, nemusíme dělat vlastně nic. Podle dvou vědeckých studií, kanadské a finské, vyrábí Česko dost jídla, aby z něj v případě náhlé krize přežili všichni zdejší obyvatelé.

Hladová dieta chlebových placek sice není nic moc, ale určitě je to lepší než se dlouhodobě mořit drahými a nezdravými pokusy o soběstačnost ve většině potravin.