Zavřete to město, ať tam umřou
Deset podobenství mezi černou smrtí v Londýně 1665 a současnou pandemií 2020
Když jsem procházel Mincovním dvorem v Lothbury, otevřelo se najednou zprudka okno přímo nad mou hlavou, jakási žena třikrát příšerně zaječela a pak nenapodobitelným hlasem, jenž mne přibil hrůzou, zvolala: „Ó, smrt, smrt, smrt!“
Tak popisuje autor knihy Deník morového roku atmosféru v Londýně roku 1665. Není jím nikdo jiný než Daniel Defoe, tvůrce Robinsona Crusoea a dalších více než pěti set titulů, které se většinou rozpadly v prach. Řádění moru zažil v době, kdy mu bylo pět let, a přečkal jej v bezpečí na venkově, ale později sepsal vzpomínky svého strýce. Byl jím sedlář Henry Foe, který nedokázal svoji živnost opustit a epidemii v Londýně ve zdraví přečkal.
Měl štěstí, neboť tehdejší svištění kosy bylo ve srovnání s virulencí koronaviru – alespoň zatím – neporovnatelně drakoničtější. Všudypřítomná smrt zahubila až sto tisíc lidí, celou čtvrtinu londýnského obyvatelstva (jen v týdnu od 12. do 19. září zemřelo 8297 osob), dalších dvě stě tisíc – od šlechticů po žebráky – jich uprchlo na venkov. Město se vylidnilo.
Daniel Defoe píše: „Bylo pro mne překvapením vidět ulice, dříve tak rušné, náhle dočista opuštěné, tak málo lidí tam bylo k vidění, že kdybych se potřeboval zeptat na cestu, nenarazil bych na nikoho, kdo by mi mohl poradit – s výjimkou stráží postavených ke dveřím úředně zapečetěných domů.“
Podivuhodné shody
Autor těchto řádek navštívil 31. března 2020 v deset hodin dopoledne v centru Prahy lékaře. Z podchodu metra uprostřed Václavského náměstí prošel pasáží do Františkánské zahrady, odtud na Národní třídu a kolem Quadria na polikliniku ve Spálené ulici. Cestou potkal celkem 11 (slovy jedenáct) zarouškovaných spoluobčanů, kteří se mu obloukem vyhnuli. Přízračný pocit, opravdu!
V Deníku zvažují pekař John, truhlář Richard a výrobce plachet Tom útěk z Londýna do zdravějších krajů, je jim však jasné, že je tam žádné slavobrány nečekají. Tom soudí: „Copak o to, s penězi bychom vyjít mohli. Já něco mám, i když ne moc. Ale říkám vám, po silnici se nikam nedostaneš. Dva známí od nás z ulice, chudí a poctiví chlapíci, se pokusili odejít, ale v Barnetu nebo Whetstonu (dnes předměstí devítimilionového Londýna – pozn. red.) nebo tam někde jim vyhrožovali, že je zastřelí, jestli prý půjdou dál, a tak se zase vrátili.“
V Česku je dnes na odstřel coby cynický roznašeč koronaviru chalupář, zatím naštěstí jen spouští fotoaparátu dokládajícího espézetku této škodné. Venkov má na mušce nejzavirovanější Prahu, která, jak známo, nosí zlatou lžičku v hubě. „Pražáci, kurvy zasraný, roznáší to všude,“nebere si servítky kdosi na Facebooku. „Praha je největší ostuda republiky. Ono na ni dojde!“soptí další a třetí hned servíruje návod: „Obehnat Prahu žiletkovým plotem a ať si tam vychcípají.“Inu – hlas lidu, hlas boží.
Defoe se v Deníku podivuje: „U dveří našeho pana starosty sira Johna Lawrence byla kvůli pasům a zdravotním osvědčením tlačenice a shluk, potřeboval je totiž každý, kdo cestoval do ciziny, neboť bez toho nebylo by ani pomyšlení vpustit někoho do jediného města po cestě nebo ubytovat v hostinci. Tento chvat trval po celý květen a červen, zvlášť když se rozneslo, že vláda hodlá vydat nařízení, aby se na silnicích umístily zátarasy a rozsocháče a tak se lidem zabránilo v pohybu…“
Ani na krok z domu
Pro českého cestovatele byly hranice ještě do včerejška neprodyšně uzavřené a novinový titulek K MOŘI SNAD PŘÍŠTÍ ROK visí nad hlavami suchozemců jako memento mori. A přece kdosi poslal video s aktuálním přeletem nad Tichomořím. Pod okénkem letadla uplývá atol za atolem, stroj hučí a z palubního reproduktoru zní sladká italština. Pak kameraman poodstoupí – a okénko se promění v plastové ucho od aviváže, jako zdroj hučení se objeví fén a atoly defilují na obrazovce počítače. Humor působí v dobách vymknutých z kloubů očistně.
Starosta Lawrence izoloval nakažené řadou nebývale drakonických opatření. Nechal je uzavřít i se zdravými členy rodiny (!) v jejich domech označených červeným křížem a nápisem BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI a ke dveřím postavil hlídače. Jeden sloužil ve dne, druhý v noci a oba pod trestem bičování dbali o to, aby dům nikdo neopustil. Pro uvězněné vykonávali veškeré pochůzky, přičemž dům vždy zamkli a klíč vzali s sebou. Ti zdraví tam přirozeně nehodlali shnít zaživa a snažili se hlídače podplatit nebo utéci: „Pokusili se vyhodit hlídače do vzduchu střelným prachem a zle jej přitom, chudáka, popálili. Spouštěli se z oken i hlídači před očima, v rukou třímajíce pistole či kordy a hrozíce tomu nebožákovi, že ho zabijí, jestliže se pohne.“
U nás trpěla čtrnáctidenní uzávěrou masivně zavirovaná oblast Litovelska a Uničovska. Policisté střežili kdejakou polní cestu a pokusy o únik končily díky nim a nasazení dronů neúspěchem. „Bál jsem se i vyčurat u stromu, ty drony byly fakt nepříjemné,“řekl jeden z obyvatel. „Věřím, že se lidé nebudou chovat jako zvířátka puštěná z ohrady,“komentoval konec karantény starosta Litovle Viktor Kohout.
Města duchů, nenávist venkova, uzavřené hranice, omezování pohybu, lék, který neexistuje, masivní dezinfekce, peníze přenášející smrt, věštby, hromadné hroby a prepperské hnutí neboli touha přežít „konec světa“. Dnešní skličující dny spojuje řada paralel s morovou epidemií, jež navštívila Londýn v polovině 60. let 17. věku.
V Česku je dnes na odstřel coby cynický roznašeč koronaviru chalupář, zatím naštěstí jen spouští fotoaparátu dokládajícího espézetku této škodné
Svatý kámen mocné síly
„Sloupky na domech a rohy ulic pokrývaly vývěsky různých neumných darebů, kteří mastičkařili a pletli se do lékařství,“popisuje Defoe. Každá taková vyhláška začínala ryčnou fanfárou: „Jediná opravdová protimorová vodička!“– „Všemocné lektvary proti zkaženosti vzduchu!“– „Pilule proti moru!“atd.
Jiní a jiné zase zvali honosnými inzeráty nešťastníky do bytů, např.: „Šlechtična ze starého rodu, jež s velkým úspěchem léčila při poslední morní nákaze, poskytuje rady pouze pohlaví ženskému. Je k zastižení…“